Už jste rok ve funkci, co považujete za svůj největší úspěch?

Za největší úspěch nejen můj, ale celé vlády považuji fakt, že se obnovil hospodářský růst a že během roku této vlády klesla nezaměstnanost o víc než procentní bod. A to je nejdůležitější, proto vláda dostala mandát. Jako resort k tomu přispíváme tím, že jsme aktivizovali snahu o získávání zahraničních investic, že funguje ekonomická diplomacie, podpora exportu, Czechtrade. Podporujeme Svaz průmyslu a dopravy v tom, že vyhlásil letošní rok rokem průmyslu a technického vzdělávání, protože to považujeme za velmi důležité. Jsem také rád, že jsme se velmi posunuli v čerpání evropských fondů. Na začátku vlády – v únoru loňského roku – jsme patřili do problémových fondů a v tuto chvíli máme nejlépe čerpající program, pokud nepočítám technickou pomoc, což je v zásadě rozdělování peněz na výplaty. Je obrovský úspěch, že se čerpání evropských peněz podařilo vytáhnout z ne moc dobrého místa. Jsme jediný operační program, který má stále ještě šanci, že vyčerpá úplně všechno. Jistotu nemáme, ta není nikdy.

Klíčové pro tuto zemi je, že třetinu HDP tvoří průmysl, chceme, aby to tak zůstalo. Nechceme ten podíl zvyšovat, ale zajistit, aby to bylo ve vyšší kvalitě. Za největší výzvu považuji vzdělávání, abychom tu měli kvalifikovanou pracovní sílu, a absorpci vědy a výzkumu, což jsou věci, které budou rozhodovat o tom, jestli budeme někdy skutečně vyspělou a bohatou zemí.

Jaká je podle Vás prognóza hospodářství na tento rok, podaří se pokrýt další výdaje, které zřejmě přinese i zavedení služebního zákona do praxe?

V tom bych byl relativně optimista. Ať už dospějeme k finální dohodě na tom, jak to bude s platy státních zaměstnanců a s jejich eventuálním zvýšením, už vzhledem k tomu, že se to uskuteční od pololetí, je zřejmé, že hlavní břemeno dopadne na státní rozpočet až v příštím roce. Takže o letošní rok bych se nebál. Pak je tady věc, s níž se nepočítalo, spadly ceny ropy, což by se mělo také projevit.

Do ekonomiky se také promítnou intervence České národní banky vůči kurzu koruny, která vedla k její devalvaci. Co říkáte na slova prezidenta Miloše Zemana, že nepočítá s tím, že by do bankovní rady ČNB jmenoval lidi podporující devalvaci koruny, a že chce mít navíc v radě bankéře, kteří jsou pro přijetí eura?

To je rozhodně správný postoj. Předcházející prezident, myslím profesora Václava Klause, jmenoval členy rady na základě toho, že odmítali euro, ale nemluvil o tom.

Takže teď nastává opačný trend…

Ano. Ale jinak samozřejmě platí, že je tento způsob jmenování z ruky nešťastný, protože to je kompetence ani ne z konstituční monarchie, ale z absolutistické monarchie, kdy monarcha dělá rozhodnutí o své vůli. Prezident moc těchto kompetencí nemá, u jmenování členů Ústavního soudu je pojistka v senátu, ale v případě bankovní rady žádná není.

Jste tedy zastáncem změny Ústavy, aby kandidáty do rady ČNB musel schválit ještě Senát?

Byl bych pro to.

Ale neměla by to být spíš Poslanecká sněmovna, která jako jediná komora parlamentu schvaluje státní rozpočet?

Ne. Nechat to na Senátu má hlubokou logiku. Ekonomická teorie říká, že by to neměla být sněmovna, která je spojena s vládou, aby nebyla tendence emitovat peníze, protože by hrozila inflace podle politického cyklu. To znamená, že by poslanci chtěli před volbami nadlepšit, což na základě nějakých historických zkušeností opravdu hrozí. Na straně druhé je třeba mít nějakou zpětnou vazbu, protože členové bankovní rady by se sice neměli zodpovídat z okamžitých akcí, ale z nějakého dlouhodobého vývoje ano. Na to je daleko lepší senát, protože je to instituce, do níž se volí systémem jedna třetina senátu každé dva roky. Proto v jeho případě nehrozí takové riziko, že by se upravovala měnová politika. Je to tak například ve Spojených státech.

Vy jste se teď vrátil z cesty na Ukrajině. Dostal jste garanci, že tranzit ropy a plynu přes Ukrajinu bude probíhat bez problémů? V minulosti došlo kvůli rusko-ukrajinským sporům k výpadkům dodávek ruského plynu i evropským dodavatelům, tedy i Česku, přitom získáváme přes Ukrajinu asi tři čtvrtiny dodávek plynu. Ale naštěstí máme i možnost dodávek jinými cestami.

Přestože máme možnosti alternativního zásobování jak ropou, tak plynem, plyn můžeme dopravovat přes plynovody Nord Stream, Jamal, případně nakupovat v západní Evropě a dostat německou sítí, pořád platí, že je pro nás nejjednodušší použít cestu přes Ukrajinu, ovšem za předpokladu, že funguje. A z té debaty v Kyjevě o tranzitu ropy jsem měl celkem dobrý pocit. Dokonce nám nabízeli, že by bylo možné i ázerbájdžánskou ropu vozit skrze jižní větev Družby přes Oděsu. Dnes ropu, kterou nakupujeme v Ázerbájdžánu, vozíme přes Terst. To je samozřejmě nabídka ke zvážení. Ne úplně konformní pocit jsem však měl při debatě o plynovém tranzitu, protože ministr energetiky Volodymyr Demčyšin mi říkal, že by chtěli, aby evropští spotřebitelé nakupovali plyn ne na ukrajinsko-slovenské hranici jako dnes, ale na ukrajinsko-ruské hranici. Na to jsem mu odpověděl, že si to dovedu představit, ale že by muselo být zajištěno řádné měření a tranzit by musel být oddělen od ukrajinské vnitřní sítě. Což stále ještě není. Nepodařilo se mi vylákat příslib nějakého data, kdy už to bude, ale myslím, že Evropa by v tom měla být konzistentní a důsledná i ve vlastním zájmu, protože jde o problém, který už se řeší od roku 2009. Tehdy kvůli absenci řádného měření vznikly dohady, jestli část plynu, který měl jít do Evropy, nebyla použita na vnitřní ukrajinskou spotřebu. Je třeba měřit plyn na ukrajinsko-ruské hranici a potom na ukrajinsko-slovenské, plynu by mělo být stejně minus nějaké technické ztráty. Protože dobré účty dělají dobré přátele.