Vážený pane předsedající, děkuji za slovo. Vážené dámy a pánové, já se tedy pokusím navázat na paní poslankyni, na její text. Já mám tu nevýhodu, že už tady bylo mnohé řečeno, takže doufám, že to, co tady budu prezentovat, bude aspoň částečně nové a vnese tady nový pohled na věc zákona o České televizi. Já začnu několika otázkami, které tady položím. 

Je skutečně ohrožena nezávislost České televize jako veřejnoprávního média, pokud nějaká existuje? Je skutečně Česká televize nezávislá na jakémkoliv vlivu a o jejím zaměření rozhoduje jenom její vedení a zaměstnanci a je zde propagován jejich jediný správný světonázor? Pokusím se odpovědět v následujícím textu, který jsem postavil na knize pana profesora Vlastimila Vondrušky O svobodě myšlení - jinak vám tuto knihu doporučuji.

I v době internetu a digitálních technologií a sociálních sítí je televizní vysílání nejmocnější dostupnou silou, jakým způsobem ovlivňovat či přímo tvořit veřejné mínění ve společnosti, a tím prosazovat věci, které by nám dříve připadaly nemyslitelné až absurdní a sebedestruktivní. Zejména významným činitelem se stává toto médium v demokratických společnostech, ve kterých probíhají zatím svobodné a tajné volby, i když provázené vážnými pochybnostmi v některých případech. Naštěstí ne u nás.

Ukazuje se, že jejich schopnost ovlivňovat veřejné mínění je vycizelována mnoha desetiletími těchto snah a dosáhla značné dokonalosti a rozhodovala o předchozím politickém dění a dalším směřování naší společnosti velmi zásadním způsobem. Nakonec to potvrdil výsledek posledních parlamentních voleb. Na čem je založena tato magická schopnost televizního média? Je dokázáno, že spojením slova a pohybujícího (se) obrazu se dosahuje mnohonásobně většího efektu v působení na podvědomí myšlení diváků než u jiných médií.

Kromě toho se televize vyskytuje v každé domácnosti a zaplňuje hodně volného času diváků jako prostředek zábavy a relaxace. Tím pádem si diváci dělají představu o vnějším světě na základě informací a zpráv, které prokládají tyto zábavné a vzdělávací pořady . Na základě těchto vlastností se stalo televizní médium nikoliv šestou mocností, ale v demokratických společenských systémech současnosti první mocností s rozhodujícím vlivem na společenské a politické dění u nás i ve světě. Dalo by se říci, že transformovalo z pouhého informačního média do média, které ovlivňuje či přímo určuje další společenské směřování společností a prosazuje nositele vhodných ideových a politických názorů na úkor těch, kteří jsou nositeli těch nevhodných.

Jakým způsobem média vytváří veřejné mínění? Dle prací vědce Paula Felixe Lazarsfelda média vytváří veřejné mínění na základě modelu dvoustupňové úrovně komunikace. Prvním stupněm je, že ti, co ovlivňují veřejné mínění na základě analýzy dostupných informací, vytvoří přesné schéma veřejného mínění, které povede k prosazení jejich zájmů. Takto vytvořené veřejné mínění je pak všemi pro ně dostupnými mediálními prostředky šířeno, aby bylo přijato co největším počtem obyvatel, aby tito mysleli a jednali dle záměru tvůrců veřejného mínění.

Média sice přesvědčují diváky, že informují objektivně o vážných celospolečenských problémech, ale ve skutečnosti prezentují ty problémy, které jsou důležité pro dosažení výše uvedeného cíle. Existují tři typy této agendy tvorby veřejného mínění. Za prvé. Stabilizující, udržující stávající společenskou ideologii neboli status quo. Navozuje pocit klidu a jistoty.

Za druhé. Reformistický, který prosazuje požadované změny, například se snaží v lidech vyvolávat pocit odpovědnosti za lidstvo a pocit studu, že jsme laxní k řešení mnoha problémů, které mají být zásadní pro řešení problémů přežití lidstva jako celku nebo morálky jako takové. Toto je zaměřeno hlavně na mladou generaci. A jak ukazuje naše současnost, tak se to ve spolupráci s naším vzdělávacím systémem skutečně velmi daří.

Za třetí. Konfrontační, slouží k informačnímu potlačení jiných názorů a postojů. Navozuje v lidech pocit nejistoty a z ní vyplývajícího odporu k vybrané entitě, což je nejčastěji opozice politická či názorová vůči prosazovaným jiným, správným názorům. V reálné mediální praxi dochází k prolínání těchto typů v různém poměru dle potřeby. Jistě si to dokážeme převést na současnou realitu v České republice.

Jaké používají média manipulativní mediální techniky? Já uvedu aspoň některé nejčastěji používané, možná je taky budeme schopni zařadit (k) našim médiím. Za prvé. Agenda settings neboli nastolování agendy. Bylo to tady zmíněno, tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou. To znamená, že mainstreamová média v jeden okamžik připraví takzvané sousto či návnadu a tuto informaci opakovaně omílají dokola, aby oslovení občané nevnímali jiné podstatné a zásadní společenské události.

Vytváří se tím pádem společenské povědomí, že čím víc se o něčem opakovaně mluví, tím víc je to zásadní problém.

Za druhé. Spirála mlčení. Spočívá v tom: kdo nejde s námi, jde proti nám. V některých kolektivech, kde převládá progresivistický světonázor, tak jedinec, který si dovolí mít jiný názor, je vyloučen z kolektivu, v podstatě dojde k jeho profesnímu či společenskému znemožnění, takže každý, kdo si chce zachovat své zaměstnání a své postavení či společenský status, tak raději mlčí, i když si náhodou myslí něco jiného než všichni ostatní. Tak jsou média schopna využít strachu některých lidí ze společenské izolace a ze ztráty společenských a pracovních pozic, kdy stálým informačním tlakem poukazují na to, že některé názory jsou společensky neúnosné. Údajná xenofobie, populismus, odmítání klimaalarmismu, homofobie a jiné, a roztáčí tedy velmi efektivně tuto spirálu mlčení. Výsledkem je, že mnou oslovení experti v oboru biotechnologií nejsou ochotni vystoupit na poslaneckém semináři na téma současné pokroky v biotechnologiích. Nepochybuji o tom, že důvodem určité části z nich je právě účinné použití výše uvedené metody.

Za třetí, metoda mediální inscenace událostí. Mediální příběhy jsou záměrně vytvářeny a zinscenovány, až teatralizovány tak, aby byly divácky působivější. Podstatné je, že podávaná informace má zajímavý příběh, a tím pádem se publiku líbí a tolik nezáleží na tom, nakolik nepravdivě a manipulativně popisuje realitu.

Za čtvrté - ta se mně velice líbí, tato metoda - červeného slanečka, neboli překrytí. V angličtině výraz red herring, znamená původně uzený sleď, obrazně falešná stopa na základě historky, ve které se uzeným sleděm taženým přes území lovu nechali svést honící psi ze stopy. Reálně to znamená v diskusích, že se jedná o odvedení pozornosti od merita věcí k nesouvisejícímu tématu. Má tedy odvést pozornost od věcí, které nemáme vidět nebo na ně má být co nejrychleji zapomenuto tím, že se divákům předhodí jiné téma, které je chytlavé, jednoduché k uchopení a pochopení širokou veřejností.

Za páté. Metoda, kterou jsem nazval sám. Ty předchozí metody, to jsem vycházel z odborné literatury, pátá metoda je metoda, kterou jsem nazval dle sebe, přiznávám se...

...je to metoda zničit krtka. Ignorací či dehonestací nositelů nekonformních či opozičních názorů a případně jejich myšlenek je lze přinutit k tomu, aby změnili názor, nebo tyto myšlenky přestaly šířit, anebo aby se stali nedůvěryhodnými pro širokou veřejnost. Sám se přiznám, že jsem s tímto měl osobní zkušenost při předvolebních debatách jako nezkušený debatník v těchto televizních debatách.

Za šesté. Metoda nálepkování. Metoda nálepkování termíny, které všichni dobře známe. Jsou to tyto termíny: dotyčné vyjádření je lživé, nekorektní, rasistické, homofobní, xenofobní, populistické, dezinformační, proruské, pročínské, strašíte lidi, šíříte poplašnou zprávu, šíříte dezinformace a jiné. Dalších se brzo jistě dočkáme, jsou ve výrobě. Filozof Joseph Paul Overton popsal metodu, jak probíhá manipulace s veřejným míněním v otevřených demokratických společnostech. Tato manipulace byla na jeho počest nazvána jako Overtonova okna.