Na webu ministerstva vnitra se dočteme, že „hlavní princip dohody říká, že se žádné povinné kvóty nezavádí.“ To je eufemisticky řečeno nepřesná informace. Na rovinu – je to lež, protože obsahově o kvóty jde. Evropští politici se ale po zkušenostech minulých let tomuto výrazu vyhýbají jako upír česneku, a tak vynalezli termíny jako relokace a povinná solidarita (mandatory solidarity). Čtěme dále: „Principem číslo dvě je pak solidární finanční pomoc migrací nejvíce zasaženým členským zemím. Zůstává tedy na členských státech, které řešení pomoci zvolí.“ Lež takřka Fialovská. Povinná solidarita je sice v dokumentech označena za flexibilní, státy si ale mohou vybrat jenom mezi tím, že imigranty přijmou, nebo zaplatí něco, čemu Polsko natvrdo říká pokuta, ve výši půl miliónu korun za nepřijatého přiděleného imigranta. Ještě je zmíněna možnost „budování kapacit“, ať už si pod tím představí kdo chce, co chce, bude to stejně o finančním odpustku. Německá spolková ministryně vnitra hovoří přímo o „sankcích“.
Přitom ta nová verze povinných kvót ještě ani není to nejhorší. Podoba dohody je totiž při bližším zkoumání dort splácaný mnoha pejsky a kočičkami. Přidalo se do něj vše, na co měl kdo chuť a vyhodilo to, co pejskové a kočičky nejedí. Zatím ale není nic upečeno, dokonce ani není zaděláno na těsto. Spíš se jenom daly na stůl ingredience, a to navíc hodně z toho, co nakonec do dortu nepřijde. Legislativní postup EU určuje, že pravidla čeká ještě dlouhá cesta plná vyjednávání a soubojů v Evropském parlamentu. Vzhledem k roztříštěnosti názorů se lze domnívat, že přání politiků, aby bylo vše uzavřeno do evropských voleb 2024, je až příliš ambiciózní a že z toho dortu nakonec bude spíš taková šulišajda, z níž bude bolet břicho všechny. Rada Evropské unie dohodla na kompromisních základech budoucího azylového systému, procedurálního systému, odpovědnosti a solidarity. Procesní pravidla se ale zdají být složitá až neproveditelná. Konečná podoba by sice měla nahradit platné ale nefunkční Dublinské dohody, jenže nechává ve vzduchu viset mnoho neznámých, jako třeba ochotu tzv. třetích zemí přijímat ty uprchlíky, kteří přes síto kontrol na hranicích EU neprojdou – tím spíše, že v dohodě je stanoveno, že si o tom, která země je bezpečná budou rozhodovat samy jednotlivé státy. Jako vítěze lze označit komisi, která do schválení investovala obrovské úsilí, ale také některé zastánce tvrdé linie, a bohužel také pašeráky lidí, kteří si budou jistě účtovat vyšší ceny za složitější a delší cesty, které budou muset uprchlíci absolvovat.
Dohoda ministrů vyvolala rozruch v mnohých evropských zemích. V Německu se dokonce píše o rozkladu vládní koalice či o „koalici uvnitř koalice“. Zelení jsou rozezleni kvůli ústupkům v oblasti postupu na hranicích a odmítají za současnou podobu nést odpovědnost, kancléř Scholz dohodu obhajuje jako maximum dosažitelného a předseda EPP (Evropská lidová strana) Manfred Weber dokonce napadl Zelené za to, že se pracně dosaženou dohodu pokouší bourat a mluví o "zeleno-ideologické panovačnosti".
V České republice Rakušanův úlet ukázal na aroganci představitelů vládní koalice a jejich bezmeznou schopnost lhát, a naopak na zoufalou neschopnost komunikovat. Bohužel se znovu potvrzuje také to, jak jsou mnozí příznivci koalice infikovaní syndromem stádního myšlení a nekriticky dohodu oslavují. Přitom právě voliči SPOLU by měli zpozornět a přečíst si, co jim před volbami slibovali:
„Zároveň trváme na tom, aby si každá země EU mohla svobodně zvolit svou vlastní migrační politiku a přístup k žadatelům o azyl.
Odmítáme povinné kvóty a prosazujeme řešení migrace mimo hranice EU.“
Stačilo by přitom tak málo – transparentně vysvětlit s čím Česká republika na jednání jde, o co půjde v celku, a hlavně po pravdě říci, jak to dopadlo a co vše se ještě může změnit. Nic z toho se nestalo, občané ČR se opět mohou cítit jako úplně nedůležití a zbyteční.
Dovětek, aktuální zpráva:
Italské speciální jednotky zasahovaly na turecké lodi. Černí pasažéři se pokusili vzít námořníky jako rukojmí poté, co byli objeveni na lodi Galatea Seaways mířící do Francie. Italský ministr obrany řekl médiím, že „Probíhá operace na lodi, na kterou se nalodili piráti...“. Šlo o muže z Iránu, Afghanistánu a Sýrie. Podobný incident se odehrál v roce 2019, tehdy humanitární skupina SeaWatch zpochybnila označení "piráti" a tvrdila, že akce migrantů "byla sebeobranou proti smrtelným následkům, které si vynutila nelidská hraniční politika Evropy".
Je to ilustrace toho, jak je budoucí řešení ohroženo zhoubnou ideologií, která dosud bránila přijetí rozumné dohody.
