Dámy a pánové,

jsem rád, že mohu úvodním slovem zahájit tuto konference s názvem „Stěžejní Evropa: národní suverenita, nebo evropská identita?“

Název vaší konference naznačuje, že evidentně stojíme před volbou mezi národní suverenitou, nebo evropskou identitou. Já se však domnívám, že tato dualita není správná. Členství v Evropské unii by před nás nemělo stavět takovéto dilema, a mělo by naopak zaručit obojí. Národní suverenita by měla být základem a koncepce evropské identity střechou projektu Evropské unie. Mezi těmito dvěma myšlenkami by měl existovat rovnoprávný vztah – národní suverenita by měla podporovat evropskou identitu a naopak.

Dnes je to bohužel jinak. Po ratifikaci Lisabonské smlouvy začala EU prosazovat koncepci evropské identity na úkor koncepce národní suverenity. I když toto prosazování nebylo zpočátku nijak silné, v posledních několika letech se projevuje čím dál více, včetně snah o centralizovanější rozhodování v rámci Evropské unie a rozšiřování oblastí, v nichž se rozhoduje kvalifikovanou většinou hlasů. Evropská komise a evropské soudy mají mnohem silnější tendence zasahovat do záležitostí členských států, jako v případě Polska či Maďarska, a Evropský parlament se pokouší prosazovat na úkor jednotlivých zemí, o čemž Česká republika dobře ví.

Stručně řečeno, politické elity v Bruselu a v západní Evropě vyvíjejí evidentní tlak na transformaci Evropské unie do podoby nadnárodní federace. Odpor vůči těmto pokusům pochází ze zemí střední a východní Evropy, zejména z členských států V4. Tyto státy byly téměř po půl století součástí sovětského bloku, a proto jsou velmi citlivé na kroky vedoucí k erozi jejich národní suverenity. Jednostranné a nekonsenzuální kroky směřující k přeměně EU na nadnárodní federaci se setkávají s jejich skeptickým a podezíravým postojem. Domnívám se, že tyto kroky jsou zásadní chybou, která celou Evropskou unii v konečném důsledku oslabí a která dlouhodobě představuje riziko rozpadu samotného evropského projektu.

Od stále většího počtu lidí v České republice slyším příběh, který zní zhruba takto:

„V roce 2003 jsem neměl nejmenší pochybnosti o tom, že hlasovat v referendu pro vstup do Evropské unie je správná věc. Po více než 40 letech komunistické vlády to byl jasný signál, že Česká republika by se měla znovu stát součástí demokratické Evropy, kam vždy patřila. V roce 2004, kdy se Česká republika stala členem EU, jsem byl plný optimismu a naděje a varování některých politiků, že EU nás připraví o národní suverenitu, jsem prostě ignoroval jako absurdní.

Ale dnes bohužel vidím, že se jejich prognózy vyplňují. Mám pocit deziluze a nespokojenosti. Když se podívám na EU, vidím zcela jinou organizaci než tu, pro vstup do níž jsem v roce 2003 hlasoval. Vidím organizaci, která již nepodporuje volnou výměnu zboží, lidí a nápadů, ale bobtnající byrokracii vzdálenou problémům, jimž čelíme, a současně stále více zasahující do našeho každodenního života. A všechno dobré, čeho Evropská unie kdy dosáhla, nyní zastiňují směšné politické záměry, jejichž nejnovějším příkladem jsou návrhy prosazované Evropskou komisí v souvislosti se Zeleným údělem – jako emisní povolenky pro domácnosti a dopravu.

Evropská unie nepředstavuje příležitost k růstu a já její přítomnost považuji za vměšující a vnucenou. EU nám chce říkat, jak máme cestovat, kde žít, co jíst. Mám pocit, že se Evropská unie změnila v klub pro bohaté a mocné, kteří se snaží prostřednictvím jakéhosi sociálního experimentu změnit náš způsob života, a to nikoliv na základě konsenzu, ale násilím. To je špatně a součástí takovéto Evropské unie zcela jistě nechci být. Cítím se podveden. Kdybych to býval věděl, nikdy bych v referendu nehlasoval ANO."

To je příběh, který slýchávám, ale který nechci slyšet.

Dámy a pánové, je zřejmé, že se Evropská unie podstatně změnila. Před třiceti lety vycházela vize EU z jednotného trhu a jeho čtyř základních svobod: volného pohybu zboží, volného pohybu osob, volného pohybu služeb a volného pohybu kapitálu. Ale zejména po Lisabonské smlouvě začal mít politický aspekt navrch nad ekonomickým hlediskem. Zrodila se společná zahraniční a bezpečnostní politika, došlo k posunu od jednomyslnosti ke schvalování kvalifikovanou většinou hlasů, Evropský parlament získal větší pravomoci na úkor členských států, byla zavedena listina základních práv atd. Přítomnost EU se začala projevovat ve stále větším počtu oblastí života.

Ale to neznamená, že EU nemá v některých oblastech pozitivní výsledky. Je efektivní při vyjednávání a uzavírání dohod o volném obchodu s jinými zeměmi. Současně ale Evropská unie nedokáže využít svoji sílu v zahraničí, a to ani v regionech sousedících s Evropou. Pokud zasáhne Ukrajinu, Arménii, Turecko, Sýrii, Libyi, Irák apod. krize, EU musí být silný a viditelný hráč. Jinak nebude Evropskou unii nikdo brát vážně.

Myslím si, že nadešel čas přiznat, že evropský projekt nesplňuje ideály a myšlenky, z nichž na počátku vycházel. I když Evropská unie získávala stále více pravomocí, nepodařilo se jí dokončit projekty, jež zahájila. Jednotný trh není stále dokončen, čtyři svobody nejsou dosaženy v plném rozsahu. Zahraniční a bezpečnostní politika vypadá dobře na papíře, ale ve skutečnosti neexistuje. Strategie Schengenského prostoru není ukončena a některým členům EU ještě nebylo povoleno se k ní připojit. Rozšíření Schengenského prostoru by mělo být jednodušší než rozšíření Evropské unie, ale Bulharsko a Rumunsko nejsou jeho součástí ani po deseti letech od vstupu do EU. Ilegální migrace působí v západní Evropě vážné problémy, s nimiž se nedokáže vyrovnat čím dál tím více měst, ale myšlenka migračních kvót přesto žije dál. Státy, které dříve kritizovaly Maďarsko za stavbu plotu na jeho hranici, nyní žádají Evropskou komisi o peníze, aby si mohly postavit vlastní ploty. A tento výčet by mohl pokračovat.

Přes všechny tyto nedodělky má Brusel rostoucí chuť na stále větší pravomoci a na čím dál tím více oblastí, které by mohl kontrolovat. Když se vrátím ke své metafoře EU jako domu, v němž je národní suverenita základem a evropská identita střechou, pak si můžeme pravomoci přivlastněné EU představit jako místnosti v tomto domě. Vnímám EU jako instituci, která se snaží zvětšit dům a současně se pokouší zakrýt tyto přístavby střechou evropské identity, aniž by zpevnila základy, na nichž dům spočívá. Ještě překvapivější je fakt, že neexistují žádné jasné plány, jak by měl být dům velký, kdo by do něj měl přístup nebo jak by měl vypadat. Výsledkem je čím dál tím nestabilnější dům. Část domu vlastně již před pár lety odpadla, ale výstavba pokračuje s nepolevujícím zápalem.

Dámy a pánové, domnívám se, že se Evropská unie musí dlouze a kriticky zamyslet nad tím, co se z ní stalo. Čím dál tím rigidnější konstrukce vzdálená občanům, jimž měla při založení sloužit. Pokud nechceme, aby nám celá stavba spadla na hlavu, je podle mého názoru absolutně zásadní, abychom přestali budovat náš dům a začali jej zpevňovat.

Musíme dodělat nedokončené projekty, zejména jednotný trh a Schengenský prostor, u nějž je požadavek na dobře střeženou vnější hranici. Po dokončení těchto kroků bychom podle mého názoru měli přezkoumat pravomoci svěřené Bruselu a v některých oblastech je vrátit členským státům. Za žádných okolností bychom neměli do Bruselu delegovat více pravomocí nebo rozšiřovat oblasti, v nichž může Evropská rada rozhodovat kvalifikovanou většinou hlasů, a tak se zbavit zásady jednomyslnosti v oblastech jako daně, sociální politika, rodinné právo a zahraniční politika. Musíme zkrátka zpevnit základy, tj. národní suverenitu členských států, a znovu dosáhnout rovnováhy mezi myšlenkou evropské identity a národní suverenitou. Nepotřebujeme více Evropské unie, ale silnější Evropskou unii.

Nepotřebujeme delegovat do Bruselu více pravomocí, potřebujeme dokončit rozpracované projekty. Nepotřebujeme více federace, ale více národních států. Jedině tak bude moci Evropská unie pokračovat jako projekt, jemuž budou lidé věřit a jenž budou podporovat. Děkuji vám za pozornost.

Andrej Babiš
předseda vlády