Jedním ze zemědělsky nejvýznamnějších druhů živočichů je kur domácí (Gallus gallus domesticus). Pochází převážně z jihoasijského divokého předka kura bankivského (Gallus gallus), jež vede aktivní život v malých hejnech. Pro další posouzení welfare nosnic je podstatné zmínit, že u divokého předka kura domácího došlo během evoluce k vývoji mnoha adaptivních prvků chování, jež mu umožňují úspěšné přežití v pozemních podmínkách. Především tedy potravu hledají hrabáním, predátorům se vyhýbají nocováním vysoko ve větvích a hnízděním v dobře skrytých místech. Parazitům se brání mmj. tak, že si peří udržují v pořádku pomocí popelení, které provádějí několikrát denně.
Domestikace kura domácího trvala po tisíce let a dala vznik mnoha plemenům chovaných jak pro maso, tak pro vejce. Kur prošel intenzivním šlechtěním zaměřeným na užitkovost, ať už rychlý růst nebo vysoké snášky, a od svého divokého předka se tak výrazně změnil v mnoha fyziologických aspektech. Podstatně menší pozornost však byla zaměřena na etologické změny. Během domestikace sice došlo výraznému snížení agresivity a plachosti, což jsou pro chov nežádoucí vlastnosti, ale jinak doznal repertoár přirozených prvků chování kura domácího jen malých změn. Koneckonců, asi každý trochu všímavější drobnochovatel potvrdí, že kur domácí je pohybově velmi aktivní zvíře, vyhledává skrytá hnízdiště a má potřebu hřadovat na co nejvyšších bidýlkách, ačkoliv mu nehrozí útok predátorů. Mnoha studiemi bylo prokázáno, že tyto a další prvky chování jsou kurovi vrozeny, ptáci mají silnou motivaci je vykonávat a pokud je jim bráněno v jejich výkonu, dochází u nich ke stresu a deprivaci (viz. níže).
Současný chov:
Dnešní chovy nosnic se dají klasifikovat do několika základních typů, a to:
1) konvenční bateriové klece,
2) obohacené klece,
3) halový chov a voliéry,
4) volný výběh a tzv. ekologické zemědělství.
Tento výčet shodou okolností reflektuje i vhodnost chovných zařízení
z hlediska welfare zvířat od nejhorších k nejlepším, jelikož konvenční
bateriové klece neumožňují slepicím realizaci prakticky žádných
potřebných projevů chování, kromě přijímání potravy a pití, a byly proto
ve vyspělých zemích zakázány. Obohacené klece se od bateriových liší
v tom, že musí obsahovat hnízdo (aniž by ovšem bylo vyhláškou stanoveno,
jak má vypadat), stelivo (pokud vím, nedefinovaného množství), jež
teoreticky ptákům umožní hrabání a klování, dále hřady a prostředek pro
zkracování drápů. Halový chov již umožňuje volný pohyb po podlahách,
které mají být do značné míry pokryty podestýlkou a musí také poskytovat
hnízda a hřady. Voliérový chov navíc obsahuje regály umožňující
nosnicím lepší vertikální využití prostoru, což, jak jsme již zmínili,
má pro ptáky velký význam. Konečně, volný výběh pak představuje typ
chovu s největším potenciálem pro welfare a je nejbližší tradičnímu
způsobu chovu.
Jelikož předkládaný návrh zákona nejspíše předpokládá přesun od chovů klecových k halovým, zaměříme se na srovnání těchto dvou systémů. Ukážeme si, že současné poznání rozhodně nedokazuje větší zdravotní nezávadnost vajec z obohacených klecových chovů, že klecové chovy nemají jasně prokazatelný benefit z hlediska zdraví a úmrtnosti slepic, a především pak, že poskytují daleko horší podmínky z hlediska welfare, než chovy halové.
Hygiena a zdravotní ne/závadnost vajec:
Zvýšený zájem o alternativnější chovy přátelštější k potřebám ptáků
samozřejmě vedl k zintenzívnění zájmu vědců i úřadů o zdravotní bezpečí
konzumentů vajec z takových chovů pocházejících. Do dnešní doby existuje
již relativně mnoho studií z různých částí světa, které srovnávají
bakteriální kontaminace produktů slepičích farem. V ideálním případě
tyto studie porovnávají incidenci bakterií v prostředí, kde se slepice
vyskytuje (klec, podestýlka atp.), v kloakách ptáků a jejich výkalech,
na skořápkách snesených či uskladněných vajec a také v obsahu vajec
(žloutek, bílek). V neposlední řadě se také zajímají o rezistenci
zjištěných bakterií na antibiotika.
Z metodických důvodů se v dřívějších dobách, a bohužel to platí i pro některé dnešní studie, počítala incidence a prevalence bakterií jako takových, případně se kultivačními metodami studovalo několik málo vybraných patogenních druhů. Pouhé srovnání počtu bakterií má však jen omezenou výpovědní hodnotu (asi jako tvrdit, že na jednom poli je více savců, než na jiném, aniž bychom zvážili, zda jde o šelmy, netopýry nebo krtky) a v současné době, je již trendem studovat druhovou rozmanitost bakteriálních osad pomocí nových metod analýzy DNA.
Studiem dostupné literatury jsem dospěl k závěru, že současná data rozhodně nenaznačují zvýšená rizika nakažení patogeny při neklecových chovech. Je jistě nepochybné, že skořápky vajec z volnějších chovů jsou mnohem hustěji osídleny bakteriemi, než ty z klecí, kde tolik nedochází k jejich znečišťování (například (Alvarez-Fernández et al. 2012; Vlčková et al. 2018)). Panuje ovšem celkem shoda v tom, že kontaminace obsahů vajec je velmi nízká a systém ustájení nosnic na něj spíše nemá vliv (např. (Tůmová et al. 2010; Jones et al. 2012)). To je koneckonců pochopitelné – ptáci jsou tu na Zemi přes sto miliónů let, a kdyby jejich skořápky nedokázaly účinně vzdorovat invazi vnějších bakterií, asi bychom se s nimi nepotkali. Některé moderní studie diverzity bakterií dokonce ukázaly, že ačkoliv je celková kontaminace skořápek nižší u klecových chovů, mohou mít tato vejce na svých skořápkách výrazně vyšší zastoupení některých potenciálně nebezpečných patogenů (Neira et al. 2017) a dokonce, že prostředí klecových chovů může vykazovat vyšší riziko přenosu a nákazy Salmonellou (Van Hoorebeke et al. 2011). Celkově tedy rozhodně není možné říci, že by ústup od klecových chovů vedl k vyšším zdravotním rizikům.
Nicméně, za obzvláště znepokojující však považuji jinou věc, a to, že bakterie z konvenčních chovů (klece, haly) vykazují mnohem vyšší rezistenci vůči antimikrobiálním přípravkům a jejich kombinacím, než bakterie z volnějších a alternativních chovů (Alvarez-Fernández et al. 2012). Ačkoliv rezistentní bakterie byly jasně dokumentovány i v domácích chovech, zdá se, že rozdíl souvisí s nadužíváním antibiotik v intenzivních chovech, což může mít velmi nebezpečný dopad na šíření rezistentních patogenů a jejich přenosu na lidi u kterých by pak nemusela fungovat léčba antibiotiky.
Mortalita:
Ačkoliv je mortalita slepic z mnoha důvodů velmi sledována, studií,
které by na robustním datasetu srovnaly jednotlivé typy chovů a vliv
tamních parametrů, není mnoho. Některé, jako Projekt „LayWel“ od
(Blokhuis et al. 2007) a dotazníková studie belgických farmářů od
(Stadig et al. 2015), zjistily mírně vyšší mortalitu v obohacených
klecích ve srovnání s halami, jiné, jako meta-analýza od (Aerni et al.
2005) nezjistila rozdíly mezi typy chovů, a konečně některé, třeba
meta-analýza od (Weeks et al. 2016) ukázala poněkud větší průměrnou
mortalitu v jednopodlažních halách. Zdá se tedy, že typ chovu nemá
zásadní vliv na mortalitu a spíše záleží na zkušenosti toho kterého
chovatele konkrétním provedení chovu, což koneckonců naznačuje i
dotazníková studie od (Stadig et al. 2015).
Zdraví:
Vyšlechtění k vysokým snůškám vedlo u slepic k extrémním nárokům na
metabolismus vápníku a tak je osteoporóza jedním z nejzávažnějších
zdravotních komplikací v chovech. Jak víme i z humánní medicíny,
nedostatek pohybu má negativní vliv na rozvoj této nemoci a tak
nepřekvapí, že v klecových chovech je incidence této bolestivé choroby
vyšší, než ve volnějších chovech, které umožňují pohyb (Lay et al.
2011). Osteoporóza vede k deformacím až zlomeninám, nejčastěji na
hřebenu hrudní kosti (Riber et al. 2018). Bylo ukázáno, že kvůli nárazům
do překážek a nevhodné manipulaci je incidence zlomenin vyšší u
neklecových chovů, než u klecových, ale i tam dosahuje ke konci
snáškového cyklu alarmujících čísel (Wilkins et al. 2011; Petrik et al.
2015). A tak bez ohledu na typ chovu patří prevence zlomenin a
osteoporózy k největším problémům současné welfare nosnic, který
vyžaduje komplexní řešení od metod ustájení přes dietetická opatření až
po výběr vhodných plemen (Riber et al. 2018).
Co se parazitů týče, tak závažným problémem je napadení roztoči, hlavně čmelíkem kuřím (Dermanyssus gallinae), o němž se soudí, že kvůli možnosti úkrytu v podestýlce bude častější v neklecových chovech (Lay et al. 2011). Srovnávací studie tento trend naznačují, ale výrazný rozdíl neukazují, jelikož tento parazit může i v klecových chovech být dosti častý (Sparagano et al. 2009; Sherwin et al. 2010; Paliy et al. 2018). Naopak, díky možnosti popelení mají slepice z halových chovů lepší možnost zbavit se parazitů žijících v peří (Martin and Mullens 2012).
Z dalších zdravotních komplikací jsou časté a závažné problémy nohou, kde konkrétní typ choroby patrně souvisí s typem ustájení, takže se zdá, že poškození prstů a hyperkeratizace je častější a horší v klecových chovech díky stání na nakloněné podlaze z drátů, zatímco dermatitida je asi častější v halových chovech, patrně kvůli styku nohy s podestýlkou (Lay et al. 2011).
V halových chovech patrně častěji dochází k epidemiím bakteriálních chorob, zatímco v klecových systémech jsou častější onemocnění virová (Fossum et al. 2009; Kaufmann-Bart and Hoop 2009), takže v důsledku rozdíl mezi mortalitami není průkazný, jak jsme již uvedli.
Chování a možnosti realizace potřeb:
A tak zatímco ve výše zmíněných parametrech není rozdíl mezi klecovými a
halovými chovy nijak jednoznačný, oba typy ustájení skýtají dramaticky
odlišné podmínky z hlediska uspokojení behaviorálních potřeb slepic.
Pro pocit bezpečí má slepice silnou potřebu nocovat na vyvýšených hřadech a snášet vejce ve skrytých prostorách. Obě tyto činnosti jsou pro slepice tak důležité, že jsou pro jejich dosažení ochotny investovat podobné úsilí, jako pro získání potravy (Cooper and Albentosa 2003; Weeks and Nicol 2006). Nemožnost je vykonávat vede k neklidu a deprivaci (Olsson and Keeling 2000). V tomto klecové chovy, byť obohacené, rozhodně neplní pozitivní úlohy. Pro příklad uveďme, že Vyhláška č. 208/2004 Sb. sice stanoví povinnost umístění bidýlka o délce 15 cm na nosnici, ale to jednak nestačí pro všechny obyvatelky klece a jednak je díky výšce stropu bidýlko umístěno jen kousek nad podlahou, což slepici nijak životní pohodu nezabezpečí, jelikož instinktivně „ví“, že pozemní predátor ji z něčeho podobného může hravě ulovit. O tom, jak silný pocit strachu z vrozeného nepřítele může být, vzpomeňme si na své dětství, když nás rodiče učili spát o samotě a jak jsme se báli bubáků, což byl pro nás, jako denní primáty, předobraz afrických šelem, které nás v dřívějších dobách lovily.
Klecové chovy, ani ty obohacené, nijak nemohou slepicím zabezpečit možnost popelení, jelikož množství poskytnutého substrátu je zcela nedostatečné. Přitom popelení je pro slepice extrémně důležitá činnost, kterou intenzívně vyhledávají. V obohacenýc klecích se tak snaží činit alespoň „naprázdno“, což však jejich potřeby neuspokojí (Olsson and Keeling 2005).
Konečně, klecové chovy nenabízejí ani kvalitní sociální život, který, jak uvedeno výše, je pro slepici velmi důležitou komponentou životní pohody. Slepice je pohybově aktivní tvor s přirozenou tendencí tvořit malá hejna se silnou hierarchickou strukturou. V přirozených podmínkách se podřízení jedinci mohou vyhnout konfliktu a odejít jinam, což jim klecové chovy, na rozdíl od halových neumožňují a takové situace mohou vézt ke konfliktům, ozobávání peří (Dixon et al. 2010) či až kanibalismu.
V neprospěch halových chovů bývá argumentováno tím, že jsou zde nosnice sdruženy do obrovských hejn, což odporuje jejich přirozenosti. Je však třeba podotknout, že právě z hlediska welfare je zde tato nepřirozenost výhodou, protože u slepic v anonymních obřích hejnech dochází k tzv. společenské toleranci a nemají snahu se agresivně napadat (D’Eath and Keeling 2003; Widowski et al. 2016). Naopak, kvůli zvýšené agresivitě jsou problematičtější chovy menších hejn kolem 30 ks, kde slepice nemají na výběr s kým v hejnu budou, jak tomu někdy bývá v obohacených klecích.
Shrnutí:
Závěrem je tedy možno říci, že na každém způsobu ustájení můžeme najít
nějaké výhody oproti jiným (Sherwin et al. 2010). Nicméně zatímco
obohacené klece nepředstavují hlediska bezzávadnosti produktů ani
fyzického zdraví ptáků žádnou jednoznačnou výhodu, ve srovnání s
halovými chovy jsou obohacené klece mnohem horším řešením z hlediska
welfare a životní pohody zvířat.
Použitá literatura:
Aerni V, Brinkhof MWG, Wechsler B, Oester H, Fröhlich E. 2005. Productivity and mortality of laying hens in aviaries: a systematic review. World’s Poultry Science Journal 61:130–142.
Alvarez-Fernández E, Domínguez-Rodríguez J, Capita R, Alonso-Calleja C. 2012. Influence of housing systems on microbial load and antimicrobial resistance patterns of Escherichia coli isolates from eggs produced for human consumption. J. Food Prot. 75:847–853.
Blokhuis HJ, Niekerk TFV, Bessei W, Elson A, Guémené D, Kjaer JB, Levrino G a. M, Nicol CJ, Tauson R, Weeks CA, et al. 2007. The LayWel project: welfare implications of changes in production systems for laying hens. World’s Poultry Science Journal 63:101–114.
Cooper JJ, Albentosa MJ. 2003. Behavioural priorities of laying hens. Avian and Poultry Biology Reviews 14:127–149.
D’Eath RB, Keeling LJ. 2003. Social discrimination and aggression by laying hens in large groups: from peck orders to social tolerance. Applied Animal Behaviour Science 84:197–212.
Dixon LM, Duncan IJH, Mason GJ. 2010. effects of four types of enrichment on feather-pecking behaviour in laying hens housed in barren environments. Animal welfare [Internet]. Available from: http://agris.fao.org/agris-search/search.do?recordID=US201301920636
Fossum O, Jansson DS, Etterlin PE, Vågsholm I. 2009. Causes of mortality in laying hens in different housing systems in 2001 to 2004. Acta Vet. Scand. 51:3.
Jones DR, Anderson KE, Guard JY. 2012. Prevalence of coliforms, Salmonella, Listeria, and Campylobacter associated with eggs and the environment of conventional cage and free-range egg production. Poult. Sci. 91:1195–1202.
Kaufmann-Bart M, Hoop RK. 2009. Diseases in chicks and laying hens during the first 12 years after battery cages were banned in Switzerland. Vet. Rec. 164:203–207.
Lay DC, Fulton RM, Hester PY, Karcher DM, Kjaer JB, Mench JA, Mullens BA, Newberry RC, Nicol CJ, O’Sullivan NP, et al. 2011. Hen welfare in different housing systems. Poult. Sci. 90:278–294.
Martin CD, Mullens BA. 2012. Housing and dustbathing effects on northern fowl mites (Ornithonyssus sylviarum) and chicken body lice (Menacanthus stramineus) on hens. Med. Vet. Entomol. 26:323–333.
Neira C, Laca Amanda, Laca Adriana, Díaz M. 2017. Microbial diversity on commercial eggs as affected by the production system. A first approach using PGM. Int. J. Food Microbiol. 262:3–7.
Olsson null, Keeling null. 2000. Night-time roosting in laying hens and the effect of thwarting access to perches. Appl. Anim. Behav. Sci. 68:243–256.
Olsson IAS, Keeling LJ. 2005. Why in earth? Dustbathing behaviour in jungle and domestic fowl reviewed from a Tinbergian and animal welfare perspective. Applied Animal Behaviour Science 93:259–282.
Paliy AP, Mashkey AM, Sumakova NV, Paliy AP. 2018. Distribution of poultry ectoparasites in industrial farms, farms, and private plots with different rearing technologies. Biosystems Diversity 26:153–159.
Petrik MT, Guerin MT, Widowski TM. 2015. On-farm comparison of keel fracture prevalence and other welfare indicators in conventional cage and floor-housed laying hens in Ontario, Canada. Poult. Sci. 94:579–585.
Riber AB, Casey-Trott TM, Herskin MS. 2018. The Influence of Keel Bone Damage on Welfare of Laying Hens. Front Vet Sci 5:6.
Sherwin CM, Richards GJ, Nicol CJ. 2010. Comparison of the welfare of layer hens in 4 housing systems in the UK. Br. Poult. Sci. 51:488–499.
Sparagano O, Pavlićević A, Murano T, Camarda A, Sahibi H, Kilpinen O, Mul M, van Emous R, le Bouquin S, Hoel K, et al. 2009. Prevalence and key figures for the poultry red mite Dermanyssus gallinae infections in poultry farm systems. Exp. Appl. Acarol. 48:3–10.
Stadig LM, Ampe BA, Van Gansbeke S, Van den Bogaert T, D’Haenens E, Heerkens JLT, Tuyttens FAM. 2015. Opinion of Belgian Egg Farmers on Hen Welfare and Its Relationship with Housing Type. Animals (Basel) [Internet] 6. Available from: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4730118/
Tůmová E, Engelmaierová M, Ledvinka Z, Dlouhá G. 2010. MIKROBIÁLNÍ KONTAMINACE VAJEC Z KLECOVÉHO A PODESTÝLKOVÉHO CHOVU. Výstup z řešení výzkumného záměru MŠMT MSM 604 607 0901 a výzkumného záměru MZe 0002701404.
Van Hoorebeke S, Van Immerseel F, Haesebrouck F, Ducatelle R, Dewulf J. 2011. The influence of the housing system on Salmonella infections in laying hens: a review. Zoonoses Public Health 58:304–311.
Vlčková J, Tůmová E, Ketta M, Englmaierová M, Chodová D. 2018. Effect of housing system and age of laying hens on eggshell quality, microbial contamination, and penetration of microorganisms into eggs. Czech Journal of Animal Science 63 (2018):51–60.
Weeks CA, Lambton SL, Williams AG. 2016. Implications for Welfare, Productivity and Sustainability of the Variation in Reported Levels of Mortality for Laying Hen Flocks Kept in Different Housing Systems: A Meta-Analysis of Ten Studies. PLoS ONE 11:e0146394.
Weeks CA, Nicol CJ. 2006. Behavioural needs, priorities and preferences of laying hens. World’s Poultry Science Journal 62:296–307.
Widowski TM, Hemsworth PH, Barnett JL, Rault J-L. 2016. Laying hen welfare I. Social environment and space. World’s Poultry Science Journal 72:333–342.
Wilkins LJ, McKinstry JL, Avery NC, Knowles TG, Brown SN, Tarlton J, Nicol CJ. 2011. Influence of housing system and design on bone strength and keel bone fractures in laying hens. Vet. Rec. 169:414.
Autor Mgr. Karel Janko, Ph.D. je vědecký pracovník z Akademie věd
