Poradil jste prezidentovi, aby tzv. zákon o církevních restitucích vetoval. Proč?

V případě „zákona o majetkovém vyrovnání s  církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů“, jsem doporučil uplatnění  suspenzivního, čili odkladného veta. Na vysvětlenou, český prezident, na rozdíl např. od amerického, svým vetem nemůže zneplatnit právotvůrci přijatý zákon.Sněmovně totiž postačí jen 101 hlas, aby opětovně potvrdila svojí vůli, díky které zákon již jednou přijala. Prezident, jak dokazuje i statistika z desetiletého funkčního období Václava Klause, ji svým vetem jen zdrží, zpravidla o pár týdnů v definitivním přijetí zákona.

Více rozhovorů ZDE

Z mého pohledu lze zákon rozdělit na dvě části. Jedna, s výjimkou částí tří paragrafů, je věnována restituční problematice. Řešení majetkových křivd restitučním zákonem v této podobě je podle mého názoru založeno jen na politické vůli, na politickém rozhodnutí. Existuje řada právních analýz, které potvrzují i můj závěr, že právní provedení tohoto politického rozhodnutí tak, jak ho tento zákon přináší, není založeno na nezpochybnitelných právních důvodech. Ale naopak. Pomyslná druhá část, kterou tvoří části §§ 8, 15 a 16, je přílepkem k pomyslné první -  vlastně k samotnému „zákonu o majetkovém vyrovnání“. A zakládá rafinovaně konstruovaný přílepek, klasifikující prezidentské dekrety jako bezpráví, které je nutno zákonem odstranit a zhojit restitucí.

Prezident Václav Klaus žádal lídry vládních stran o záruku, že tímto zákonem nebudou prolomeny Benešovy dekrety. Považujete reakci premiéra Petra Nečase a dalších politiků za dostatečnou garanci?

Nezpochybnitelnou zárukou by bylo zpětvzetí návrhu zákona vládou. To je však možné v prvém čtení, dokud sněmovna nepřikročí k hlasování o vyslovení  souhlasu s návrhem. Ze zákona nabývají práva subjekty, ze kterých tak zákon činí tzv. restituenty. A bude pouze na jejich vůli, zda práva takto nabytá následně uplatní či nikoli. O svolení k uplatnění práva, nabytého ze zákona, pana Nečase, či kohokoli jiného, žádat nemusejí.

SLEDUJEME téma: Miliardy pro církve

Prezident zákon nepodepsal, což není zcela v souladu s Ústavou, ale ani nevrátil Poslanecké sněmovně, takže zákon vstoupí v platnost. Co si myslíte o kroku Václava Klause?

Ústavně právní vztahy nejsou v České republice upraveny jen ústavním zákonem č. 1/1993 Sb., tj. „Ústavou“. Neboť tento dokument je reguluje jen z části. A to způsobem připomínajícím ústavní provizorium. Připomínám, že roli Ústavy v ČR tak má tzv. „ústavní pořádek“. Ústava by například měla jasně upravit řadu věcí. Jestliže stanoví, že prezident může vrátit zákon sněmovně ve lhůtě do 15 dnů, měla by mu například i stejně jasně uložit, že pokud tak neučiní, je povinen ho ve stejné lhůtě podepsat.

V čl. 51 Ústavy se praví, že prezident „podepisuje“ zákon, tak jako předseda sněmovny a premiér. Jejich podpisy nemají v legislativním procesu, který dospěl až do této fáze, konstitutivní význam. Nepodepíše-li se kterýkoli z této trojice, přijatý zákon přesto musí být vyhlášen ve sbírce a posléze nabude na účinnosti. Využití Ústavou nepřímo se nabízející eventuality „nepodpisu“ znamená učinit gesto, poslat vzkaz „národu“ – „jsem bezmocný, tak alespoň takto vyjadřuji svůj nesouhlas, takto protestuji!“ Je otázkou, zda se pan prezident skutečně nalézal v tak fatální situaci. Ačkoli - mohl na něj mířit chrastavský atentátník..

V čem spočívá nebezpečí podle vás „rafinovaně konstruovaného přílepku“?

Nejprve přiblížím obsah „přílepku“. Jde o konstrukci tvořenou zmíněnými třemi paragrafy,  podle níž ten, na něhož dopadly dekrety prezidenta republiky č.12 anebo č.108, nemá oprávnění k naturální restituci. Proto uzavře se státem smlouvu o vypořádání nároků za nevydávaný majetek a následně obdrží paušální finanční náhradu. Jaký z toho, vedle majetkového, vyplývá právní důsledek?

Jestliže se místo vydání věci poskytne finanční kompenzace, znamená to v obou případech uznání nároku, uznání majetkové křivdy, a co je zásadní, na dekrety se tak ukáže jako na skutečnost, která vedla ke křivdě. Zákon tak dává příležitost nejen k „prolomení“ dekretů“, ale navíc i k jejich diskvalifikaci jakožto příčiny bezpráví, které tento zákon odčiňuje.

Od omluvy Václava Havla za údajné „vyhnání“ se otevřela příležitost jedincům a skupinám na obou stranách česko-německé hranice usilovat o restituci za údajné křivdy, které měli spáchat Češi. Konkrétně jde především o požadavky, jejichž legalizaci stojí v cestě tzv. „Benešovy dekrety“. Proto se hned po Havlově počinu rozeběhla neutuchající mediální kampaň za jejich zrušení. Kdo se jí postaví, podporuje dle jejích protagonistů rasismus, genocidu, pošlapávání lidských práv, nechce vrátit ukradený majetek apod. Jistý guru zdejších politologů (které Miloš Zeman označuje za osoby, jež zkrachovaly v politice, neboť jí nerozuměly a protože nic dalšího neumějí, staly se „politology“) moje obavy z následků jejich zrušení ocejchoval jako „strašení německou hrozbou“.

O obavách z rušení tzv. Benešových dekretů se v Česku mluví už dvacet let. Jsou skutečně oprávněné?

Opravdu je to už otřepané téma a lze již nad nimi jen mávnout rukou? Této Havlem uvolněné lavině se dodneška z vládnoucích ústavních činitelů staví jen Václav Klaus. V roce 1995 musel reagovat i Ústavní soud ČR, když zamítl stížnost, kterou její původce usiloval o zrušení dekretu prezidenta č.108. Mimo jiné stejného dekretu, jaký je uveden ve zmíněném přílepku. Podstatným je však odůvodnění, ve kterém Ústavní soud objasnil význam dekretů jako jednoho z pilířů naší ústavně právní kontinuity v období od 29. 9. 1938, kdy na našem území začal právo rozvracet mnichovský diktát, následovaný právním provizoriem druhé republiky a od 16. 3. 1939 genocidním protektorátním bezprávím.

Dekret prezidenta republiky č.11 z roku 1944 rušil platnost jak legislativy, tak i aktů její aplikace, které legalizovaly bezpráví na českém národě a jeho příslušnících. A to v době od 29. 9. 1938 do osvobození. Zároveň Ústavní soud zmíněným nálezem č. 55/1995 Sb. vysvětlil legitimitu i legalitu vydávání prezidentských dekretů po válce v době, kdy v důsledku rozvratu, který hitlerovské Německo v naší zemi zanechalo, ještě nemohl působit zákonodárný sbor, vzešlý ze svobodných voleb.

Jestliže by Ústavní soud v roce 1995 zrušil zmíněný dekret č.108/1945Sb., neotevřel by tím jen nárok na vrácení zkonfiskovaného nepřátelského majetku. Ale musel by nejprve prohlásit samotný institut prezidentského dekretu za nelegitimní. Což by se následně vztahovalo na všechny dekrety, včetně klíčového dekretu č.11. Došlo by k tomu, že co jím ztratilo platnost, by jí tak latentně mohlo získat. U soudu by se tak po zrušení, jak jim z nenávisti říkají, „Benešových“ dekretů, bylo možné domáhat platnosti všeho, co nebylo československým právem v době nesvobody. Není to fantazírování. Uvědomme si, že ÚS ČR se dekrety nezabýval z teoretických nebo vlasteneckých pohnutek. Ale že se vyjadřoval k žalobě na jejich zrušení, kterou předtím její autor uplatnil u několika stupňů obecných soudů.

Co může přijetí zákona v souvislosti s možným prolomením hranice roku 1948 podle vašeho názoru v budoucnu způsobit?

Pan politolog s technickým vzděláním může namítat, že jde o resentiment připomínat dekrety, které jsou podle již zmíněného Miloše Zemana vyhaslé. Neboť kde není žalobce, není ani soudce. Kdyby byly tak vyhaslé, tak by nebyly terčem neustálých snah o jejich zrušení. Viz před dvěma měsíci nóta putující z Evropského parlamentu na Slovensko a také útoky na českého prezidenta za jeho nedávné návštěvy v Rakousku. A také není pravda, že by se nenašel žalobce, který je k požadavku na jejich zrušení motivován, zatím jen majetkově.

Neptejte se mne, co se stane po přijetí tohoto zákona. Ale např. pana R.D., dnes snad mluvčího jedné z nejvlivnějších zahraničních firem v ČR. Zda on a případně další dva tehdejší vedlejší účastníci podnětu Ústavnímu soudu, na který reagoval nálezem č.55/1995Sb., „do toho“ dnes „půjdou“ znovu.

Také se zeptejte těch, kteří v Evropě a na počátku třetího tisíciletí trvají na „20 bodech" - požadavcích landsmanšaftu ze 7. 5. 1961, a potvrzených v r. 1994, zda je takový zákon nepovzbudil. Cituji z nich pouhé dva:

č.16. „… s osudem sudetských Němců a jejich teritoria smí být… nakládáno jen s jejich výslovným souhlasem“

č.4. „Velikost tohoto území obnáší 25.775 km2.“ Je to asi jedna třetina území ČR.

Podotýkám, po právní diskvalifikaci dekretů nevolá německý prezident, ale je přáním těch, kterým otevře dveře k poslední fázi majetkového převratu, z něhož budou těžit  pod záminkou restitucí za údajné křivdy spáchané Čechy. V tomto podezření mne utvrzuje i okolnost, že dva tuzozemci, jeden, bývalý redaktor Britských listů (v nichž jakýsi Krystlík trestuhodně tvrdí, že Češi vyslali v roce 1938 do Mnichova předem souhlas a proto lžou, když tvrdí, že to bylo „o nás bez nás“), a druhý, za popírání genocidy stíhaný Šinágl, si v Čechách založili „Sudetoněmecké krajanské sdružení“. Patrně konkurující onomu „urquell“ spolku v Bavorsku, neboť jeho pohlaváři se od nich distancovali. Asi se s nimi nechtějí dělit…

Finanční kompenzace za majetek, který nemůže být církvi z různých důvodů vydán,  vycházejí ze současných  tržních cen. Je to podle Vás spravedlivé, když jiné restituce probíhaly podle mnohem méně výhodných pravidel pro restituenty?

Již v odpovědi na Vaší první otázku jsem zmínil, že předmětný zákon je založen na rozhodnutí z politické vůle, nikoli na právu.

Jsou všechny tyto důvody dostatečné k tomu, aby Ústavní soud tento zákon zrušil?

Když jsem v roce 2009 zastupoval skupinu senátorů před Ústavním soudem v řízení o posouzení souladu Lisabonské smlouvy s českým ústavním pořádkem, hned na počátku jednání jsem vznesl námitku podjatosti. Sice vyslovenou na adresu jeho předsedy, avšak mířící na skutečnost, že se před tímto jednáním s ním sešel ze své iniciativy německý velvyslanec. Zástupce nejvlivnějšího členského státu EU, majícího eminentní zájem, aby český prezident – tehdy již poslední v řadě – konečně ratifikoval. Ve svém závěrečném návrhu jsem apeloval, aby Ústavní soud postupoval podle Ústavy, s českým ústavním pořádkem poměřoval onu smlouvu a podle něho jí také klasifikoval.

Nikoli naopak. Z pohledu vysokoškolského učitele ústavního práva tehdy upřednostnil politický aspekt nad právním. Jak jsem to již vyjádřil, politické rozhodnutí je zahaleno předmětným zákonem a navíc, týká se subjektu, který má patrně v budoucnu na našem území plnit nějakou mocenskou úlohu. Přesto by bylo pro Ústavní soud schůdné zrušit alespoň onen „přílepek“. Ostatně – může se dovolat svého nálezu, který připomínám, tj.č.55/1995 Sb. Nota bene právní diskvalifikace prezidentských dekretů nese riziko legalizace i těch nejextrémnějších nároků, jakými jsou požadavky na faktické ovládnutí třetiny území ČR. Vždyť trestní zákoník v ust. § 310 klasifikuje jako rozvracení republiky jednání v úmyslu rozvrátit územní celistvost ČR, s možností uložit až výjimečný trest. S tím, že již příprava k jeho spáchání je trestná.

Ústava přímo nekonkretizuje tzv. podstatnou náležitost demokratického právního státu. Ale vedle hodnot abstraktních je jeho náležitostí i státní území. Kdybych měl možnost obrátit se k Ústavnímu soudu, mj. pochybuji, že se na něho v této věci nakonec někdo obrátí, tak bych upozornil na nebezpečí. To jest ta, která zmiňuji a jež směřují proti ústavnímu zákazu změny podstatných náležitostí demokratického právního státu, zakotvenému v čl. 9, odst. 2 Ústavy ČR. A tiše bych doufal, že návrhu na zrušení zmíněného přílepku vyhoví.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.