Všichni moji oponenti se mi snaží vysvětlit, že stát přece není žádná firma, aby se dal tak jednoduše řídit – a snad mu i vnucovat vůli jednoho člověka.

Tak to přece nikdy nebylo řečeno. Dokonce bych řekl, že tato představa, že moderní firma se řídí jen podle příkazu jednoho člověka, je už dávno zastaralá. Jako by zůstala někde daleko v praxi minulého století.
Moderní firma přece nemůže záviset jen na jednom člověku. Firma moderně řízená přece musí být schopna vstřebávat poznatky daleko širšího kolektivu, protože jen tak získává široké poznatkové zázemí a může daleko lépe reagovat na změnu tržních podmínek atd.

Nakonec i akciové společnosti jsou přece řízeny širším kolektivem lidí – představenstvem i dozorčí radou, případně se na tom podílejí i další poradní orgány. Hlavním úkolem vedení každé firmy je zajistit její chod, pečovat o prosperitu a rozvíjet ji.

Pokud bych takové cíle postavil před každý stát, pak si myslím, že podobnost mezi státem a firmou je velmi blízká. Je přece zájmem všech občanů, aby stát rozumně a efektivně hospodařil, spravoval řádně svůj majetek a také zajišťoval svoji budoucnost – tedy myslel i na to, že přijdou generace našich dětí či vnuků a pravnuků, a ti mají od nás dostat stát v dobrém stavu. Nebál bych se říci, že jim ho máme předat v lepším stavu, než jsme ho dostali od našich předchůdců. Uvažuji-li o tom, jak řídit či budovat stát, pak rozlišuji jeho dvě stránky – chod státu a rozvoj státu. Jsou jistě spojeny, ale je také nutné na ně pohlížet jako na samostatné funkce.

Chod státu musí řídit vláda. Ve vládě je to především ministr, resp. ministerstvo financí, kdo se musí starat o to, aby na všechnu činnost státu bylo dost peněz. Ono musí zajistit, aby každý měsíc dostali svůj plat učitelé, policisté, hasiči, stejně jako zaměstnanci v sociálních službách, zdravotnictví či v kultuře a samozřejmě i státní úředníci.
Musí se však postarat nejen o výplatu pro své zaměstnance. Stát musí zaplatit za dodávky energií, vody, za pohonné hmoty, za nájmy, za nejrůznější nakupované materiály, které spotřebují jeho instituce. Vždy včas.

A stejné zásady se musí týkat i řízení investic v režii státu. Není přece možné, abychom si dlouhé roky nedokázali poradit s výkupem pozemků pro dálnice, abychom deset let opravovali dálnici D 1, roky jsme diskutovali, jak řešit budoucí energetiku, či vybírali nejrůznější dodavatele služeb či staveb. Takový luxus – nerozhodovat a jen pořád diskutovat – si přece žádná firma nemůže dovolit. Její vedení se musí postarat o to, aby každý její zaměstnanec dostal každý měsíc svoji výplatu, ačkoli to není pokaždé tak snadné. A také musí rozhodovat, s čím zítra přijde na trh či jaké udělá investice atd.

Jaký je potom rozdíl mezi firmou a státem při zajišťování jejich chodu? Já tam žádný velký rozdíl nevidím. Stát přece zde také musí hospodařit s náležitou péčí, musí nakupovat hospodárně, prostě musí s prostředky, které získal z daní občanů, tedy s našimi společnými penězi, zacházet s nejvyšší péčí.

Ve firmě si také nemůžete dovolit utrácet jenom proto, že dnes máte hodně peněz, a nemyslet na zítřek či nedívat se na to, zda nakupujete zboží za poctivou cenu, nebo nepřipustíte, aby vám někdo dodal něco, co se záhy ukáže jako zmetek.

Řízení státu – chod všech institucí státu – proto musí mít podobné zásady. Nemůžete si přece dovolit, abyste nakupovali zboží předražené, nekvalitní, aby vás někdo šidil na množství.
Proto v mém pojetí je řízení státu především o manažerském řízení ze strany všech ministrů či ministerstev. Mít jasné cíle, rozumně a důsledně řídit své investice – jednoduše být skutečnými hospodáři se svěřeným majetkem a zajistit řádný chod všech státních institucí.

Proto moje návrhy směřují především k tomu, abychom zefektivnili činnost vlády, aby se daleko více soustředila na klíčové úkoly a snažila se je skutečně zajistit. To přirozeně znamená také osekat nejrůznější pijavice, které jsou přisáty na státní instituce či státní firmy. To není jednoduché, ale je to nezbytné. A nemohu se ve svých úvahách ubránit ještě jednomu pohledu. Česká republika má za sebou čtvrt století samostatné existence. Kdybychom měřili délkou lidského života – můžeme říci, že dospěla?

Nenastal čas se zamyslet nad tím, zda všechny instituce státu fungují tak, jak jsme si před lety představovali, nebo fungují jinak a měli bychom přemýšlet o nějaké korekci? Samozřejmě, chápu, že bude nemálo těch, kteří jsou přesvědčeni, že nynější stav je ten nejlepší, a nějaké změny by nejraději svěřili našim potomkům. Prostě pokračovat, jak nejdéle to půjde.

Jsme ve svobodné společnosti, kde diskuse není nic špatného, a proto také dávám k úvaze, zda neuvažovat nad fungováním parlamentu a dalších státních institucí. Jsou obohacením naší demokracie např. nekonečné parlamentní obstrukce, kterých jsme tak často svědky?

Opravdu máme i nadále mít sudý počet poslanců, abychom i v situaci parlamentního patu přihlíželi například podivným „odchodům“ poslanců? Odkud se vlastně vzalo číslo 200 poslanců? Nestačilo by jich jen 151 nebo dokonce jen 101? Je Senát skutečně takovou pojistkou demokracie, nebo je to jinak?

Asi bychom měli i o tom diskutovat. Dnes v předvolební době je ovšem každý takový pokus, který jsem nastínil ve své knize O čem sním, když náhodou spím, bohužel příliš často chápán jako jakýsi pokus omezit demokracii.

Chápu, že moje návrhy na zlepšení fungování státu se zavedeným stranám, a hlavně politikům, kteří se už příliš dlouho živí jen politikou, nelíbí. Současný systém jim vyhovuje, a proto nemají zájem ho měnit. Je to však systém, s nímž bychom měli pokračovat i další čtvrt století?

To si opravdu nemyslím a chtěl bych ho změnit. A proto bych o něm chtěl diskutovat a zeptat se občanů, jak ho změnit. Nebudeme-li o něm diskutovat či nebudeme-li mít vůli ho změnit, sotva ho někdy změníme.