děkuji Vám tímto za pozvání na sedmý sjezd vašeho Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče. Zdravotnictví, jak jste jistě zaznamenali, je pro mě klíčovým tématem, kterému se věnuji prakticky od nástupu do úřadu.
Již tehdy se na mě začaly obracet nejrůznější subjekty působící v systému českého zdravotnictví, lékaři či zástupci nemocnic s tím, že zdravotnictví je dlouhodobě v problémech, že jeho financování je zcela netransparentní, že ho stále ovládá několik lidí kolem nechvalně proslulého bývalého náměstka Marka Šnajdra, kterého Evropská komise nazvala kardinálem Richelieu českého zdravotnictví, zkrátka, že oněch zhruba 250 miliard korun z veřejného zdravotního pojištění není utráceno hospodárně.
Lidé napojeni na Marka Šnajdra jsou stále ve významných pozicích, ať již na ministerstvu zdravotnictví a v jeho podřízených organizacích, v nemocnicích či ve zdravotních pojišťovnách. Je jasné, že zájem těchto lidí, kterým senátor za ČSSD Jan Žaloudík vymyslel trefné označení „šnajdroidi“, je jiný, než náš. Náš zájem je mít zdravotnictví, kde budou jasně zveřejněné všechny smlouvy mezi pojišťovnami a poskytovateli zdravotní péče a výrobci léčiv, náš zájem je rozkrýt hospodaření zdravotních pojišťoven, zveřejnit smlouvy s nejrůznějšími poskytovateli poradenských, marketingových, právních či IT služeb, kde unikají obrovské peníze, náš zájem je zvýšit transparentnost hospodaření tzv. přímo řízených nemocnic, to, jak nakupují reálně zboží a služby, tedy především léky a zdravotní materiál.
Problémem však je, že tyto tzv. přímo řízené nemocnice spadající pod ministerstvo zdravotnictví ve skutečnosti nikdo neřídí. Jak jinak si vysvětlit například nechvalně známý případ Nemocnice Na Homolce, nemocnice, která byla po léta výkladní skříní českého zdravotnictví, ovšem ministerstvo zdravotnictví ji řídilo tak, že byla rozkradena a její ředitel si ukládal naspořené peníze do zlatých cihliček. Ostatně to samé přímo řídící ministerstvo zdravotnictví před pár dny poukázalo ve svém auditu na to, že Nemocnice Na Homolce utratila nehospodárně 3,4 miliardy korun. V soukromém byznysu by po takovýchto zjištěních nastala personální smršť, u nás však člověk za toto zodpovědný stále řídí největší zdravotní pojišťovnu v zemi a o slovu rezignace ani neuvažuje. Kauza Homolka je však pouze jedna z mnoha. Stačí se podívat na zprávu Evropské komise týkající se korupce ve zdravotnictví, kde je Česká republika četně zmiňována, a to právě v souvislosti s šedou eminencí českého zdravotnictví Markem Šnajdrem, který byl činný především v době Topolánkovi vlády. Právě tato vláda učinila čtyři dny před svým koncem velmi kontroverzní rozhodnutí, kdy poslala do českého zdravotnictví 1,5 miliardy korun na různé problematické projekty. Ty zahrnovaly proslulý nákup Gamma nože pro Nemocnici Na Homolce za 152 milionů korun, Cyberknife pro ostravskou nemocnici za 200 milionů korun nebo nákup akcií ve společnostech zabývajících se kmenovými buňkami, které byly založeny jen pár týdnů před tímto vládním rozhodnutím, jejichž činnost je velmi sporná a v jejichž orgánech od počátku seděli lidé spojení přímo s Markem Šnajdrem, z nichž někteří stále aktivně působí ve strukturách ministerstva zdravotnictví. Tyto společnosti poté získaly na dotacích skoro 1 miliardu korun. Marek Šnajdr je spojen i s kontroverzní privatizací několika nemocnic ve Středočeském kraji, kdy kraj pod vedením Petra Bendla prodal nemocnice hluboko pod cenou. Můžeme zmínit také kauzu Čeladenka, hotelu, který ministerstvem zdravotnictví přímo řízený Zdravotní ústav v Ostravě pronajímá soukromé firmě doslova za pár korun. Tato firma navíc dostala mnohamilionovou dotaci na opravu hotelu a od VZP ještě veřejnou zakázku na ozdravné pobyty pro děti. Ředitelem ústavu je přitom společník Marka Šnajdra ze zkrachovalé politicko-podnikatelské firmy HP Construct Petr Hapala. Marek Šnajdr je spojen i s kauzou dětského hospicu ve Vraňanech, na který šla dotace 30 milionů. Hospic se nepostavil a dotace zmizela. A tak bychom mohli pokračovat. Bohužel je skutečností, že lidé přímo spojení s Markem Šnajdrem dnes stále zůstávají na ministerstvu zdravotnictví, ve zdravotních pojišťovnách či managementech nemocnic a pan Šnajdr tak skrze ně stále české zdravotnictví ovládá.
Dalším dlouhodobě neřešeným tématem je předražování zdravotnických prostředků, na který upozorňuje i Evropská komise. Nemocnice, dlužno říci že především ty přímo řízené, nakupují zdravotnické přístroje od nejrůznějších zprostředkovatelských společností, jejichž provize dosahují desítek procent, místo toho, aby jako řádní hospodáři oslovovaly prvotně přímo výrobce těchto přístrojů. A ministerstvo zdravotnictví nečinně přihlíží místo toho, aby skutečně řídilo své nemocnice a zavedlo systém centrálního a přímého nákupu bez zprostředkovatelů, a eliminovalo tak kšeftaření managementu daných nemocnic. Především managementy nemocnic si pak navykly na podivný systém úhrad zdravotní péče, systém, který je naprosto netransparentní, téměř nikdo netuší, jaký je klíč k výpočtu úhrad za zdravotní péči, pouze je jasné, že nemocnice nedostávají stejné úhrady za stejnou péči, ale jsou zde významné rozdíly, které jsou do jisté míry dány historicky, ale ve většině případů jde o lobbying silných hráčů, kteří si tak přes klientelistické vazby prosadí více peněz než ostatní.
A ministerstvo zdravotnictví k tomu zdatně sekunduje svou nesrozumitelnou úhradovou vyhláškou, kterou tvoří ministři – lékaři, kteří jsou v mnoha případech bývalými řediteli fakultních nemocnic a ví tedy, kam peníze přihrát. Ministerstvo se tak dostává do permanentního střetu zájmů, neboť rozhoduje o úhradách zdravotní péče mimo jiné pro své přímo řízené nemocnice, podle kterých úhradovou vyhlášku tvoří. Nelze se pak divit, že ministr – bývalý ředitel fakultní nemocnice – dopřeje své nemocnici vyšší příjmy pomocí nejrůznějších koeficientů specializace, jak jsme toho byli svědky.
Ve světle všech těchto dlouho neřešených problémů zastávám čím dál silnější názor, že bez ohledu na to, kdo je ministrem financí či zdravotnictví, by mělo mít právě ministerstvo financí silnější úlohu v oblasti financování zdravotnictví, tedy například v otázce hospodaření pojišťoven, úhrad za zdravotní péči a podobně. Ministerstvo zdravotnictví nechť se zabývá především dostupností a kvalitou poskytované péče. Takovýmto krokem bychom mohli účinně eliminovat nejrůznější podivné vazby mezi nemocnicemi, ministerstvem zdravotnictví či zdravotními pojišťovnami.
Je třeba skutečně směřovat k systému, kde bude stejná péče, včetně zdravotnického materiálu a léků, hrazena stejně, a nebude tak pokračovat to, že různé nemocnice vykazují diametrálně odlišné náklady. Přitom využívají toho, že zdravotní pojišťovny, v tomto případě zejména VZP, hradí vše a neřeší, zda vykázané náklady vůbec odpovídají tržní realitě, a to nejen v České republice, ale i v zemích okolo nás, kde jsou ceny za zdravotnický materiál diametrálně odlišné. Všichni víme, jak to probíhá: nemocnice nakoupí například kardiostimulátor od dodavatele za maximální cenu podle číselníku VZP, která je řádově vyšší než cena tržní, vykáže tuto maximální cenu pojišťovně a dodavatel dá poté nemocnici zpětný bonus, tedy peníze, které míří neznámo kam. V horším případě nemocnice nakoupí přístroj za standardní cenu, tedy standardní v České republice, ovšem vykáže pojišťovně cenu maximální a zbytek peněz opět míří do neznáma. To už je klasický podvod. Pokud si někdo takto představuje transparentní financování českého zdravotnictví, tak já rozhodně ne.
Vztah pojišťoven a poskytovatelů zdravotní péče je obecně obestřen tajemstvím, neboť zde není ochota sdělovat informace o tom, jak je nakládáno s prostředky veřejného zdravotního pojištění, tedy s pojištěním, jež je vlastně daní, kterou jsme všichni povinni platit. Když byl před nedávnem probírán v Poslanecké sněmovně návrh poslance Ludvíka Hovorky na povinné zveřejňování a kontrolu smluv a úhradových dodatků mezi pojišťovnami a poskytovateli, vyvolalo to paniku. Panika podle všeho dorazila i do VZP, kde pan předseda správní rady Běhounek, mimo jiné bez jakéhokoli oprávnění, před několika dny jednal s řediteli krajských poboček o tomto zveřejňování smluv a o tom, že by smlouvy mělo mít pod palcem přímo Ústředí VZP.
Se současným obsazením Ústředí VZP mám silnou pochybnost o prospěšnosti tohoto řešení. Stejnou paniku vyvolalo, když jsem se svými kolegy z ministerstva financí začal jednat se zdravotními pojišťovnami o tom, aby nám poskytly data o hrazené zdravotní péči jednotlivým nemocnicím tak, abychom mohli zkontrolovat, jak je nakládáno s veřejnými prostředky, které jsou na zdravotní péči vydávány.
Vážené dámy, vážení pánové, české zdravotnictví je kvalitativně bezesporu na dobré úrovni, je však dlouhodobě špatně vedeno. Problém není v nedostatku peněz, ale v tom, jak špatně je s nimi hospodařeno. 20 let do systému pouze tekly peníze, ale nikdo neví, jak je s nimi nakládáno. To vedlo k tomu, že stát musel nalévat miliardy do svých přímo řízených nemocnic, kraje do svých krajských nemocnic a VZP vždy pouze přišla s prosbou o další finance ve formě půjček, předsunutých plateb a podobně. Stále dokola. Místo toho, aby se někdo zamyslel nad tím, co se s těmi penězi děje. Vždyť průměrný roční nárůst platby státu za státní pojištěnce od roku 2005 je 106 %, za stejné období od roku 2005 do 2014 se platba státu zvýšila celkem o 26 miliard korun, tedy o 76 %.
Nejsou to podle mého názoru malé peníze a já mohu zcela zodpovědně prohlásit, že budu jako ministr financí před jakýmkoli dalším zvyšováním plateb do systému požadovat od jakéhokoli ministra zdravotnictví jasné informace, co bylo v českém zdravotnictví uděláno pro to, aby se hospodařilo efektivně, aby managementy nemocnic a zdravotních pojišťoven postupovaly jako řádní hospodáři a nevyhazovaly zbytečně peníze, které mohly použít například na zvýšení platů lékařů a dalších pracovníků ve zdravotnictví.
Děkuji za pozornost.
