Co si máme pod pojmem „minimální mzda“ představit? Jedná se o nejnižší právně přípustnou mzdu, kterou je zaměstnavatel povinen v určité zemi (v našem případě v České republice) vyplácet zaměstnanci za jeho práci na plný úvazek ve standardním pracovněprávním vztahu. Zároveň je to, z druhé strany, rovněž minimální cena, za kterou mohou zaměstnanci nabízet a prodávat svoji pracovní sílu. V Česku je aktuální výše minimální mzdy 15 200 korun měsíčně hrubého (90,5 korun za hodinu práce).
Proč je minimální mzda potřebná a nutná
Z pohledu hnutí SPD je institut minimální mzdy důležitou a naprosto nezbytnou součástí našeho sociálního a ekonomického systému. Je tomu tak v prvé řadě z principiálních, morálních a etických důvodů, jelikož je jeho prostřednictvím deklarováno přesvědčení státu o tom, že za poctivou práci na plný úvazek mají zaměstnavatelé platit svým zaměstnancům takovou odměnu, která jim umožní důstojný život bez rizika pádu do dluhových a exekučních pastí, bez ponižující nutnosti zdlouhavě žádat o sociální dávky jen proto, aby – jakožto slušní a pracující lidé (!) – uživili své rodiny a své děti.
Toto naprosto odmítáme – jsme jasní a vyhranění odpůrci podhodnocené levné práce. A naopak razíme heslo, že za (jakoukoli) poctivou a dobře odváděnou práci musí být člověk schopen slušně žít
Podstatou minimální mzdy je tedy zejména zaručení ochrany zaměstnanců před poskytováním nepřiměřeně nízkých mezd. Ale také ochrana poctivých a slušných zaměstnavatelů před nekalou konkurencí, která by byla založena na vyplácení hluboce podprůměrných „žebráckých“ mezd, díky kterým by snižovala své náklady a získávala by na trhu neoprávněnou výhodu.
To je velmi důležité zejména v souvislosti s nebývalým rozmachem tzv. agenturního zaměstnávání, které je mj. založeno právě na minimalizaci mzdových (a obecně personálních) nákladů a na dovozu levné pracovní síly ze zahraničí.
Nepřehlédnutelným důvodem pro potřebu existence institutu minimální mzdy v českém právním řádu je také její vliv na celkové poměry na trhu práce, kdy může být (a také je) stimulem pro zvyšování – dosud v průměru a v poměru k drtivé většině evropských států směrem na západ či sever od našich hranic stále nepřiměřeně a neakceptovatelně nízkých – českých mezd. Kdy se nám – oproti slibům z počátku devadesátých let 20. století – evropský severozápad mzdově stále vzdaluje.
Přestože produktivita českých zaměstnanců je vysoká a jejich pracovní doba je rovněž jedna z nejdelších v Evropě. A přesto, že zahraniční korporace realizují v České republice léta pohádkové zisky, aniž by je zde odpovídajícím způsobem danily (v mnoha případech je nedaní vůbec a vyvádějí je ve stoprocentní výši do mateřských zemí) a aniž by slušně zaplatily své české zaměstnance, kteří jim ony zisky do velké míry pomáhají vytvářet.
Tato skutečnost souvisí i s jiným, tentokrát obecným a „globálním“ neblahým jevem, kterým je pokles podílu příjmu z práce na celkovém ekonomickém produktu a tzv. marginalizace práce jako ekonomické hodnoty.
Co je třeba změnit?
Co se týče výše české minimální mzdy, ta je v současné době čistě v rukou exekutivy. Nachází se totiž výhradně v kompetenci vlády, jelikož je určována pouze tzv. vládním nařízením, bez účasti parlamentu.
Je tedy zcela na libovůli aktuální vlády, na jaké úrovni minimální mzdu pro daný kalendářní rok stanoví, zda ji zvýší (a případně o kolik) – anebo ne. Například mezi lety 2007 až 2013, kdy byly u moci vlády dominované ODS (a mj. s účastí KDU-ČSL, Strany zelených, TOP 09, hnutí STAN a Věcí veřejných), nebyla minimální mzda zvýšena vůbec, ani o jedinou korunu, což mělo neblahé sociální dopady na množství našich spoluobčanů a rodin i naprosto negativní vliv na celou českou ekonomiku.
Zmrazení minimální mzdy na úrovni 8 000 korun měsíčně (!) v letech 2007 až 2013 vedlo mj. i k astronomickému nárůstu tzv. nebankovních půjček s extrémně vysokými úroky a sekundárně pak k enormnímu a rekordnímu nárůstů počtu exekucí, což je naprosto devastující sociální jev rozkládající naší společnost a zejména její nízkopříjmové vrstvy.
Podstatnou funkcí minimální mzdy je i její motivační společenská role v tom smyslu, že občané (protože to pro ně bude ekonomicky výhodnější) upřednostní příjem ze zaměstnání před příjmem ze sociálních dávek různého typu popř. před příjmem z příležitostné práce „na černo“.
Může se tak stát samozřejmě pouze za předpokladu, že výše minimální mzdy bude důstojná a konkurenceschopná těmto různým „alternativním“ typům příjmů, což mj. předpokládá i zpřísnění podmínek pro vyplácení dávek státní sociální podpory a dávek pomoci v hmotné nouzi. Příslušné změny zákonů jsem v tomto volebním období vypracovala a předložila a nyní směřují do závěrečného, třetího čtení v Poslanecké sněmovně.
Na příkladu vývoje v České republice je také zjevné, že neplatí častý argument odpůrců existence minimální mzdy o tom, že její existence (a její zvyšování) vede k růstu nezaměstnanosti.
Naopak, v posledních letech, přes kontinuální zvyšování minimální mzdy, nezaměstnanost v České republice dlouhodobě klesá a roste počet volných pracovních míst. A to i přes bezprecedentní koronavirou krizi posledního roku.
Děje se tak – mimo jiné – i proto, že růst minimální mzdy povzbuzuje koupěschopnou poptávku obyvatelstva, a tudíž i podněcuje tlak na růst produkce zboží a služeb a na jeho personální zajištění.
Cílem hnutí SPD je dosáhnout toho, aby podmínky vývoje a výše minimální mzdy stanovil příslušný zákon. Mělo by jít o podobnou úpravu, jako je tomu například u nejrůznějších typů důchodů anebo některých sociálních dávek. To znamená zkonstruovat stabilní a neměnný zákonný valorizační (indexační) mechanismus každoroční úpravy minimální mzdy.
Výsledkem by měl být stav, kdy výše minimální mzdy nebude závislá na aktuálním rozložení politických sil. Šlo by zároveň o vstřícný krok jak vůči zaměstnancům, tak i směrem k zaměstnavatelům – z hlediska předvídatelnosti jejich dlouhodobého ekonomického a finančního plánování.
Vhodným modelem může být například navázání vývoje minimální mzdy na meziroční růst průměrné mzdy (anebo tzv. mzdového mediánu) v národním hospodářství. Ideálně dle oficiálních údajů Českého statistického úřadu za třetí čtvrtletí příslušného kalendářního roku předcházejícímu roku, na který se bude výše minimální mzdy stanovovat.
Minimální mzda je stanovena zákonem ve 22 z 27 členských států Evropské unie. Ve skandinávských zemích sice není její existence explicitně legislativně upravena, je však dlouhodobě a tradičně definována v rámci kolektivního vyjednávání mezi zástupci zaměstnavatelů a zaměstnanců (odbory).
A vzhledem k vysoké odborové organizovanosti v těchto státech, k vysoké prestiži těchto mechanismů kolektivního vyjednávání a k všeobecně uznávaným hodnotám tzv. sociálního státu mají tato ujednání autoritativní celospolečenský dopad síly právní normy.
A přes zvyšování minimální mzdy v posledních letech jsme, jako Česká republika v rámci Evropské unie stále mezi čtvrtinou členských států, kde je její hodnota nejnižší. I to se musí co nejrychleji změnit.
I zaručené mzdy jsou důležité
Hnutí SPD podporuje i existenci mechanismu tzv. zaručených mezd v právním řádu České republiky.
Tyto zaručené mzdy jsou odstupňovány podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti jednotlivých typů prací do osmi stupňů, nazývaných také minimální mzdové tarify. A znamenají tak de facto minimální povinnou mzdu pro jednotlivé typy vykonávaných prací. Odměna za práci tedy nikdy nesmí být nižší než vládou určená zaručená mzda pro konkrétní profesi.
Všechny úrovně zaručené mzdy se vztahují na soukromou sféru, tedy na soukromé zaměstnavatele. Na nepodnikatelskou (veřejnou, státní) oblast zaměstnávání se pak vztahuje systém šestnácti platových tarifů.
Jde o projev a znak „fair play“ na trhu práce, kdy existence zaručených mezd nese jednoznačnou informaci o očekávatelné odměně za práci pro zaměstnance i zaměstnavatele, když jednoznačně stanoví minimální mzdové standardy v jednotlivých profesích a pracovních odvětvích. A to zcela rovnocenně na celém území státu.
To je velmi důležité, protože to přispívá k boji proti geograficky podmíněným mzdovým nerovnostem, které by generovaly a prohlubovaly ekonomickou a sociální nerovnost mezi jednotlivými regiony v rámci naší republiky.
Velmi podstatné je i to, že existence a definice zaručených mezd oceňuje a bonifikuje vzdělání, kvalifikaci, odbornost a specifické pracovní zkušenosti a dovednosti. A to tím, že zaměstnancům, kteří takovou „přidanou hodnotou“ své pracovní síly disponují, garantuje vyšší příjem, než je minimální mzda, která tak v podstatě zůstává minimálním příjmovým standardem pro nekvalifikované práce.
Systém zaručených mezd je také velmi důležitým nástrojem obrany proti expanzi organizované pracovní migrace do širokého spektra (i) kvalifikovaných profesí, která by zcela jistě způsobila (kromě jiných, „neekonomických“, problémů) i „zabetonování“ popř. snižování úrovně českých mezd a vytlačování domácích zaměstnanců z českého trhu práce (anebo z některých jeho segmentů) se všemi myslitelnými negativními důsledky.
Zaručené mzdy v jednotlivých odvětvích a profesích jsou navíc stanoveny velmi rozumně a minimalisticky, velmi často (téměř vždy) pod úrovní tržních mezd. Například u profese řidiče jde o 16 800 Kč hrubého měsíčně, u pokladní či kuchaře jde o 18 500 Kč hrubého měsíčně, u soustružníka a zdravotní sestry o 20 500 Kč měsíčně, u lékaře o 27 500 K měsíčně.
Nejedná se proto o nástroj nerealistického a ekonomicky kontraproduktivního tlaku na zaměstnavatele, jak často tvrdí představitelé některých stran tzv. „Demokratického bloku“ (zejména ODS a TOP 09) a Trikolóry, kteří by institut minimální a zaručené mzdy nejraději zrušili.
To hnutí SPD ostře odmítá a vždy proti tomu bude nesmiřitelně bojovat.
Myšlenka důstojné mzdy za důstojnou odměnu pro nás totiž není žádnou frází, ale úhelným kamenem naší politiky. Stejně tak jako – zdánlivě – jednoduchá teze o tom, že pracovat se musí vyplatit.
Jde naopak o naprostý základ udržitelného fungování a soudržnosti naší společnosti. Má-li si zachovat zdravou budoucnost, musí být založena na úctě k práci. Nejen deklaratorní, ale hlavně faktické, v legislativě každodenní praxi.
