V poslední době jste patřil mezi hlasité kritiky tak zvaného daňového balíčku, jehož prosazením dojde mimo jiné ke zvýšení daně z přidané hodnoty.

Myslím, že problém celého daňového balíčku je v tom, že jej veřejné finance vlastně nepotřebují. Ministr financí příliš zvyšuje daně a málo škrtá. A když už škrtá, tak ne tam, kde leží opravdové strukturální problémy rozpočtu. Tím myslím zejména mandatorní výdaje, které tvoří už téměř devět desetin celého státního rozpočtu. Bez strukturálních reforem nikdy nemůžeme dojít ke stabilním veřejným financím. Současná situace vede pouze k ad-hoc jednorázovým řešením – jak vidíme právě na příkladu nekoncepčního zvyšování tu jedné, tu druhé daně podle toho, jak se na Ministerstvu financí plní úředníkům excelové tabulky.

Co ale říkáte na argument ministra financí Kalouska, který říká, že nejobjektivnějším parametrem je tak zvaná složená daňová kvóta a ta klesá?

To je právě ta akrobacie, kterou pan Kalousek veřejnosti nutí. Každý ekonom by vám totiž měl říct, že ukazatel složené daňové kvóty stojí na velmi vratkých nohách. Složená daňová kvóta se počítá jako prostý zlomek, kdy v čitateli je suma vybraných daní, cel, sociálních a zdravotních odvodů a ve jmenovateli je HDP. Už ze samotné povahy práce se zlomky je jasné, že pokud vám klesá výběr daně, tak nehledě na výši její sazby klesá i složená daňová kvóta. Sazba daně – a je diskutabilní, jestli třeba poplatek za psa je daň, nebo ne – v tomto ukazateli nehraje žádnou roli.

Řecko má mimochodem podle Eurostatu z roku 2011 velmi podobně vysokou složenou daňovou kvótu a o zdraví jeho veřejných financí nevypovídá vůbec nic. Tvrdím, že daně prostě mají být viditelné. DPH je ďábelská v tom, že občanovi, který si kupuje kožich za 10 tisíc korun, tato daň zamlčuje, že si vlastně koupil kožich v uvozovkách jen za osm tisíc korun a k němu si nedobrovolně za při 20procentní DPH nedobrovolně „přikoupil“ i výdaje státu na zdravotnictví, školství, silnice, České dráhy, kulturu, platy státních zaměstnanců či další náklady sociálního státu.

Občanovi, který jde do obchodu na nákup, je úplně jedno, jakou složenou daňovou kvótu pro českou ekonomiku zrovna vypočítalo Ministerstvo financí. Jeho zajímá, kolik zaplatí za to, co si chce koupit. Ekonomickým nákladem daně není to, kolik na zvýšení daně občan odvede, ale to, že byl donucen koupit si jiné množství, než by si koupil.

Není dostatečným argumentem fiskální odpovědnost a pohled finančních trhů na českou ekonomiku?

Ano, je důležité a zásadní pokoušet se vyrovnat veřejné finance. Ne kvůli tomu, abychom se zalíbili nějaké ratingové agentuře – i když i to se ukazuje v poslední době jako mimořádně důležité - a ta nám dávala pěkný rating, ale proto, že je to dlouhodobě výhodné pro nás a naše děti. Ale znovu zdůrazňuji, že většina komparativních studií „úspěšných zmenšení státu“ prokazuje, že strategie „vyhladovět“, tedy více daní nevybírat a na takové příjmy napasovat výdaje, byly jako jediné úspěšné.

Vidíte nějaké světlo na konci tunelu?

Bez zásadního uvolnění legislativy pro podnikání, zjednodušení daňového systému a sejmutí části daňového břemene z beder zaměstnavatelů i zaměstnanců se z ekonomické mizérie jen tak nedostaneme. Zvyšování daní nepovede k vyrovnaným rozpočtům, ale pouze k dalšímu přiškrcení už dnes nízké spotřeby a v důsledku i k omezení výroby. Pan ministr financí Kalousek se, bohužel, odmítá na svět kolem sebe dívat očima člověka, který věří ve svobodné rozhodování každého jednotlivce.

Nechci se přidávat do dnes zbytečně dlouhé řady těch, kteří když jdou kolem české vlády, tak si kopnou, to by bylo příliš laciné a na to tu máme silácké sociální demokraty. Mám na věc prostě jiný názor. Věřím, že fiskální politiku, kterou si vláda nechala vnutit od TOP 09, vymění za takové změny legislativních návrhů, které zmenší mandatorní výdaje státu namísto permanentního tlaku na zvyšování daní.