Naši minulost nevyřeší hysterie a výkřiky. Dejme si čas od času všichni za úkol poslechnout si druhou stranu sporu, ve kterém budete mít jasný a neměnný názor.
Ve sporu o pomník maršála Koněva proto považuji za užitečné přečíst si pohled jeho dcery na otce a jeho historickou roli. Je zřejmé, že tenhle pohled je jiný než náš. Dějiny a hlavně ty moderní se v každé zemi učí jinak. Mrtvé civilisty po bombardování v českých zemích nařízených právě Koněvem, oběti krvavě potlačené maďarské revoluce v roce 1956 nebo stavbu Berlínské zdi tak Natalja Koněvová prostě logicky nemůže vnímat stejně jako Češi, Maďaři nebo Němci.
Zároveň nesmíme zapomenout na miliony ruských, ukrajinských, běloruských, rumunských a dalších vojáků, kteří osvobodili velkou část Evropy od nacistického teroru a vraždění. Jejich pomníky a jména potkáte v každém městě bývalého Sovětského svazu, jejich oběti poznamenaly životy naprosté většiny tamních rodin. Proto je každý podobný spor o pomníky vnímán velkou částí ruské veřejnosti jako šlapání po hrobech jejich dědů a otců.
Když jsem byl v roce 2013 na návštěvě v Orenburgu, partnerského regionu Libereckého kraje, pochopil jsem, jako moc jsou v Rusku oběti z Velké vlastenecké války posvátné. V centrálním parku uprostřed města se tak v blízkosti pomníků se jmény padlých konají svatby, vítání občánků a další významné společenské události.
Možná bychom měli udělat víc proto, aby se lidé v Rusku pokusili pochopit náš pohled na věc. Naše bolestné vzpomínky, kvůli kterým mluvíme o období po roce 1945 jako o době, kdy byla jedna okupace nahrazena druhou. A zároveň bychom neměli zapomínat vždy dodat, že si všech obětí vážíme a že byly často stejnou obětí politiky jako my v roce 1968. A že právě Koněv pro nás představitelem takové politiky vždy byl, a jeho pomník tak pro nás není pomníkem obětem osvobozování Československa v roce 1945, ale normalizační úlitbě okupantům z roce 1968.
