Jestliže má být trestní sankce za korupci účinná, je třeba razantně sáhnout zločincům na majetek. Neustále čteme či slýcháme prohlášení různých politiků o tom, že bojují, nebo hodlají bojovat s korupcí, ale když pak můžeme sledovat konkrétní kauzy, které se odhalených a v některých výjimečných případech poté i souzených případů týkají, nestačíme se divit.
Když se poté můžeme seznámit s detaily některých případů, skoro to vypadá tak, že snad řada lidí jde do politiky právě proto, aby se tam mohla lehce obohatit, resp. aby ten jejich podpis něco znamenal a poté v různých odpovědných funkcích i „inkasoval“.
Základní problém je v tom, že řada politiků je dosazována do funkcí, na které nemají takřka žádnou kvalifikaci, oboru, který mají řídit nerozumí a místo toho, aby měli potřebnou odbornost alespoň jejich náměstci, jsou to vlastně politici rovněž. Jestliže si pak i tito náměstci dosazují postupně do funkcí příslušných ředitelů odborů také „svoje lidi“, nerozumí vlastně řízenému oboru, mimo těch nejníže postavených úředníků, takřka nikdo. A to je jedna příčina možného korupčního prostředí. Příkladů je i v našich sdělovacích prostředcích celá řada.
Druhou příčinou záměrného vytváření korupčního prostředí je pak skutečnost, že mateřské politické strany, které nominují politiky do vrcholných funkcí, potřebují na svůj chod stále více a více peněz a buď přímo či nepřímo nutí nominované funkcionáře k jejich získávání, často i pod hrozbou výměny konkrétního ministra nebo jiného funkcionáře, který tyto úplatkářské praktiky dostatečně nechápe, či se do nich nechce sám zapojit a tudíž své mateřské straně, za svoji vysokou nominaci, nic nevrací. I těchto případů je v tisku, rozhlase i v televizi mnoho.
Když pak někteří, i ti původně slušní politici, zvažují „pro“ i „proti“ a vidí, že zhruba 90 procent úplatkářských případů není nikdy odhaleno, neboť trestný je nejen ten, kdo si o úplatek řekne či jej převezme, ale i ten, kdo uplácel, a chtějí si udržet lukrativní a dobře placené funkce na výsluní, většinou se do úplatkářského koloběhu dříve či později zapojí a následně se snaží o to, aby případ nebyl nikdy odhalen. Pokud je případ odhalen, snaží se zabránit tomu, aby nebyl důsledně vyšetřen, a je-li i přesto důsledně vyšetřen, aby nebyl odsouzen, aby byl odložen, po česku „vyšuměl“ či vyzněl do ztracena. Nevyzní-li pak případ do ztracena, řada zasvěcených dělá vše pro to, aby uložený trest byl co nejnižší, aby se předmětné peníze nikdy nenašly a aby si je ostatní aktéři (spolupachatelé, organizátoři, návodci, pomocníci a jiná pakáž), kteří nebyli prozrazeni, mohli užívat, případně finančně podporovat odsouzeného a jeho rodinu. Takže zde, po třiadvaceti letech demokracie po česku, máme vlastně vybudovaný celý důmyslný systém, do kterého jsou bohužel zatažena i některá státní zastupitelství a některé soudy, které zločincům v nejvyšších funkcích a jejich přisluhovačům, zaručují takřka beztrestnost.
Kdyby tomu tak nebylo, dávno by byly vyšetřeny všechny korupční případy nákupu vojenské techniky, prodeje lukrativních podniků, jejich očividné tunelování a další a další zločinné kauzy, které doslova a do písmene ožebračují celý český národ a nikdy bychom se nemohli v tisku dočíst, že ženě, která si sama prodloužila neschopenku o dva dny, hrozí tři roky odnětí svobody, zatímco pan senátor a bývalý starosta A. N. (ODS) dostal dvouletý podmíněný trest a pětimilionovou pokutu za přijetí úplatku ve výši přes 40 milionů korun. Zajímalo vůbec při vynášení rozsudku soud, kde je oněch 40 milionů korun z úplatku a když z nich pan senátor zaplatí pokutu 5 milionů a zbyde mu ještě více než 35 milionů, že vlastně nejde o žádný trest, ale o velmi výnosný obchod, který onoho pana senátora a celou jeho rodinu zabezpečil do konce života jeho vnoučat? A naskýtá se oprávněná otázka, proč vlastně soud takto rozhodl a kolik to stálo? Vskutku podivné praktiky, které však očividně nikoho nevzrušují. Ve statistice trestné činnosti jde o jeden případ, o jednu čárku, a když pak „chytíme“ nějakého pitomce, který majíce hlad, protože tato slavná demokracie mu vzala práci, „něco“ odcizil, máme stejnou čárku do statistiky a zřejmě i stejný podmíněný trest.
A poučení? Chceme-li, aby tomu tak nebylo, aby k případům úplatkářství nedocházelo, a když už k nim dojde, aby tyto případy byly náležitě odhaleny a potrestány, je třeba precizovat platné zákony, zejména trestní zákon a trestní řád, podstatně zpřísnit trestní sankce a tak zajistit, aby se trestná činnost přestala skutečně vyplácet. A to bude jedině tehdy, jestliže sáhneme zločincům na jejich majetek, ale nejen na ten, který získali trestnou činností, ale i na jejich původní majetek, což je jediná účinná metoda, která spolehlivě zaručí to, že se zločin přestane zločincům vyplácet a uložené a zveřejněné tresty mohou mít i preventivní a výchovný účinek na ostatní, kteří by snad o podobné formě zbohatnutí uvažovali.
Doc. JUDr. Miroslav NĚMEC, Ph.D.
Stínový ministr vnitra za LEV 21
