Vážení předsedové vlád, vážení páni ministři, Vaše Excelence, vojačky a vojáci, dámy a pánové,

scházíme se dnes u příležitosti 20. výročí vstupu našich zemí do Severoatlantické aliance. Před dvaceti lety se NATO stalo pilířem bezpečnosti a obranyschopnosti většiny zemí ve střední a východní Evropě, které dříve byly za železnou oponou, v sovětské sféře vlivu a ve Varšavské smlouvě.

Naše cesta návratu na Západ, cesta transformace politických, státních a ekonomických institucí, jejímž vyvrcholením byl vstup do EU, byla postupná. Stejně tak jsme se ani v NATO neocitli ze dne na den. Cestu jsme si odpracovali naši aktivitou v zahraničních misích a aliancích. Mnozí dnešní čeští důstojníci se zúčastnili už osvobozování Kuvajtu v roce 1991, naše chemické jednotky a polní nemocnice byly již tehdy vyhlášené. Naše současná generalita zase vyspěla v misích v Bosně a Hercegovině, v Kosovu v 90. letech a leckde jinde, mnozí byli našimi spojenci vyznamenáni za statečnost. Učili jsme se už tehdy spolupracovat s armádami zemí NATO. Naši vojáci prokázali v 90. letech statečnost, pevnou vůli a aktivitu. Nedostali jsme tedy žádný dárek, cestu do NATO jsme si museli odpracovat a rád bych vyjádřil vděčnost všem, kteří se na tom podíleli. V České republice i v jiných partnerských zemích, které vstupovaly do NATO spolu s námi.

Od začátku našeho vstupu jsme byli v NATO aktivní, nikdy jsme nebyli žádní černí pasažéři. Naši vojáci působí již šestnáct let v misi NATO v Afghánistánu, odvedli jsme tam obrovský kus práce a měli jsme mnoho padlých, kterých si osobně nesmírně vážím. Dnes a denně dokazujeme, že nespoléháme jen na to, že někdo bude chránit nás, ale že členství v NATO chápeme také jako naši aktivní zodpovědnost a spoluzodpovědnost za ostatní. Závazek kolektivní obrany bereme velice vážně a ani vteřinu neuvažujeme o tom, že bychom ho zpochybnili.

Když jsem zmínil Afghánistán, tak mi dovolte upozornit na to, že v Afghánistánu nejsme jen proto, že byl a stále je semeništěm islamistického terorismu, ale také proto, že zde pomáháme našemu nejsilnějšímu spojenci v NATO a to Spojeným státům americkým. Pokud se Spojené státy americké z Afghánistánu stáhnou, stáhneme se pochopitelně i my. Otazníky kolem mise v Afghánistánu jsou pro budoucnost evropských členů NATO velice zásadní. Souvisí totiž s tím, zda máme do budoucna plánovat naši armádu více jako expediční nebo více zaměřenou na teritoriální integritu členských zemí NATO. Jde tedy i o to, jaký má být poměr těchto dvou složek.
Dovolte mi také zmínit nové hrozby, jako jsou hybridní války, dezinformace, kybernetická špionáž, ovlivňování demokratických voleb, technologická závislost na velmocech či energetická závislost a bezpečnost.

Existují představy, že mají vznikat nějaké nové agentury Evropské Unie pro boj s těmito hrozbami. Já si naopak myslím, že tyto věci má také řešit NATO a více se v tomto ohledu koordinovat s Evropskou unií. Pokud jsou skrz kyberšpionáž ohroženy demokratické instituty a ústavnost členských států, musí se o to NATO starat. Budoucí konflikty se nebudou týkat pouze tanků, raket a letadel, ale budou probíhat i po těchto liniích.

Souvisí to i s otázkou toho, jestli chceme alianci obrannou a bezpečnostní nebo také alianci, která chrání zájmy a hodnoty členských států. Platí všechno dohromady, ale musíme to umět aktualizovat také s ohledem na nové výzvy a technologie a dohodnout se na tom.

V poslední době se také objevují výzvy na vytvoření nějaké evropské armády, která by snad mohla v budoucnu NATO nahradit. S tím ostře nesouhlasím. Opravdu si nepřeji, aby obranu Evropy řídil nějaký komisař z Evropské komise a aby se bezpečnostní hrozby řešily podobně chaoticky a improvizačně jako třeba záchrana eurozóny. NATO je osvědčená a funkční organizace, která umí plánovat, umí logistiku a má osvědčené a zaběhlé kanály řízení. Nic z toho se nesmí zpochybnit. V rámci EU můžeme pouze lépe koordinovat zbrojní nákupy, ale nebude to jednoduché, protože každá země si bude chtít chránit svoje zbrojařské firmy.

Česká republika se hlásí k tomu, že do roku 2024 splní slíbená dvě procenta HDP výdajů na obranu, na kterých jsme se v rámci NATO dohodli. Můžeme k tomu mít tisíc výhrad a pořád k rozboru těch dvou procent konference, ale faktem ale je, že to je kompromis, který jsme si slíbili, a na kterém jsme se v rámci NATO zavázali a to musíme dodržovat.

Zmíním se ještě jednou větou o brexitu. Ten nesmí nikdy vyústit v antagonismus Británie a zbytku Evropy. Naopak – právě pro to, že odchází Británie z EU, čehož já osobně velice lituji, musí být ještě pevněji spojena s evropskými státy v NATO. Nezapomínejme, že Británie má v Evropě největší armádu a je jadernou velmocí.

A dovolte mi ještě zmínit antiamerikanismus, nedávno jsem se dočetl, že Němci více věří Číně než USA a zhoršuje se to i v některých jiných evropských zemích. S tím musíme rychle taky něco dělat, protože bez Ameriky není obrana Evropy prostě možná. A nenamlouvejme si prosím, že to je jinak.

Andrej Babiš
předseda vlády