Dobře se pamatuji, že již v období tzv. „budování reálného socialismu“ u nás, byla řadou lidí kritizována tzv. „kumulace funkcí“ u vrcholových politiků tehdejší vedoucí politické strany – Komunistické strany Československa. Zvláště výrazné to bylo u dvou tehdy nejvýznamnějších funkcí, které zastával Gustáv Husák, který byl nejprve generálním tajemníkem ÚV KSČ a následně i prezidentem Československé socialistické republiky a obě tyto významné funkce vykonával několik let současně a funkce generálního tajemníka ÚV KSČ se vzdal až koncem osmdesátých let (1987), pod tlakem sílící kritiky občanů.
Mimo revolučních hesel „Konec vlády jedné strany!“, „Odborníci na svá místa!“ a podobných, se v revolučních letech 1989/1990 zvláště vyjímalo i heslo nově nastupující politické garnitury – „Nejsme jako oni!“, které řadu našich občanů naplňovalo novými nadějemi. Občané si totiž mysleli, že na místa tehdejších „totalitních“ komunistických politiků nastoupí skuteční odborníci, kteří budou ve dne i v noci usilovně pracovat pro blaho našich občanů a našeho národa, nebudou mít žádné „papalášské“ výhody, extrémně vysoké platy, žádné speciální obchody, privilegované „super zdravotnické zařízení SANOPS“, žádná služební auta i mimo pracovní dobu a žádné „slouhy“ pro manželky, děti a domácnosti.
Jak se však ukázalo, naše demokracie, mimo pozitivních změn, které byly jistě nezbytné a pro občany žádoucí, přinesla i řadu negativ, na které nebyli naši občané připraveni. Došlo k rozpadu našeho společného státu, ač to občané nechtěli, k „divoké“ privatizaci státních podniků a k rozprodeji nejkvalitnějších NC strojů, výrobních linek a zařízení soukromým subjektům, k převodu strategických podniků, bank a pojišťoven do zahraničních rukou, ke ztrátě řady významných zahraničních trhů a obchodních aktivit. Postupně došlo i k likvidaci našeho poměrně vyspělého zemědělství, které tehdy stačilo uživit celý národ, takže jsme nemuseli dovážet nekvalitní „přebytky“ z jiných zemí, Státní statky a JZD se postupně rozpadaly a výsledkem bylo, že se mnoho lidí ocitlo bez práce a doslova „na ulici“.
V ulicích našich měst se začali objevovat nejen žebráci a bezdomovci, ale i ekonomičtí „přivandrovalci“, kteří se často měnili v lupiče, podsvětí začali ovládat mafiáni, vyděrači, podvodníci, výrobci drog a jiná pakáž. Policie sice tento stav poměrně dobře vyhodnocovala a snažila se obrovský nárůst trestné činnosti (o více než 300 % oproti roku 1989) řešit, ale byly jí doslova házeny klacky pod nohy, jednak přehnaným zveličováním „lidských práv“, na které byli naši občané po letech „totality“ zvlášť citliví, neexistencí potřebných zákonů reagujících na změnu politické situace a otevření hranic, a nakonec i jmenováním různých „břídilů“, „kámošů“, „udavačů“ a „hochštaplerů“ do vysokých policejních funkcí, o funkci ministra vnitra ani nemluvě.
Naši občané, kteří si na mnoha demonstracích proti minulému režimu doslova „vycinkali“ tuto demokracii, ale také spoléhali, že pro ně noví politici udělají maximum a že se budou mít konečně lépe. Tito politici se však velmi brzy nabažili slávy televizních kamer a začali „myslet na budoucnost“, přesněji řečeno „jen na svou budoucnost“, nikoliv na lidi, kteří jim do jejich významných postů pomohli. Nejdůležitějším pro ně bylo, aby měli téměř absolutní poslaneckou imunitu, která by je ochránila před případným trestním stíháním. Když ji poměrně lehce dosáhli a několikanásobně si zvedli svoje poslanecké platy a další finanční náhrady, začali pokukovat po dalších lukrativních funkcích, kde by mohli bezostyšně krást, tedy privatizovat i bez vlastních peněz, restituovat na základě zfalšovaných listin, neoprávněně čerpat státní i evropské dotace, přihrávat si státní zakázky pro své firmy a firmy svých příbuzných a známých, se kterými se pak naprosto bezostyšně „šábovali“ o lup, páchat obrovské podvody při nákupu strojů, zařízení a techniky pro státní organizace, a aby byli skutečně nepostižitelní, ponechávali si, i ve výkonných vládních a dalších obdobných a velmi dobře placených funkcích, svoji poslaneckou imunitu. Později zjistili, že by si k těmto již tak vysokým platům, mohli dále „přivydělat“ i v tzv. „dozorčích radách“ významných podniků, kde se vyplácely a doposud vyplácí statisícové částky i těm, kteří se těchto jednání pro své zaneprázdnění ani neúčastní.
Přesto, že mezi lidmi jsou obrovské rozdíly a někdo je vzdělaný, pilný a pracovitý a opravdu pracuje pro občany 18 až 20 hodin denně a jiný je sice vzdělaný, ale líný a „nemakavý“, měla by být přijata zcela jasná zásada, že každý politik by měl zastávat pouze jednu jedinou významnou placenou funkci, protože má-li ji dělat dobře, ve prospěch společnosti a občanů, nemůže se rozptylovat např. i „seděním“ ve správní radě ČEZu, ČD Cargo aj. tehdy, má-li zasedat ve sněmovně, ve vládě či jinde. A to, že někteří politici jsou tak „schopní“, že zastávají dokonce i 20 souběžných placených funkcí a postů jen ukazuje na to, že nejde o mimořádně schopné jedince, ale o kariéristy a „chrapouny“, kteří jen hrabou a hrabou pro sebe, žádnou funkci nemohou dělat opravdu pořádně a většinu těchto funkcí za ně stejně vykonává někdo jiný.
Zeptáme-li se tedy zda tito novodobí politici nejsou jako „oni“, tedy jako ti před listopadem 1989, musíme po pravdě říci, že nejsou. Až na čestné výjimky, jsou totiž podstatně horší - jsou „nemakaví“, „hrabiví“, lžou, kradou, občanů si neváží a ještě se považují za „politickou reprezentaci“ národa. A právě proto je potřeba, mimo plné trestně právní odpovědnosti všech politiků a jejich odvolatelnosti, prosadit i zcela jednoduchou závadu – jeden politik = jedna placená funkce. A hned uvidíme, kolik jich bude ochotno vykonávat další funkce dobrovolně.
Doc. JUDr. Miroslav NĚMEC, Ph.D.
Stínový ministr vnitra za LEV 21
