Byl to mnohdy chvályhodný výkon, neboť několik kilogramů těžkou kabelu nosit celý den a vynést ji i do té nejvýše položené chalupy někde v horách, často v dešti, vánici a ve sněhu, bylo opravdu obdivuhodné a ani tehdy nezaplacené. Navíc to většinou nosily ženy, kterým to opravdu zabralo celý den od brzkého rána až do pozdního večera a člověk je opravdu mnohdy obdivoval. Ale všechno fungovalo i ve dnech, kdy se roznášely důchody a mnohdy i objemné balíky. A všude, ve všech koutech naší vlasti. Dnes jsou to však pouze vzpomínky, pro někoho „totalitní“, pro mne však na doby, kdy byl na poště pořádek.
Pak někdo přechytralý, kdo zřejmě vystudoval nějakou soukromou vysokou školu a protože nebyl nikdy v KSČ, byl protekčně jmenován do vedoucí pozice, zjistil, že by to tak fungovat nemuselo a začal experimentovat. Nejprve se, samozřejmě pod záminkou úspor, propustila celá řada těch opravdu obětavých pošťáků a pošťaček, kteří toto nelehké povolání vykonávali celá léta a peníze za jejich platy byly využity ke zvýšení platů u nových řídících struktur. No přece nebudou dělat tak náročnou reorganizaci zadarmo? Noví „manažeři“ ze státních peněz nakoupili také nové automobily, a protože se domnívali, že zvládnou „objezdit“ všechno, zrušili řadu poboček České pošty v nejmenších vesničkách, čímž opět ušetřili.
Aby se jim to ježdění auty však vyplatilo, několikráte veškeré služby pošty zdražili, takže například známka na pohled, která ještě v osmdesátých letech před slavnou Havlovou sametovou revolucí, stála pouhých 30 haléřů dnes stojí celých 13 korun (což je zdražení o více než 4300 %!!!) a obdobně je to i s dalšími poplatky, včetně pouhého zaplacení složenky, na jejíž zaplacení však musíte, i přes drahé a zcela zbytečné zařízení vydávající jakési „čekací“ lístky, čekat i hodinu.
Další inteligent ve vedení pošty vymyslel, že by se mohly zrušit i další pobočky České pošty ve větších obcích, protože platit tam, podle něho zbytečně, nějakou úřednici je pro poštu příliš velký luxus a že i tam bude poštu vozit poštovní automobil s dvojicí mladých a perspektivních pošťáků. Protože občané začali nadávat, že dostávají pozdě důchody, rozhodl další „odborník“, že se důchody již roznášet nebudou a každý, kdo chce důchod, ať si buď zařídí vlastní účet u banky, a nebo se vypraví na nejbližší poštu. A aby to neměli ti stěžovatelé na nekvalitní poštovní služby příliš jednoduché, zrušil zase nějaké ty další poštovní úřadovny a to i v některých spádových obcích.
Posléze se zjistilo, že ta nová poštovní auta nemohou jezdit úplně všude, neboť se někam, a to i bez ohledu na počasí, vůbec nedostanou a mladá obsluha tam přece dnes nebude chodit pěšky. Kam by také za ten mizerný plat přišla, že? Proto rozhodl další poštovní vzdělanec o tom, že se nově instalují jaké-si „minipoštovní“ schránky přímo u hlavních silnic, aby se tam poštovní auta dostala vždy a lidé si tam budou chodit pro poštu sami. Tomuto hlupákovi však uniklo, že k této nově zřízené poštovní „minischránce“ to má řada starších důchodců a jinak imobilních lidí i dále než kilometr a v horských oblastech se tam i s ohledem na své možnosti vůbec nedostanou třeba celý měsíc. To jim následně přináší další nemalé problémy, nejen včas nezaplacené složenky a upomínky, ale například i pozdní reakce na různé výzvy, předvolání, apod. To však dnes nezajímá nikoho, nejen na poště, protože dnes se i řada úředních předvolánek považuje za doručené po několika dnech od vhození do poštovní schránky, a občane – máš smůlu! Měl jsi reagovat, měl jsi se dostavit, měl jsi se omluvit – ale jak, kdy a komu, když se to občan včas vůbec nedozvěděl a na poštu do okresního města se dostane takový občan ze zapadlé vísky možná jednou za měsíc a stráví tím celý den? Ale aby byl stát krytý, neboť pošta je stále ještě státní, vydal na to „požehnání“ ve formě zákona (viz. např. § 49 odst 1, 2, 3 o.s.ř.), aj.
Na poště jsem již zažil leccos, od naprosto zdemolovaných stojanů na CD disky, které pošta doručila před časem moji dceři ve zjevně potrhaných a nevhodných obalech a měsíc následného dohadování, kdo za to vlastně může, přes zničení (přeražení) umělecky rytého a zlatem zdobeného loveckého nože (což je až neuvěřitelné a ukazuje na to, jak se s doručovanými předměty, byť pojištěnými na vysoké finanční částky při přepravě zachází?!?), což jsem řešil zhruba půl roku a samozřejmě zbytečně, až po přijímání různých neprověřených brigádníků, kteří některé zásilky, aby je nemuseli doručovat vyhazují přímo do popelnic či dokonce je odevzdávají (většinou prospekty různých firem) jako starý papír do sběrny surovin, aniž ty balíky vůbec rozbalí. A kupodivu, ve sběrně to přijímají, ani se nad tím nepodivují a vyplatí těm zlodějům za ku krádež a škodu nějaké firmě, která to zaplatila, ještě peníze.
Poslední případ, který se mi stal před Vánocemi loňského roku, mne naprosto vyvedl z míry a přiměl mě k tomu, napsat alespoň tento malý kritický článek. To nejen proto, aby si i čtenář, který chodí na poštu minimálně, mohl učinit obrázek o její dnešní práci, která na jedné straně nesmyslně šetří na svých lidech v terénu, snižuje jejich počty, přijímá různé brigádníky a negramoty a šikanuje občany a podle posledních informací hodlá v nejbližší době zrušit dalších 1127 poboček České pošty atd., ale na druhé straně peníze vyhazuje doslova oknem za zcela nepotřebné renovace některých poboček, které funkčnosti pošty nijak nepomohou, utrácí státní peníze za nesmyslné přístroje, ale okázale se chlubí, jak sponzoruje kde koho.
S cílem zakoupit 100 kusů poštovních známek na vánoční a novoroční blahopřání a tři dálniční známky pro osobní automobil jsem přijel na největší (hlavní) poštu v jednom poměrně velkém okresním městě a když jsem se ani po 40 minutách nedostal na řadu, neboť čtyři přepážky byly uzavřeny a jedna další přepážka nově slouží pro poštovní banku a další jen pro pojišťovnu, rozhodl jsem se zajet raději na poštu k nádraží, kde bylo vždy více funkčních přepážek a fronty lidí tam byly větší pouze mezi 14 a 15 hodinou, když šli lidé z okolních fabrik z práce. Vcelku mile mne překvapila renovace dvou místností v přízemí pošty, ale jak jsem záhy zjistil, pro občany byla tato „renovace“ zcela zbytečná. Vpravo od vchodu, kde byly původně tři plně funkční poštovní přepážky je jaký-si obchůdek (asi soukromý), s jakými-si dárkovými předměty, pohledy, novinami, plyšáky, knihami a omalovánkami pro děti a z poštovních potřeb tam, mimo poštovních známek a tří druhů pohledů, není nic. Zakoupil jsem tam tedy alespoň ty poštovní známky, chvíli jsem čekal na vydání účtenky (po dost velkém údivu, že ji na částku 1300,--Kč vůbec chci), ale protože tam nebylo možné zaplatit platební kartou, zůstaly mi z 1500 Kč v peněžence pouhé dvě stovky. Přešel jsem do levého křídla pošty, kde je nově celkem pět nových přepážek, z nichž je jedna pro poštovní banku a další jedna byla zavřená, vzal jsem si „čekací“ lístek a poslušně jsem čekal ve frontě. Asi po 20 minutách jsem přešel k přepážce a požadoval jsem tři dálniční známky pro osobní automobil. Mladá úřednice se podivila, proč chci tři dálniční známky, když ona má pouze jednu a sdělila mi, ať si dojdu naproti, že tam možná budou mít. Sdělil jsem ji, že je chci zaplatit kartou, že nemám hotové peníze a ptal jsem se jí, proč má na tak velké poště jen jednu dálniční známku, když ji teď koncem roku budou kupovat všichni řidiči? Ona mi řekla, že by mohla mít dalších deset dálničních známek za hodinu, ať si počkám. Pochopil jsem, že na poště zřejmě mají dálničních známek dost, ale v prvním patře, kde jsou pokladny a vedení pošty a veřejnost tam nesmí. Proto jsem ji řekl, ať to zkusí nějak urychlit, ať tam nečekám zbytečně další dvě hodiny. Slečna někam telefonovala, zřejmě do prvního patra a pak mi sdělila, ať se posadím, že dálniční známky budou a ona, že bude zatím obsluhovat další lidi ze stojící fronty. Posadil jsem se tedy a čekal. Když mě asi po půlhodině zavolala k okénku, že už dálniční známky obdržela a rozdělávala válcovou přepravní nádobu z potrubní pošty mezi prvním patrem a přízemím, zaradoval jsem se, ovšem bohužel opět předčasně. Slečna vyjmula deset dálničních známek z pouzdra, oddělila dvě, přidala k nim jednu tu původní, pracně „vyťukala“ jejich čísla do počítače a vyzvala mne k platbě. Dal jsem ji moji platební kartu MasterCard, se kterou platím úplně všude, ale ona mi sdělila, že Česká pošta (!?!?) tyto karty nebere a pokud nemám kartu České pošty, že musím zaplatit v hotovosti. Opětovně jsem ji řekl, že zde tak dlouho čekám právě proto, že u sebe nemám hotovost a že jsem jí říkal, že budu platit platební kartou, ale nepochopila to. Takže jsem dálniční známky na České poště ani po tak dlouhém čekání v „renovovaných“ prostorech nekoupil a odjel jsem domů.
Doma otevřu počítač a první reklama, která na mne „vyskočila“ byla, že Česká pošta připomíná, že platnost dálničních známek končí 30. ledna 2014 a je třeba si na poště koupit dálniční známky nové. Myslím si, že tyto moje zážitky s Českou poštou a „kvalitou“ jejich služeb byly - ovšem jen pro nezúčastněné - zábavnější, než celý televizní program na Silvestra.
Co myslíte, vážení čtenáři, neměli by se odpovědní činitelé a příslušní vedoucí pracovníci České pošty, kteří mají oproti lidem v terénu nehorázně vysoké platy, také starat o to, aby byl na České poště zase pořádek?
Doc. JUDr. Miroslav NĚMEC, Ph.D.
Stínový ministr vnitra za LEV 21
