Toto zvýšení rodičovského příspěvku (o 80 000 korun u jednoho dítěte a o 120 000 korun u vícerčat příslušného věku) tehdy, v důsledku konečné podoby novely zákona o státní sociální podpoře, neobdrželo přibližně 70 000 rodin s dětmi do čtyř let věku, které rodičovský příspěvek v původní výši vyčerpaly před 1. lednem 2020.
Kličkování soudu
Ústavní soud tedy rozhodl o návrhu až
dva roky (!) po jeho podání, což je samo
o sobě dost zarážející – a v podstatě svým rozhodnutím přitakal
diskriminaci části našich rodin, rodičů a dětí, za jejichž oprávněný zájem jsem
v dresu hnutí SPD po celou dobu jednání o této změně zákona (což byl prakticky celý rok 2019) ve Sněmovně (a nejen tam) usilovně bojovala.
Včetně toho, že jsem byla spoluautorkou pozměňovacího návrhu, který by
pospanou diskriminaci odstranil.
"Napadená úprava není v rozporu s ústavními principy. Ač nejde o právní úpravu ideální, stále ještě jde o úpravu racionální," uvedl v odůvodnění svého nálezu soudce zpravodaj Ústavního soudu Ludvík David. S tím, že Ústavní soud se k sociálním otázkám staví zdrženlivě. Najednou, když se v minulosti jednalo o výši důchodů nebo zdravotní poplatky, soud takto zdrženlivý vůbec nebyl. Čili jde o argumentaci značně účelovou.
V případě úpravy
rodičovského příspěvku ovšem e ovšem nešlo zdaleka pouze
a jen o jednu konkrétní sociální otázku. Nikoli, šlo o věc spravedlnosti a
principu.
Věc principu a politické cti
O to, že se (výrazné) zvýšení rodičovského příspěvku netýkalo všech rodin, které na něj měli v příslušné době právní nárok. Vznikl tak neodůvodněný rozdíl mezi rodinami, které v předmětné době pečovali o stejně staré děti, ale zvolily si, zcela v souladu s platným zákonem, jinou (vyšší) rychlost čerpání onoho příspěvku. Pročež tito rodiče čerpali tento příspěvek kratší dobu - například kvůli svému dřívějšímu návratu do zaměstnání.
Za což byli změnou zákona o státní sociální podpoře – nyní autorizovanou Ústavním soudem - naprosto nepochopitelně a neospravedlnitelně potrestáni!
Přičemž při svém
tehdejším rozhodování (o zrychleném vyčerpání rodičovského příspěvku a návratu
do zaměstnání) navíc ani absolutně nemohli předvídat,
že kvůli tomu přijdou o částku 80 000 korun.
Šlo tedy evidentně o změnu pravidel během hry a o postižení části rodičů (a jejich dětí) na základě svévolně zvoleného kritéria, po které zůstala jen pachuť zklamání, křivdy a ztráty důvěry ve stát.
Jak to tehdy bylo?
Je nutné připomenout, že k této situaci vůbec nemuselo dojít, nebýt iracionální zaťatosti a ješitnosti představitelů tehdejší vládní většiny v Poslanecké sněmovně (ANO 2011, ČSSD a KSČM).
Od počátku projednávání novelizace výše rodičovského příspěvku totiž mnozí politici, experti i představitelé občanské (rodičovské) veřejnosti na neudržitelnost a rizika následků jejího selektivního a vrcholně nespravedlivého pojetí navýšení opakovaně upozorňovali.
Zvláště nepochopitelné bylo v této souvislosti chování a jednání někdejší ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové. Ta se nejprve jednoznačně přihlásila k variantě plošného navýšení rodičovského příspěvku všem rodičům všech dětí do čtyř let věku. Poté několikrát otočila, den před finálním hlasováním ve Sněmovně rezolutně prohlásila, že poslanci ČSSD (jejichž hlasy byly při tehdejším rozložení sil rozhodující) podpoří návrh (na kterém jsem se za SPD podílela) na zvýšení příspěvku všem rodičům - aby pak v den samotného hlasování bylo zase všechno naopak…
Právní stát dostal na frak
Argumentace nás, stoupenců navýšení rodičovského příspěvku všem jeho oprávněným příjemcům, byla přitom stále stejná, logická a konsekventní. Byla totiž založena na přesvědčení o zachování základních zásad právního státu – rovnosti občanů před zákonem, obecné spravedlnosti a předvídatelnosti práva.
Toto vše jsou principy, které spoluvytváří základy každého demokratického právního státu, bez ohledu na aktuální podobu vládní většiny a politické opozice. Dodržování a respektování těchto zásad má také zásadní vliv na to, jak budou občané daný stát (a daný politický režim) vnímat a zda k němu budou loajální.
Postup, který minulá vládní koalice při zvyšování rodičovského příspěvku předvedla, směřuje naopak proti všem výše uvedeným principům a zásadám. Šlo o postup jednoznačně diskriminační – a dosti hanebný.
Toto chování bylo o to nepochopitelnější, že by se v případě plošného přiznání navýšení rodičovského příspěvku všem rodičům dětí do čtyř let věku jednalo o částku okolo 2 miliard korun. Což je suma, se kterou jinak Babišova vláda nikdy neměla problém a jejíž vysoké násobky v jiných případech rozdávala takříkajíc na potkání. A často na velmi pochybné účely.
Postup bývalé vládní většiny byl navíc nejen nespravedlivý, ale i hluboce asociální, protože nejvíce znevýhodnil nízkopříjmové a sociálně slabší pracující rodiče, zejména matky-samoživitelky a otce-samoživitele, kteří byli nuceni z existenčních důvodů zvolit rychlejší variantu čerpání rodičovského příspěvku a vrátit se dříve do zaměstnání. A byli za to státem enormně finančně znevýhodněni.
SPD neselhalo
Pro úplnost ještě doplňme, že rodičovský příspěvek není pojistnou sociální dávkou ani náhradou mzdy svého druhu. Může být pobírán i při zaměstnání a podnikání, pokud současně rodič o dítě pečuje, anebo zajistí péči o ně. V případě tohoto příspěvku jde o plošnou nepojistnou dávku státní sociální podpory, jejímž smyslem a cílem je podpora porodnosti a řádné a zodpovědné výchovy dětí.
To bývalá vláda v případě navyšování rodičovského příspěvku svých postupem zcela popřela a desítky tisíc našich pracujících rodin fatálně poškodila. Bylo to jedno z jejich největších selhání.
A já jsem hrdá na to, že hnutí SPD v tomto souboji stálo na správné straně.
