8. července 2014 Krajské ředitelství Policie České republiky Ústeckého kraje se vyjádřilo ke stížnosti, kterou podala Dělnická strana sociální spravedlnosti (DSSS) na šikanózní bezpečnostní opatření během mítinku DSSS 1.5.2014 v Ústí nad Labem. Krajské ředitelství v odpovědi uvádí, že „postup policistů byl v souladu se zákonem o Policii ČR i se stanoviskem Bezpečnostního odboru“. Policie se tedy omlouvá dodržením zákona v souladu s vlastním stanoviskem, ale stížnost, kterou DSSS podávala, byla namířena proti skutečnostem, které se dostaly do rozporu s nadřazenou Ústavou, nikoli jen s různě vykladatelnými paragrafy zákona o Policii ČR.
Podobně neobstojí ani obhajoba zabavení pódia, které je taktně formulováno jako „neumožnění postavení pódia“. Policie uvádí, že k instalaci pódia mělo dojít s předstihem. Ono by k němu s předstihem došlo, kdyby autobus, který pódium přivezl, nebyl 3x zastavován zdlouhavými policejními kontrolami a celkově tak nebyl zdržen skoro o dvě hodiny. Ani kdyby tomu tak nebylo, nelze čas instalace brát v potazu při rozhodnutí o zabavení podia, chcete-li o „neumožnění postavení pódia“. To už musí mít člověk hodně bujnou fantazii, aby ze zákona o Policii ČR vyčetl, že pódium postavené s předstihem zbraň není, avšak později už ano. Je tomu jinak, pódium není zbraň nikdy.
Policie si z nás už musí tropit legraci, když dále uvádí, že vyžadovala „od některých osob zdržujících se v centru Ústí nad Labem prokázání totožnosti“. To by bylo samozřejmě v pořádku, kdyby naše námitka nebyla vznesena proti skutečnosti, že průkaz totožnosti toho, kdo chtěl přijít na náš mítink, byl nafocen i s tváří účastníka, a jak si každý domyslí, následně dodán do „databáze extremistů“, ač by její mnohokrát dokázanou existenci jistě policejní ředitelství vehementně odmítalo. Na prokazování totožnosti jako takové si nikdo nestěžoval.
DSSS nemíní tento případ hnát už dále. Už od samého začátku bylo jasné, jak dopadne celé prošetření. Je to jako bychom chtěli od zloděje, aby sám sebe potrestal za krádež, jíž se dopustil. Ležérní odpověď, jaké se nám dostalo, překročila ale naše očekávání. O to více je však alarmujícím varováním před svévolí bezpečnostních orgánů a nedovolatelností práva v České republice.
Policie se k žádnému bodu naší stížnosti fakticky nevyjádřila (protože by musela dát našim argumentům za pravdu), pouze suše vyčetla, že pro bezpečnost účastníků jim bylo zabaveno pár předmětů a vše bylo v největším pořádku. Tímto jednotlivým případem stejně vadný princip nezměníme, nechť však slouží jako výstraha všem, kdo se v našem Kocourkově chce ještě spoléhat na dovolatelnost ústavně zaručených občanských svobod.
