Dear foreign guests, whose participation Miloslav deserves, and we really do appreciate it,

Vážení smuteční hosté,

Kolegové, přátelé, soudruzi,

Jsou lidské duše a lidská srdce, jimž by se dvojník našel rychle a hravě. Doktor Miloslav Ransdorf byl unikátní osobnost. Jedinečná svou široce rozkročenou erudicí, fenomenální kapacitou i pohotovostí své paměti, neposednou a neobyčejně kreativní invencí – a až nadlidskou intelektuální produktivitou.

To vše tak či onak uznává i většina těch, s nimiž křížil kordy – ve vědě i v politice. Někteří to zkoušejí zglajchšaltovat aspoň narážkami, že k pozici, již Míla zaujal v politice, se dopracoval vlastně jen jakýmsi bizarním omylem.

Ten stereotyp musím kategoricky odmítnout. Míla byl tím, kým byl, ne navzdory, ale právě díky svému humánnímu a pokrokovému krédu.

Takové krédo si žádá i krystalický, skálopevný étos. Dovolím si ho shrnout jedním z bonmotů, jimiž náš duševní svět osvěžoval sám Míla. On jimi glosoval dění kolem nás, já si ho dneska půjčím na jeho adresu. Ta lakonická věta zní, že pravda je vektor. A ne tedy jen osamělý bod, patník u cesty, dlaždička na chodníku, které mineme, vezmeme na vědomí – a minutu nato klidně zapomeneme či klidně nahradíme pravým opakem. Pro Mílu byla pravda vektorem, azimutem, chcete-li závazkem, míněným smrtelně vážně.

Nebyl to hrad z betonových škatulí. Znovu a znovu ji naopak prosíval filigránským sítem pochybností. Ne aby, kdykoli narazil, zpanikařil a dezertoval – ale aby tu pravdu sestavil ještě přesněji, úplněji, a tím vždy i ještě přesvědčivěji.

Míla propátral celý letopis civilizačního vzestupu a sociální emancipace – od antického starověku, přes heretiky a lidová hnutí středověku až po onen gigantický emancipační oblouk, startující evropským osvícenstvím a pokračující Velkou francouzskou revolucí, „evropským jarem“ roku 1848 až po ruskou revoluci a československou cestu k socialismu, zčásti přetrženou a pochroumanou až studenou válkou druhé strany.

Byl ovšem nablízku i výhonkům pokroku, které běžely před jeho očima – coby blízký osobní přítel Alvara Cunhala a řady dalších osobností světových pokrokových sil.

Nastat tu koncem 80. let to, co si většina našich spoluobčanů přála doopravdy, Míla je dávno profesor a doktor věd, akademik s minimálně dvakrát tolik vydanými knihami - a doktoráty honoris causa desítek zahraničních univerzit. Doba to vzala jinudy – a vrhla Mílu do politiky. Skočil do ní rovnýma nohama ve chvíli, kdy bylo nepančované levici nejhůř. Součástí masivního presu byl i mýtus líčící nás, kdo nikam nepřeběhli, jako prázdné sudy, schopné odříkávat leda holé věty bez čárek, z nichž opadává naftalín. Míla tu mytologii rozbíjel drtivou vahou své erudice a kurážného srdce. Morální kredit skutečné levice tím pomohl uhájit, tak jako málokdo.

Jednou polovinou těla i duše pohroužen do vědy – druhou do politické arény. Jak to vše stihnul, jsme leckdy jen těžko chápali i my v jeho blízkém okolí.

Miloslav Ransdorf – to je pojem české politiky. Je to i pojem širokých mezinárodních hnutí proti válce, za lidská práva, demokracii a sociální emancipaci. Živoucí inkarnace toho, že skutečná vzdělanost tíhne k pokrokovému krédu – tomu, co už není jen jalovou utopií. A neméně plastická ilustrace, že levicová teorie, publicistika i politika si - nemá-li zůstat jen svou karikaturou - žádá jen opravdu vzdělané osobnosti. 

Jedno téma však Mílu – i nás, okruh jeho nejbližších přátel – zaměstnávalo zvlášť akutně. Ta otázka se už dál odkládat nedá: jak polít živou vodou emancipační potenciál hnutí, k němuž patříme spolu s Mílou od raného mládí. Jak mu vrátit kuráž a invenci, šarm a noblesu. Umění znovu promluvit z duše většiny. Všech, komu doba ubližuje.

Tady nám, Mílo, budeš chybět ze všeho nejvíc. Musíme to zvládnout bez tebe.

Čest tvojí velké, obdivuhodné práci pro lidskost a pokrok!

Čest tvojí světlé památce!