Vždyť do českého zdravotnictví nateče v letech 2014, 2015, 2016 a 2017 o 50 miliard Kč navíc, takže s nedostatkem finančními prostředků tento sektor rozhodně problém nemá. Na druhou stranu se v něm ale plýtvá penězi a potýká se v některých regionech s nedostatkem zdravotního personálu, především zdravotních sester. Špatně nastaven je i systém financování, který nebere ohled na preference a potřeby pacientů a místo kvality péče hradí pouze její množství.
Moje spory s ministrem zdravotnictví Svatoplukem Němečkem o to, jakým způsobem by měl z hlediska hospodaření ideálně fungovat český zdravotní systému, jsou veřejně známé. Přimět ho k tomu, aby se zasadil o rozumné změny, se mi prozatím bohužel nedaří. Budu se o to však dále snažit. V českém zdravotním systému totiž stále mizí miliardy korun, které by při minimálním úsilí ze strany Ministerstva zdravotnictví mohly být použity ve prospěch pacientů i zdravotního personálu.
Nejsem člověk, který by mluvil do větru. Za poslední dva měsíce jsem navštívil desítky nemocnic, kde jsem jako ministr financí diskutoval s managementy a zaměstnanci a ptal jsem se, co je trápí a kde vidí problémy českého zdravotnictví. Rád bych se s vámi teď podělil o hlavní zjištění z mých cest.
V první řadě musím říci, že naše zdravotnictví nekolabuje, nemocnice fungují a ošetřují pacienty. Zdaleka nehrozí to, co slýcháme v médiích, že již zítra se všichni čeští lékaři a zdravotní sestry seberou a půjdou do Německa. To je nesmysl a vážím si toho, že valná většina zdravotnických pracovníků chce pracovat pro české pacienty. České zdravotnictví se primárně nepotýká ani s nedostatkem peněz, ale hlavně se systémovými chybami, které nás stojí nemalé peníze a mnoho zbytečně vydané energie.
Financování nemocnic
Při svých návštěvách krajských nemocnic jsem zjistil, že všechny nemocnice shodně kritizují úhradovou vyhlášku z dílny Ministerstva zdravotnictví, která je příčinou neefektivity českého zdravotnictví a mimo jiné umožňuje různé platby za stejné výkony. V praxi to znamená, že nemocnice ve městě A za ošetření pacienta dejme tomu s poraněnými vazy v koleni dostane bezdůvodně od zdravotní pojišťovny více peněz, než nemocnice ve městě B. To je obrovský problém, protože všechny nemocnice čerpají peníze z jednoho balíku peněz na zdravotnictví. Pokud si některé nemocnice účtují více peněz za stejné výkony než jiné nemocnice, značí to, že zatímco někde peníze přebývají, jinde se jich nedostává. Z celkového pohledu pak peníze chybějí neustále. Úhradová vyhláška nejenže podporuje netransparentní nakládání s veřejnými penězi, ale podporuje i nespravedlivý systém odměňování nemocnic, na což doplácejí hlavně pacienti. Problém je, že Ministerstvo zdravotnictví se při tvorbě vyhlášky dostává do jasného střetu zájmů, když nastavuje úhrady péče pro všechny nemocnice, ale zároveň je zřizovatelem jednoho segmentu velkých fakultních nemocnic, jejichž ředitelé jsou tak schopni si prosadit lepší podmínky, než jejich kolegové v menších krajských nemocnicích Je jedno, že je operace prováděná ve stejných podmínkách a ve stejné kvalitě jako v sousední nemocnici. Jeden ředitel za ní dostane od zdravotní pojišťovny více peněz než ten druhý. Velký problém také je, že zdravotní péče je hrazena paušálně podle objemu péče, který je limitován. Kdo poskytne zdravotní péči přes svůj roční limit, nedostane jí zaplacenou. Nemocnice, které jsou kvalitní, pacienti je proto vyhledávají, se tak v určitých chvílích dostávají do situací, kdy zdravotní péči poskytují zadarmo, protože peníze nejdou za pacientem. Proto se logicky snaží poskytnout jen takovou péči, na kterou mají rozpočet. Což není v zájmu pacientů a je to demotivující i z hlediska nemocnice. Ty nemocnice, které se poctivě věnují svým pacientům, místo toho, aby za to byly oceněny, na tom jsou finančně bity.
Obrovské rozdíly panují i v hospodaření jednotlivých nemocnic. Máme nemocnice s deseti až stamilionovými zisky, jako je například fakultní nemocnice v Olomouci, ale máme i nemocnice, které hospodaří dlouhodobě se ztrátou. Managementy nemocnic jsou bohužel často dosazovány na základě politického klíče a nikoliv podle odbornosti a úspěšnosti. Místo aby vedení krajů neúspěšný management vyměnilo, tak raději sanuje mnohasetmilionové dluhy. Tak tomu bylo třeba ve Zlínském kraji, který nedávno odpustil svým nemocnicím půjčku ve výši 186 milionů korun s poukazem na to, že kraj má peněz dost.. Managementy těchto nemocnic pak nemají motivaci cokoliv na provozu nemocničních zařízení měnit.
Jako příklad dobré praxe může posloužit holding jihočeských nemocnic. Ty společně nakupují zdravotní materiál, techniku i služby a řídí je lidé přímo z provozu, tedy lidé znalí věci. Ti si holdingové uspořádání pochvalují, protože jim dává sílu nakupovat zdravotní materiál, techniku i služby za dobré ceny a jsou silní v jednání i se zdravotními pojišťovnami.
Těch špatných příkladů je mnohem více. Například v Královehradeckém sice také mají holdingovou strukturou, avšak holding neřídí lidé z pod něj spadajících nemocnic. Zástupci nemocnic tak v holdingu nevidí nijaký extra přínos, naopak si stěžují na to, že jimi uspořené peníze „jejich“ holding utratí ve svůj prospěch, aniž by z něj nemocnice a jejich pacienti měli nějaký užitek. Řeč tu je o desítkách milionů korun ročně.
Nemocnice v drtivé většině kupují zdravotní materiál i služby každá po své ose, nikoli prostřednictvím výhodnějšího centrálního nákupu a kraje navzájem nespolupracují ani v tom, že by si alespoň porovnávaly nákupní ceny mezi svými nemocnicemi,. Stejně tak nedává logiku, jak jsou rozmístěny po České republice přístroje, jako například magnetické rezonance. Zatímco v Moravskoslezském kraji jich je jedenáct, některé jsou od sebe vzdáleny pár kilometrů a fungují pouze na jednosměnný provoz, pro celou Vysočinu je jediná magnetická rezonance v Jihlavě.
Personální politika
České nemocnice se nepotýkají jen s chybně nastaveným systémem financování a nespravedlivým systémem dělení se o peníze. Mnohé z nich dennodenně svádějí vyčerpávající boj za zajištění kvalitního zdravotního personálu. Obecně lze říci, že mají problém zejména s nedostatkem zdravotních sester a pomocného personálu. I když i to neplatí pro všechny z nich. Zatímco například v liberecké nemocnici chybí 90 sester, existují menší krajské nemocnice, které vážnější personální problémy nemají. Příčin tohoto stavu je hned několik. Jedním z nich je znovu a opět špatná úhradová vyhláška Ministerstva zdravotnictví. Velké nemocnice, které jsou často bezdůvodně za stejné výkony placeny lépe než menší nemocnice, mohou díky tomu zvyšovat platy a personálně tak "požírat" menší nemocnice. To jsem viděl například v Hradci Králové, kde fakultní nemocnice láká na vyšší platy zdravotní sestry z okolních nemocnic. Například z Trutnova, kde pak sestry chybí.
Personální problémy českých nemocnic nejsou podle mého názoru zdaleka spojeny výhradně s výší mezd. Viděl jsem mnoho nemocnice, kde se plat sestry v průměru pohybuje kolem 30 tisíc a plat lékař kolem 75 tisíc korun. To nejsou malé peníze. V jedné městské nemocnici dokonce hledali tak zoufale lékaře na internu, že nabízeli měsíční plat 130 tisíc korun. Přesto ho nenašli. Není to tedy jen o penězích, ale problém je spíše v tom, že lékaři a sestry reálně chybí na trhu práce, což do velké míry souvisí se systémem jejich vzdělávání. V případě zdravotních sester problém tkví v nesmyslných požadavcích na jejich další vzdělávání, které platí od roku 2004 a až teď se ministr zdravotnictví rozhoupal a dal na vládu návrh, který systém zjednodušuje. .. Svou roli sehrávají i samotné nemocnice, které by v mnoha případech mohly zapracovat na zlepšení své personální politiky. Například poskytovat stipendia či pracovat na pozitivním obrazu své nemocnice v očích mladých studentů medicíny. Příkladem dobré praxe je nemocnice ve Strakonicích, která letos již poněkolikáté pořádala soutěž Medik roku, v níž úspěšně lákala do „své nemocnice“ mladé studenty medicíny z celé republiky. Prostě jsem viděl problémy, ale i jasné příklady, že když se management nemocnice snaží, tak je schopen uspět a přimět studenty, aby neodcházeli do zahraničí, ale pracovali v České republice..
Odpovědnost pacientů
Náš zdravotní systém trpí mnoha neduhy. Jedním z nich je i to, že dovoluje nezodpovědným pacientům, aby ho zneužívali na úkor zodpovědných pacientů. Takřka v každé nemocnici, kterou jsem navštívil, jsem slyšel stížnosti na masivní zneužívání rychlé záchranné služby. Jedna lékařka mi řekla, že z 50 případů, které jí přiveze záchranka, je plus mínus jeden relevantní. Ostatní zůstávají v rovině taxislužby, jejíž výjezd však stojí 8 tisíc korun. Pacienti by měli zdravotní péči využívat racionálně s vědomím toho, že zdravotnictví není zadarmo. Pokud budeme z veřejného zdravotního pojištění hradit banality, nezbydou peníze na záchranu životů či léčbu skutečně závažných onemocnění. Zástupci nemocnic si také často stěžují na to, že vykonávají mnohdy zbytečná vyšetření, která by mohli v pohodě dělat ambulantní specialisté nebo praktičtí lékaři. S tím třeba souvisí i slabá elektronizace českého zdravotnictví, která je příčinou toho, že v něm chybí důvěryhodný přehled o tom, která vyšetření pacienti již absolvovali a proč.
Na závěr bych rád dodal, že zdravotnictví v České republice je na velmi dobré úrovni, máme vynikající lékaře a zdravotní sestry, v úrovni péče jsme před rozvinutými zeměmi jako je Velká Británie. Problém je však v organizaci zdravotnictví, v tom že peníze často nejdou tam, kam by měly. Stát by měl okamžitě zavést větší transparentnost do celého systému, měl by zavést centrální nákupy zdravotnického materiálu a přístrojů. No a hlavně by měl zavést systém DRG, který zajistí všem nemocnicím stejné podmínky. Tedy, že léčba stejné diagnózy bude hrazena stejně napříč nemocnicemi.
Andrej Babiš, předseda hnutí ANO
