Dva příklady dvou chudých žen - ovšem s rozdílným viděním světa - možná pomohou nastínit skutečný stav věcí a dovolit co nejobjektivněji posoudit, zda jsou mezi žadateli o sociální dávky lidé, kteří by mohli svoji svízelnou životní situaci řešit jinak, ale díky štědrému systému nejsou nijak motivováni.

Na začátek je nutné ještě předeslat, že nejde o snahu vyvolat negativní reakce vůči lidem, kteří se v nouzi ocitli a jsou tudíž na pomoci státu závislí. To je situace, která, i když si to mnozí nechtějí připustit, může skutečně postihnout kohokoli v naší zemi. Právě pro takové případy by pak občan měl mít jistotu, že daně, které do státní kasy odvádí či odvedl v době, kdy mohl, poslouží i jemu v podobě různých sociálních dávek na nezbytně nutné časové období.

Nejde ani o snahu přiklánět se k politice té či oné politické strany a programu – pokud totiž připustíme, že žijeme ve vyspělé zemi, záchranný systém, pamatující na různé životní nezdary i tragédie, prostě fungovat musí. Jenomže – pokud se ta samá země dostane do ekonomických potíží a musí přecházet na úsporná opatření, nemělo by být stejnou samozřejmostí člověka žijícího ve vyspělé zemi, přemýšlet o tom, jak se postarat  sebe sám – i za cenu nepohodlí a nějakých překážek?

• SLEDUJEME téma: Sociální dávky

Úřednice se smutnou vlastní zkušeností

Paní Hana, která pracuje na odboru sociálně právní ochrany dětí v menším městečku, rozhodně nepatří mezi lidi, kterým by chybělo sociální cítění. Sama pocházela z velmi složitých rodinných poměrů, byla jedním ze čtyř sourozenců v rodině, kde bylo bráno jako samozřejmost, že matka nikdy nepracovala a díky tomu měla dostatek času na hledání různých možností, jak od státu získávat stále nové a nové finanční příspěvky.

„Matka se podruhé vdala, ale otčím také nepracoval. Zatímco matka byla zdravá, otec měl oprávněný důvod k tomu, aby byl doma a pobíral invalidní důchod kvůli své špatné pohyblivosti. I bez toho důchodu tak měsíčně chodilo na nás a matku od státu kolem 24 tisíc korun, každý čtvrt rok chodila máma ještě na úřad pro příspěvek na boty – protože jsme byli sociálně slabí… Pamatuji se, že ji rozčilovalo to, že je příspěvek jen ve výši 500 korun, což nepokládala za adekvátní pro koupi bot. Nicméně pravda byla ta, že jsme dostávali věci na sebe, včetně bot, různě od sousedů. Jít koupit něco na sebe pro nás bylo skoro nemyslitelné,“ líčí ParlamentnímListům.cz současná referentka odboru sociální péče situaci, která existovala v Česku v době před zhruba 15 až 18 lety. Jak dodala, matka nenastoupila do práce v životě nikdy – ani poté, co se všechny děti osamostatnily. Nutno dodat, že v době, kdy přicházely do jedné konkrétní rodiny takovéto částky, byla průměrná mzda v ČR kolem 13 tisíc korun hrubého.

Ostražitost při posuzování chudoby je na místě. Ale nejsou lidi...

I kvůli výše uvedeným zkušenostem, jež paní Hanu do života a jejího povolání vybavily velkou dávkou ostražitosti, vždy velmi bedlivě zkoumala to, do jaké míry skutečně někomu, kdo přichází s tvrzením, že je v nouzi, věřit a dávky přiznat - bez skutečné bedlivé sondy do poměrů v dané domácnosti. I když zrovna místo, kde paní Hana pracuje, nebylo ani v minulosti tím, kde se rozhodovalo o tom, zda a v jaké výši někomu stát pomůže. Teď – kdy se všechno soustředilo na jedno jediné výplatní místo, na úřady práce, domnívá se paní Hana, že bude ještě větší potíž s tím, jak opravdu zjistit, kdo bere sociální dávky oprávněně, či nikoli.