Bohatí si nacpali kapsy po vzoru legendárních čtyřiceti loupežníků a chudí jsou neschopní a líní, jen spoléhají na pomoc státu. To jsou dvě krajní polohy, jak na sebe v rámci společnosti nahlížejí majetní a ti, co mají málo nebo vůbec nic. Nedávný průzkum agentury SANEP prozradil, že lidé si převážně myslí, že bohatí přišli ke svým majetkům nepoctivým způsobem.

Z druhé strany barikády lze vzít vyjádření poslance ODS Jana Vidíma v reakci na to, že levice odmítala zavedení institutu veřejné služby. „Pro levičáky je práce vždycky nedůstojná, jsou to neschopní a líní lemplové, kteří se vždycky schovávají za sukně rozhazovačného státu. Rád jim předvedu, že jakákoliv práce šlechtí. Doslova,“ napsal tehdy pro ParlamentníListy.cz Vidím.

Advokát se bál, aby jeho klienti nemuseli prchat

Mozaiku vztahů bohatých a chudých svérázně doplnil právní zástupce vrcholových manažerů ČEZ Josef Brož, který v dopise švýcarské prokuratuře prosil, aby utajila jména top manažerů v čele s Martinem Romanem coby majoritního vlastníka Škody Plzeň. „V České republice existuje řada příkladů, kdy prominentní průmyslníci a finančníci byli vyhnáni do exilu nepřátelsky laděným tiskem,“ napsal Brož.

Svůj text advokát ještě pohotově doplnil marxistickou vsuvkou. „Bohatství v Česku je rozděleno velmi nerovnoměrně a politika a každodenní život jsou provázeny závistí, a to způsobem, který si lidé, jež mají to štěstí žít ve Švýcarsku, vůbec nedovedou představit,“ uvedl Brož v dopise z roku 2010, který se podařilo získat redakci MF Dnes.

Nejčastější hodnotící vlastností pro Čechy je závist

Závist a averze mezi bohatými a chudými však nesouvisí jen s překotným vývojem ve společnosti v posledních dvaadvaceti letech. „To se ve společnosti objevovalo i v různých situacích, které jsou pro tenhle národ mezní. Třeba bitva na Bílé hoře,“ připomíná pro ParlamentníListy.cz psychiatr Jan Cimický porážku českých stavů z roku 1620, kdy po třicetileté válce přišla spousta lidí o domov i majetek. „Často tam hrála roli závist, zášť, a to nejenom v rovině bohatých proti chudým a obráceně, ale i bohatých mezi sebou,“ dodává Cimický.

Odborník na socioterapii podotýká, že právě závist je pro nás charakteristická. „Ono se to obvykle ne příliš dobře říká nebo čte, protože žádný národ nechce o sobě něco takového slyšet. Ale to, že pro český národ je velmi často hodnotící vlastností závist, tak to se v evropských hodnoceních objevuje relativně často, takže na tom asi něco bude,“ domnívá se Cimický, že tato vlastnost se ještě zvýrazňuje ve chvíli, kdy se pomyslné nůžky mezi bohatými a chudými čím dál víc rozevírají.

Američan chce být úspěšnější, Čechovi postačí bída souseda

Přitom ti chudí nemusejí být zrovna lemplové, jenom nemají štěstí jako ten, kdo mohl k bohatství přijít snadno. „Je to lidská přirozenost. Když nic nemám a koukám vedle přes plot a zatímco já mám hlad, tak někdo mlaská u korýtka – myslím to symbolicky – tak pochopitelně nebudu zpytovat sebe a říkat si, co já jsem to udělal, že u toho také nejsem,“ vžívá se psychiatr do pocitů těch, kterým osud nakloněn nebyl.

Dává však do kontrastu přístup, jaký mají mezi sebou lidé ve Spojených státech a u nás. „Americký přístup je takový, že tam chce být každý tak úspěšný jako je jeho soused, alespoň tak to slýchám, což je tam přirozenější. Proti tomu je postaven český způsob uvažování, když já nic nemám, tak ať nemá tamten taky,“ porovnává pro ParlamentníListy.cz Cimický odlišnou mentalitu u nás a v zámoří.

Bohatým chybí velkorysost, nový Hlávka se dosud nenarodil

To, co naopak chybí těm majetným, je skutečnost, že spolu s jejich bohatstvím nepřišla v poslední době i vyrovnanost a harmonie. „V našich dějinách existovalo poměrně dost bohatých lidí, kteří dokázali přispět svým majetkem k blahobytu těch ostatních. Stačí se podívat na Hlávkovu nadaci. Josef Hlávka jako vynikající architekt dokázal vytvořit veliké bohatství, ale chtěl, aby to bohatství sloužilo i druhým,“ upozorňuje Cimický.

A dodává, že slavný architekt nebyl jediným významným mecenášem, ale platilo to i pro mnohé šlechtice, kteří zakládali nadace a podporovali talentované jedince. „Toho teď u nás určitě není dostatek, přestože tu jsou bohatí lidé. Ale nemají potřebu podporovat něco chvályhodného nebo to přímo financovat, i když určité náznaky se už občas objevují,“ poukazuje na to, že boháči zatím nedozráli k tomu, aby mecenášství považovali za samozřejmost pro ty, kterým osud mnohem víc přál.