23. října 2013 Sledujíc předvolební klání, vrtím hlavou zprava doleva a nestačím se divit, co že to český lid zase předvádí. Je smutné, když po více jak dvaceti letech zbídačování naší země, chtějí občané opět volit ty, kteří se v devastaci angažovali měrou převelikou a vůbec jim to nevadí; ruměnec na jejich tváři neuzříte.
Jakoby se potvrzovalo slovo básníkovo, že lidé nakonec stejně půjdou za žvancem chleba a za představou slibů, které se nikdy neuskuteční. Je až chorobně devastující na myšlení člověka vliv reklamy, nadýchaných buchet a teplých párků. Mám strach, že mi to kroucení hlavou zůstane až do smrti, a možná, že i po smrti, kdy tělo bude již ztuhlé křečí, hlava bude klinkat zprava doleva, aby někdo pochopil, že jsme chtěli říci: Pojďme změnit staré pořádky, dostali jsme šanci…
V kruhu netečného kapitalismu na osudy lidí se začíná stále častěji objevovat myšlenka, že se naše společnost řítí k prahu fašistického režimu a že je nasnadě zastavit tento postup. A tak jsem hledal a vyhledal v zašlých knihách, co to vlastně ten fašismus je. V dubnu roku 1947 se na prknech Stavovského divadla hrála krátce, než ji komunisté zakázali, dramatická prvotina Františka Peroutky „Oblak a valčík“. Šlo o konfrontaci světa demokratického humanismu se světem fašismu. A druhý jmenovaný je charakterizován takto: Fašismus se vyznačuje především svým cynismem, arogancí moci, povýšenectvím, chamtivostí, perverzní zálibou v ponižování lidí; vysmívá se svobodě, spravedlnosti, vzdělanosti a humanitě.
Občané slyšte, my nejsme na prahu fašismu, my již stojíme za ním…
Chtěl bych ještě slovo k těm, kteří se rozhodli hlasovat pro Komunistickou stranu Čech a Moravy a Babišovo hnutí ANO. Je neuvěřitelné, že bývalí pracovníci StB a komunisté s krví na rukou se dnes pohybují v popředí politického dění, a lidé, místo aby na ně plivali, tančí s nimi zvesela a bouřlivě jim tleskají. Chtěl bych na tomto místě připomenout ne tak dávnou, ale skoro již zapomenutou vraždu Pavla Wonky, protože návratem komunistů a estébáků se může kdykoli opakovat na každém z nás.
Pavel Wonka byl ubit k smrti a zemřel 26. dubna 1988! Jeho proces byl od počátků smyšlený, Pavel se postavil komunistickému režimu otevřeně a se snahou napravit nenapravitelné. Cituji z pozůstalosti Pavla Wonka, i když čtení je to jen pro silné povahy:
„Nebyl jsem schopen žádného pohybu. Velký průvan; v jiných celách zavřeli okna, ale u mě je nechali otevřené a z cely se stala větrací šachta. Průvan mi rozdíral klouby, trpěl jsem nesnesitelnými bolestmi v kyčlích a kolenou. Ve dne mně ztuhly a zmodraly, dostával jsem křeče a ztratil v nich hybnost. V noci se pro průvan nedalo spát. Začal jsem držet hladovku. Prohlásil jsem, že raději umřu hlady než zimou. Smáli se mi, že mně nechutná. Později mě k lékaři odmítli předvést. Řešil jsem to tak, že jsem se svlékl a seděl svlečený v průvanu tři dny. Chodili se na mě dívat. Teprve po třech dnech pro mě přišli. Byl jsem totálně zhroucený. Začali mě týrat a mučit. Plakal jsem a říkal, aby mi dali pokoj.“
Citace z jiného místa: „Strhli mě z pryčny, bili mě, kopali do mě, šlapali mi podrážkami bot do obličeje. Jelikož jsem již nebyl schopen chůze, uchopili mě v podpaždí a vlekli mě s nohama po zemi. U první branky mě uchopili za nohy a za ruce a nesli mě břichem dolů. Přitom mě rozhoupávali a náramně se bavili, že mě tloukli rukama a pendrekem do zad a zadku. Branku z tábora potom otvírali tak, že mé tělo používali jako beranidlo a hlavou naráželi do vrat. Tím, jak mě zmordovali, jsem asi na půl hodiny ochrnul a ztratil vládu zejména nad pohybem rukou a cítil ochrnutí i v obličeji.“
Opakuji, tato událost se stala v roce 1988, to již např. pan Babiš jako pracovník StB pomáhal právě takové Wonky dostávat do vězení a umlčovat. Za smrt Pavla Wonky nebyl nikdy nikdo potrestán. Všichni, kteří se podíleli na jeho smrti, soudci, prokurátoři, bachaři, lékaři, pokud žijí, volí svoje příznivce.
Prosím, nevolte komunisty a estébáky!
Milan Müller
