Když v březnu letošního roku Nejvyšší kontrolní úřad informoval o závěrech své kontroly zaměřené na správu státního dluhu Ministerstvem financí, kromě konstatování jejího celkového zlepšení upozornil také na nevýhodnou finanční transakci. Uzavření této transakce spadalo do funkčního období mých ministerských předchůdců. Aktuální vývoj na finančních trzích v kombinaci s nešťastně a nepříliš profesionálně nastavenými podmínkami derivátu způsobil, že stát na této transakci prodělává opravdu nezanedbatelné částky. Finanční trhy, řízení státního dluhu a finanční deriváty jsou velmi specifická oblast, kde o zisku či ztrátě rozhoduje celá řada proměnných, a proto by se při hledání viny a viníků nemělo střílet od pasu. Možná právě proto NKÚ nepodal trestní oznámení.
Abych podobné excesy a ztráty vyloučil, po mém nástupu přestalo Ministerstvo financí podobné derivátové transakce, stejně jako jakékoliv jiné rizikové spekulativní transakce, úplně uzavírat. Že to jde i bez nich, nejlépe dokládají naše výsledky. Od roku 2014 jsme na úrokových výdajích za státní dluh uspořili bezmála 8 mld. Kč, ratingové agentury i investoři nám důvěřují a za to, že nám půjčují, jsou dokonce ochotni platit. Jen v roce 2015 díky záporným výnosům státních dluhopisů v roce 2015 získal stát 414 mil. Kč dodatečných příjmů.
Kromě toho jsem zadal interní audit, aby otazníky spojené s řízením dluhu prověřil. Přesto, že pochybné transakce byly z let 2004, 2005 i 2009, nikdo z mých předchůdců jejich prošetření nenařídil. Audit byl ukončen 18. května 2016, a protože jeho závěry upozornily na možnost potenciálních škod v řádech miliard korun českých, rozhodl jsem se nechat tyto pochybnosti vyvrátit či potvrdit orgány činnými v trestním řízení. Ve stejný den jsme tedy podali trestní oznámení. Jsem přesvědčen, že tento postup byl naprosto správný a tvrdím, že stejně by postupoval každý jiný zodpovědný ministr financí.
Mediální bramboračka, která se následně strhla, je pro mě i pro celé Ministerstvo financí naprosto zarážející. Absurdní spekulace o mém střetu zájmů a nadržování bankovním domům, novináři hrající si na policisty, dehonestace skvěle fungujícího odboru řízení státního dluhu i dehonestace interního auditu, úniky mystifikujících informací a jejich zasazování do nesmyslných konstrukcí. Nepochopitelná hysterie na hranici maření průběhu vyšetřování.
Musím reagovat především na mýtus o tom, že jsem výsledky auditu znal už rok, ale žádné kroky jsem nepodniknul. Když pominu, že to není pravda, tak bych rád zdůraznil, že samotný fakt, že je dokončen interní audit s určitým nálezem a doporučením neznamená, že je automaticky podáváno trestní oznámení, a to striktně v dikci příslušného nálezu. Na to je trestní oznámení příliš závažný právní akt.
Proto se standardně využívá například oponentních auditních posudků, interních právních analýz či dalších podkladů, které jsou uznány za vhodné. V tomto případě se jednalo například o některá zjištění zveřejněná ve zprávě NKÚ z března 2016. Navíc znovu opakuji, že trestní oznámení bylo podáno ve stejný den, kdy byl audit definitivně ukončen.
Mýtus číslo dvě – má údajná symbióza s bankami. Ta se má projevovat jednak odmítnutím podat trestní oznámení (které jsem přitom v této věci jako jediný ministr financí v historii ČR podal) a zároveň tím (a to je zvlášť úsměvná konstrukce), že jsem „vzal peníze z ČNB a uložil je do komerčních bank“.
Veškeré účty státu jsou přitom ze zákona vedeny u ČNB. Ministerstvo financí se po mém nástupu zaměřilo na jejich větší zapojení do centrálního řízení volné likvidity státu, což rozhodně neznamená, že by tyto prostředky byly z ČNB vybrány a uloženy u soukromých bank. Naopak, Ministerstvo financí například prostřednictvím novely zákona o rozpočtových pravidlech docílilo převedení účtů veřejných zdravotních pojišťoven z komerčních bank na účty ČNB, a v tomto trendu hodlá pokračovat. Je zřejmé, že výpůjční potřeba státu (včetně nutnosti platit úroky např. bankovním subjektům) se těmito kroky snižuje.
Uváděné mystifikace mě mrzí, ale už jsem si na ně zvykl. Platí, že nelžu, nekradu a nejdu nikomu na ruku. A nejdu na ruku ani bankám. V rámci návratu k objektivitě a zdravému rozumu všem novinářům, kteří vytváření konstrukce o mém iluminátském spojení s bankéři, doporučuji následující přehled. Jsou to konkrétní příklady z poslední doby, kdy Ministerstvo financí zvolilo přísnější regulaci, než navrhoval bankovní trh. Samozřejmě k jeho velké nelibosti. Neustoupil jsem, stejně jako neustoupím agresivní mediální lži.
Nový zákon o spotřebitelském úvěru – MF připravilo nový zákon, který výrazně zlepšuje postavení klientů na trhu úvěrů, banky s řadou ustanovení nového zákona nesouhlasily (např. možnost předčasného splacení hypotéky v některých případech zdarma, omezení výše sankcí z prodlení, jasná pravidla pro postup při vymáhání dluhu, použití nového zákona i na stávající smlouvy, vyšší požadavky na odbornost zaměstnanců a dalších distributorů bankovních produktů)
Výše příspěvku do Fondu pojištění vkladů – řešilo se snížení příspěvků od roku 2016, které je obecně logické (ve Fondu je již více peněz, než požadují evropské předpisy, a není tedy povinnost vybírat další příspěvky; navíc paralelně byl zaveden nový příspěvek do nového Fondu pro řešení krize, který znamená pro banky novou zátěž, kterou samozřejmě přenesou na klienty ve zvýšení cen či snížení úroků z vkladů) - banky navrhovaly snížení současných příspěvků na nulu, eventuálně na velmi nízkou úroveň (0,01% objemu krytých vkladů), MF zvolilo snížení na 0,045% krytých vkladů, tedy 4,5x vyšší než navrhovaly banky, s řádným odůvodněním (udržení současné relativní výše prostředků ve Fondu, tedy mírný nominální nárůst odrážející růst pojištěných vkladů)
Pojištění vkladů měst a obcí (municipalit) – banky zásadně odmítaly z důvodu nárůstu administrativních nákladů, MF prosadilo zachování s cílem ochránit prostředky většiny měst a obcí (týká se cca 85% municipalit)
Přístup do centrální evidence účtů – v rámci povinnosti bank zřídit na žádost spotřebitele tzv. základní platební účet vznesly banky požadavek na přístup do evidence účtů, aby mohly ověřit, že spotřebitel nemá účet u jiné banky – MF poskytnutí přístupu odmítlo, neboť by to bezdůvodně narušovalo soukromí všech klientů bank
Odborné kurzy na rozpoznávání padělků – v rámci novely zákona o oběhu bankovek a mincí banky navrhovaly, aby jejich zaměstnanci nemuseli absolvovat kurz na rozpoznávání padělaných bankovek a mincí u ČNB – MF s návrhem bank nesouhlasilo, neboť by tím bylo ohroženo včasné zadržení padělků
Úředně ověřený podpis na žádosti o převod účtu do jiné banky - banky požadovaly, aby při převodu účtu do jiné banky (tzv. switching) mohly za určitých okolností požadovat po klientovi úředně ověřený podpis - MF tento požadavek odmítlo, protože by klienty nedůvodně zatěžoval
Ověřování funkčnosti systému vyplácení náhrad z vkladů – banky požadovaly upravit frekvenci testování na „jednou ročně“, aby jím nemusely procházet dvakrát ročně, jak je praxí posledních let; MF se však rozhodlo zachovat dosavadní praxi s odkazem na nezbytnou obezřetnost a značnou chybovost odhalenou dřívějšími testy
Výše pokut – banky nesouhlasily s výší pokut při transpozici směrnice o kapitálových požadavcích s tím, že pokuta 5 mil. EUR není proporcionální k jiným pokutám – MF tuto výtku odmítlo s odkazem na požadavky směrnice o kapitálových požadavcích.
Na závěr bych ještě rád dodal, že od svého vstupu do ministerské funkce v lednu 2014 Agrofert neřídím, nikde za něj nejednám, ani pokud jde o vyjednávání podmínek úvěrového financování či jakékoli jiné záležitosti. V roce 2013, tedy před mým vstupem do politiky, zaplatil Agrofert bankám na úrocích 460 milionů korun, a v roce 2014 tato částka činila již 542 milionů.
Andrej Babiš
