Mnozí se již z nadpisu zasmějí. Stačí si projít veřejné diskuse z boleslavských sítí, pobavit se s lidmi u nás ve městě, promluvit se strážníky a jsme doma. Děkuji vedení města, že alespoň, když už ne nic jiného, připravuje pro strážníky zrekonstruovaný prostor v budově polikliniky Modrá hvězda. Je to určitě lepší než nic. Osobně mi to přijde tak trochu jako vytloukání klínu klínem, neboť řada občanů si stěžuje, že nemůže sehnat svého praktického lékaře či zubaře, zatímco my tu strážníkům pouštíme drahocenný prostor, který by šel nabídnout případným novým zájemcům o výkon lékařské praxe. Jenže pracovním prostředím vše začíná. Řadu let se MP potýká s podstavem strážníků, kdy lze konstatovat, že jim chybí v podstatě celá jedna směna, a to se ještě držím při zemi. Pokud bych jako zájemce o práci přišel do té staré kuči, viděl svou šatnu a místo, kde budu jíst, nebo se sprchovat, asi bych šel radši k hasičům. Alespoň toto martýrium snad po letech končí.
První krok by však měl následovat druhý. Na městského strážníka nejsou pro přijetí kladeny takové nároky jako na policistu, přesto nelze výkon jeho povolání zlehčovat, natož znevažovat. Strážník musí zacházet se zbraní, musí řešit krizové situace, musí umět použít přiměřené násilí, je-li to třeba. Krom lepení pokutových bločků na špatně zaparkovaná vozidla také sbírá mrtvolky zvířátek (kadaver) a odchytává zatoulaná zvířata od křečka po psy. Měl by být schopen při zajišťování veřejného pořádku komunikovat s občanem kultivovaným způsobem a při tom být ještě asertivní. Navíc, strážník je tu od toho, aby byl v terénu mezi lidmi.
Tento mix požadavků a činností klade na uchazeče o tuto práci poměrně vysoké nároky, které musí adept pokrýt svými schopnostmi a znalostmi. A pokud uchazeč nemá být opravdu jen „tupá mlátička“, tak potřebuje být také adekvátně a motivačně ohodnocen, aby sama pracovní pozice lákala chtěný profil kandidáta. A není to jen otázka vyplácených peněz.
Má-li člověk ve svém zaměstnání někam směřovat, musí mít prostor své dovednosti zdokonalovat. Strážník by tak měl mít možnost být součástí kontinuálního vzdělávacího programu, a to ideálně nad rámec zákonných limitů. Pokud strážník projeví sám zájem dále se vzdělávat, měli bychom být schopni mu to nabídnout. Nemám na mysli pouze střelby a zacházení se zbraněmi, které strážník používá. Ale mám na mysli všestranný rozvoj osobnosti včetně běžných uživatelských školení známých z jiných profesí. I strážník například potřebuje používat moderní technologie. V neposlední řadě je potřeba klást důraz na vybavení strážníků od uniforem přes další pracovní prostředky, jako jsou zbraně, ochranné pomůcky, telefony až po služební vozidla.
Otázkou tedy zůstává, zda rok od roku zvyšující se náklady na městkou policii v našem městě jsou dostačující nebo ne. Ruku v ruce s náklady je třeba také efektivně měřit nejen výkon strážníků, ale i hodnotit práci jejich managementu. Vedení městské policie je totiž plně zodpovědné nejen za to, že strážníci pracují tak, jak mají, ale i za nastavené pracovní prostředí. Strážník je totiž v prvé řadě člověk – zaměstnanec, a ne řádek v tabulce s počtem rozdaných pokut.
Abychom dokreslili celý rámec, tak nelze opomenout ani osobu, která z pozice zřizovatele (rozuměj města) má městskou policii na starosti. Tato osoba totiž určuje strategii a ta může vyžadovat po managementu implementaci takové strategie. A tato osoba tedy musí mít pro tuto práci dostatečný vhled, ale i dostatek času. Svou úvahu tedy uzavírám tím, že prestiž strážníka coby profese nám ve městě sice chybí, ale není to nic, co by se nedalo změnit. Pokud k tomu budeme mít v budoucnu mandát, budeme chtít strážníkům nabídnout práci, která bude mít skutečnou prestiž.
