Nynější uchazeči o prezidentský úřad by si měli ještě předtím, než jednoho z nich oslní po zvolení hlavou státu pocit mimořádné vlastní důležitosti, ujasnit, jaká je role prezidenta při podepisování zákonů. Jak Václav Klaus, tak jeho předchůdce Václav Havel vnímali tento akt jako postoj své vlastní osoby ke schválenému zákonu. A pokud s ním nesouhlasili, podpis nepřiložili. I bez něj však pochopitelně začal platit.

To je i čerstvý případ Klausem nepodepsaného zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi. „Jde o výraz mé distance od té předlohy,“ uvedl prezident ve zdůvodnění, proč schválený zákon nepodepsal. Skutečností ale je, že svůj negativní postoj může vyjádřit jen tím, že zákon vetuje a vrátí ho do sněmovny. To, že ho „jen“ nepodepíše, totiž působí jen jako plané gesto.

Prezident dělá pštrosa a neříká ani ano, ani ne

„Je to na hraně Ústavy, až bych řekl, že je to protiústavní. Ústava jasně říká, že zákony podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, prezident a předseda vlády. Prezident má právo vrátit do patnácti dnů zákon buď podepsaný, nebo s připomínkami, které zdůvodní. V této fázi se počítá s tím, že prezident je součástí legislativního procesu,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Ján Gronský, docent ústavního práva z Právnické fakulty Univerzity Karlovy.