Když Ministerstvo financí v březnu 2015 rozjíždělo informační kampaň k elektronické evidenci tržeb, pověření kolegové z Finanční správy se tehdy obrátili na ekonomické komentátory našich deníků s nabídkou, která nejméně o hlavu převyšuje běžný standard komunikace projektů státní správy. Kolegové v osobně adresovaných mailech nabízeli nejen možnost informačního servisu v podobě promptního vyřizování případných dotazů a nejasností, ale také průběžné informování o milnících v přípravě projektu etržeb. Důvod byl prostý: věděli jsme, že se EET bude dotýkat prakticky celé populace a bude tedy podněcovat fantazii kritiků i příznivců. Aby si veřejnost prostřednictvím médií udělala na projekt názor na základě relevantních informací od zdroje a nikoliv skrze spekulace a dohady, považovali jsme za důležité o projektu s novináři aktivně komunikovat a maximálně je informovat. Mezi oslovenými byl i David Klimeš, který této nabídky nevyužil. A je to vidět.
Kdyby nabídkou nepohrdl, nemusel by se mě nyní možná přes stránky Hospodářských novin ptát, kde je jízdní řád EET, nebo proč začínáme evidovat v pohostinství a maloobchodě a nikoliv ve stavebnictví. Věděl by, že jízdní řád EET přehledně rozfázovaný podle klasifikace ekonomických činností NACE nalezne už od přijetí zákona v dubnu 2016 na webu etrzby.cz. A kdyby více četl, dozvěděl by se, že stejný přístup zvolilo Chorvatsko, které rozhodně nezavedlo EET naráz a plošně, ale ve třech vlnách. Je tedy zřejmé, že se desetimilionová Česká republika s násobně větší ekonomikou tímto principem inspirovala a také přistoupila k postupnému zavádění evidence, což umožní pozvolné zatěžování systému, plynulejší náběh jak na straně státu, tak na straně evidujících podnikatelů, kteří tak budou mít dostatečný prostor k přípravě.
Proč předchází stravovací služby a pohostinství stavebnictví, kde jsou podle Davida Klimeše úniky největší? Jednoduše proto, že EET řeší daňové úniky při hotovostním placení, a ty na základě všech analýz Finanční správy představují v českém gastru doslova systémový problém. Jinými slovy, s nepřiznáváním tržeb a neplacením daní to v pohostinství zašlo tak daleko, že vlastně ceny obědů a meníček de facto přizpůsobily situaci, jako by neexistovalo ani DPH, ani odvody za zaměstnance, ani daň z příjmu. A čím více provozů krátí tržby, tím je pro každého, kdo je ochoten své tržby přiznat, obtížnější to dělat a zůstat konkurenceschopný. Proto jsme, mimo jiné s plnou podporou Asociace hotelů a restaurací, tento sektor zařadili na první místo a zároveň pro tuto branži prosadili - souběžně s účinností zákona o evidenci tržeb - snížení DPH. Právě proto, abychom zmírnili dopad narovnání prostředí a zabránili například zdražování meníček.
Nad lamentováním, že se zákon v České republice prosazoval tak dlouho, se nemohu než pousmát. Skutečný důvod zdržení si snad ještě všichni pamatujeme: Opozice si z EET udělala téma, opředla ho nesmysly a mýty, snažila se zviditelnit ústavními stížnostmi, procedurálními obstrukcemi, nekonečnými interpelacemi a iracionální antikampaní. Od zahájení projednávání návrhu zákona v PSP do jeho schválení sněmovnou uplynulo úctyhodných 236 dní, respektive 43 hodin čistého času projednávání. Také v Chorvatsku bylo zavádění fiskalizace provázeno antikampaní opozice, ale rozhodně ne tak vyhrocenou jako u nás. Navíc po půl roce jejího úspěšného fungování už opozice začala tvrdit, že fiskalizace byla vlastně jejím projektem, který zavedla předchozí vláda. Dnes už tam systém nikdo rušit nechce a podporuje jej 93% obyvatel. Věřím, že ne jinak to dopadne i u nás.
