Současně volají vlády, podnikatele, ale i jednotlivce k odpovědnosti za novou sociální Evropu.

Definice konkurenceschopnosti:

1) „Konkurenceschopnost je naše schopnost produkovat zboží a služby, které jsou schopny úspěšně projít testem mezinárodní konkurence, přičemž se naši občané budou moci těšit z rostoucí a dlouhodobě udržitelné životní úrovně.“ Problém této definice spočívá ve slovu „naše“. Jde o schopnost státu, obyvatel korporací? V této definici se neuvažují zdroje potřebné k produkování zboží a služeb. Navíc je tato definice tautologií, neboť se v ní vyskytuje definované slovo o „test mezinárodní konkurence“. Nejde o předpokládanou soudržnosti mezi korporacemi, státem a jednotlivci?

2) Definice konkurenceschopnosti používaná Evropskou unií je odlišná od definice USA. Klade důraz na potřeby občanů, na růst jejich životní úrovně a na růst zaměstnanosti. Zní takto: „Konkurenceschopnost je schopnost země poskytovat svým občanům vysokou a stále rostoucí životní úroveň a zaměstnanost všem, kdo chtějí pracovat.“

Ani tato definice není bez problémů. Země může být schopná poskytovat svým občanům vysokou a stále rostoucí životní úroveň a zaměstnanost a při tom se nemusí porovnávat s ostatními zeměmi. Jde o schopnost, ale schopnost lze získat na úkor jiných zemí (v minulosti např. kolonialismus). V čem tedy spočívá konkurence. Často bývá tvrzení o nekonkurenceschopnosti země podepíráno nižším tempem růstu. Avšak nebyly exaktně nedoloženy důvody, proč by měl větší ekonomický růst země konkurovat ekonomickému růstu jiné země. Pokud mezi sebou země udržují hospodářské styky, může oživení agregátní poptávky v jedné zemi posílit ekonomický růst v zemi druhé. Pokud mezi sebou země neudržují hospodářské styky nebo jsou tyto styky velmi malé, pak není vůbec důvod hovořit v souvislosti s ekonomickým růstem o konkurenceschopnosti obou zemí. Má-li např. země nižší životní úroveň obyvatelstva, měl by mít tempo růstu vyšší a naopak nižší tempo mohou vykazovat státy s vysokou životní úrovní. Přesto z žebříčků konkurenceschopnosti, které seřazují země podle hodnot ekonomického růstu.

3) Často se konkurenceschopnost „definuje“ tautologicky jako schopnost konkurovat, obstát v konkurenci, čelit jí, přežít její tlaky. OECD například definuje konkurenceschopnost jako „schopnost korporací, odvětví, regionů, národů a nadnárodních celků generovat vysokou úroveň příjmů z výrobních faktorů i relativně vysokou úroveň jejich využití na udržitelné úrovni za současného vystavení mezinárodní konkurenci“.
Při tom se neuvažuje původ výrobních faktorů s ohledem na konkurující si subjekty.

4) Termín konkurenceschopnosti vychází z mikroekonomických základů dané ekonomiky. Je definován jako schopnost podniku udržet svůj podíl na trhu, respektive tento podíl u jednotlivých komodit dále zvyšovat. Tento obecný cílový stav lze ale docilovat různými cestami, které představují aktivaci odlišných aspektů efektivnosti výroby podniků a jejich jednotlivých produktů. Z těchto aspektů lze vyjmenovat především schopnost využívat při výrobě takové technologie, které při udržení daných parametrů kvality výrobků umožňují snižovat náklady a tím i cenu (cenová konkurence), nabídnout při dané ceně výrobku vyšší kvalitu, než je tomu u konkurence (konkurence kvalitou), získávat na trhu nezastupitelné místo zejména z důvodu goodwillu, diferenciace výrobků a expanze na náročné trhy (tržní síla, monopolní postavení). (V. Benáček)

V okamžiku, kdy o výrobky nebo služby firmy přestane být na trhu zájem, nebo kdy firma není schopna dostát svým povinnostem, ztrácí svou konkurenceschopnost a musí trh opustit.

Konkurenceschopnost národních ekonomik, států a světových regionů je hodnocena různými autoritami například těmito organizacemi:

• Světové ekonomické fórum (WEF), Mezinárodní institut pro rozvoj managementu (IMD), Evropskou unií (EU), Organizací pro hospodářské spolupráce a rozvoje (OECD), Světovou bankou (SB), Mezinárodním měnovým fondem (MMF).

Závěr a ponaučení:
V mezinárodním žebříčku konkurenceschopnosti za období 2019/2020 (WEF) se ČR propadla o tři místa na 32. příčku, v kvalitě silniční infrastruktury, v porovnání se světem je na 78. místě, a v absenci kritického myšlení, které není dostatečně podporované vzdělávacím systémem dokonce až na 79. místě. Česko v posledních letech opět ustrnulo ve zvyšování konkurenceschopnosti natož v inovacích. Mělo by to býti pro nás i do r. 2020 přinejmenším ponaučením, neb investice do infrastruktury se zanedbaly a s byrokracií se nestalo nic. V případě, že trváme na příměru, že stát lze v demokracii řídit jako firmu, naskýtá se otázka, zdali nenazrál čas na výměnu managementu.

Martin Zemánek