26.03.2017 20:54:01
Maruška Kudeříková - příběh ze kterého mrazí...
Maruška se narodila 24.3. 1921 jako nejstarší dcera Josefa Kudeříka ve Vnorovech. Její maminka Františka byla velmi sečtělá a výřečná. Vynikala jako malérečka kraslica moravského lidového ornamentu.
Marie se ve Strážnici sblížila se spolužákem Juliem Kramaričem. Maruščin tatínek byl proti této známosti. Marie a Julius se stali nerozlučnou dvojicí. Julek se už tehdy hlásil k marxisticko-leninským myšlenkám a získal pro tyto ideje i Marušku. V roce 1940 oba maturovali. Na české vysoké školy nemohli, protože je Němci zavřeli, tak rodiče poslali nadanou Marušku na jazykovou školu do Brna.
Tehdy došlo k bolestnému rozchodu této milenecké dvojice, což Maruška později připomíná ve svých vězeňských dopisech.
Po přestěhování do Brna se Maruška zapojila do komunistického odboje proti nacistům. V Brně rozšiřovala letáky a organizovala sabotážní akce.
V té době bydlela V domě v ulici Kamenná 21. Dne 5. 12. 1941 zatklo Marušku gestapo. Po dlouhých a těžkých výsleších v Brně i v Praze, kdy Maruška téměř nepromluvila a nikoho neprozradila, a po pobytu ve vězení, následoval 16. 11. 1942 soud ve Vratislavi (tedy přímá součást "Třetí říše" - Breslau). Soudu se tehdy zúčastnili oba rodiče. Maruška byla odsouzena k trestu smrti stětím sekyrou. Po rozsudku byla čtyři měsíce v cele smrti. Zde napsala celkem 32 dopisů, které pomohla vynést její kamarádka a jedna dozorkyně. Své dopisy Maruška nazvala „Zlomky života a myšlení“.
Poprava se konala v pátek 26. 3. 1943 v 18.42 hodin, dva dny po jejích 22. narozeninách. Potupný způsob popravy tehdy otřásl celou společností.
Dopis, který napsala Maruška Kudeříková těsně před popravou 26.3.1943
„Drazí moji rodiče, moje milovaná maličko, tatíčku!
Moje sestro jediná a maličký bratře! Nejdražší staruško a tetičko! Moji přátelé, milí, drazí, známí! Má rodino! Vy všichni, drazí v tom, co je mému srdci nejmilejší!
Loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču. Bez nářku, bez záchvěvu strachu, bez bolesti odcházím, už přicházím k tomu, co mělo být přece jen až na konci, ne uprostřed. K odchodu od Vás, a přece k naprostému sblížení, splynutí. Tak málo Vám mohu ze své lásky dát, jen nejvážnější ujištění o její hloubce a horoucnosti. Vřelé díky.
Dnes... vydechnu naposled. A přece do posledního okamžiku! Žít a věřit! Měla jsem vždy odvahu žít, neztrácím ji ani tváří v tvář tomu, co se v lidské řeči nazývá smrtí. Chtěla bych na sebe vzít celý Váš zármutek, bolest. Cítím sílu nést ji za Vás, touhu odnést ji s sebou... Znáte mě, vždyť jsem a zůstávám Vaší dcerou, Vaší krví. Zbořili jsme zeď, která se mezi nás postavila, a stojíme tváří v tvář, ruku v ruce, srdce v srdci...
Pan farář se přišel ještě podívat. Miluji, odcházím s vírou, pevnou vírou
Vaše milující dcera Marie Kureříková
... Vlasy jsem sama vázala. Poslala jsem po nich vzkaz a políbení. Budou přibaleny k mým věcem, o které požádejte.
(připravil Lex Schrapnel)
Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje
0 příspěvků Vstoupit do diskuse
Komentovat článek
Tisknout
