Již delší dobu sleduji různé diskuse a dohady o bídném stavu českého vězeňství, kde údajně chybí zhruba miliarda ročně, je nedostatek zaměstnanců vězeňské služby, ředitelé se tam střídají jako na běžícím pásu, věznice byly až do neslavné „Klausovy amnestie“ značně přeplněné a v zanedbaném stavu, hrozily vzpoury vězňů, z nichž někteří drze žalovali i náš stát, údajně z důvodu nedostatku místa na celách, a dokonce žádali po státu finanční odškodnění. Občas je zjištěno, že si vězni z vězeňských cel telefonují mobilními telefony, požívají tam drogy a v řadě případů dokonce takto organizují další trestnou činnost svých spolupachatelů, kteří zatím trestu unikli. Občas někdo uteče nebo prorazí bránu přísně střežené věznice, protože s tím nikdy nikdo nepočítal a je to jen z „papundeklu“, ale co je podstatné, vězni se nenapravují prací, jak bychom předpokládali, a to ani lehkou, takže se tam vlastně nudí a „školí“ se v dalších zločineckých dovednostech páchání různé trestné činnosti, čímž si nepochybně zvyšují kvalifikaci a vězeňští statistici to mohou v některých kolonkách i vykázat.
Když nahlédneme do příslušných ustanovení současně platného trestního zákona č. 40/2009 Sb., ve znění změn, novel a doplňků ( viz. ustanovení § 36 a násl.), zjistíme, že „kvalitní“ prací našich zákonodárců, z něho v minulých letech jaksi vymizelo ustanovení o účelu trestu, včetně účelu trestu odnětí svobody, kterým by měla být zejména náprava odsouzeného tak, aby si tento nejen uvědomil nesprávnost svého trestného jednání, ale aby také toto jednání „odčinil“ a napravil se tak, aby po odpykání trestu nejen dále nepáchal další trestnou činnost, ale aby vedl řádný život občana demokratické společnosti.
Podíváme-li se do zákona dál, zjistíme, že v důsledku přehnané péče některých zákonodárců o „lidská práva“ obviněných, obžalovaných a odsouzených, zde jsou uvedena ustanovení takřka nesmyslná, např., že ….“pachateli nelze uložit kruté a nepřiměřené trestní sankce (rozuměj: tresty a ochranná opatření)….“, jako kdyby soudci ukládající trestní sankce, byli jací-si nevzdělanci a „kruťasové“ z padesátých let minulého století a ne vysokoškolsky vzdělaní a dále, soudcovskou zkouškou, vysoce kvalifikovaní špičkoví právníci. Trestní zákon č. 40/2009 Sb. totiž zcela jasně v § 52 a násl. vymezuje, jaké tresty může soud za spáchané trestné činy uložit, z čehož jasně vyplývá, že jiné tresty uložit nelze. Obdobně pak trestní zákon v ustanovení § 98 a násl. řeší i ochranná opatření a jejich ukládání a samozřejmě, že tam o nějakých „krutých“ trestech či „krutých“ opatřeních není pojednáno ani v náznaku a platí, že…..“..trestní sankce (tj. tresty a ochranná opatření) lze ukládat jen na základě tohoto trestního zákona..“ (viz. ustanovení § 37 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb.).
Obdobně „milosrdně“ je pro zločince dnes postaven i současně platný trestní řád, tj. zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, který pochází původně již z roku 1960 (!?!) a byl přímo spojen s vyhlášením socialistického zřízení (ČSSR) u nás a přesto, že se na jeho novém pojetí pracuje již déle než 20 let, tyto práce nejsou doposud ukončeny (!?!). Stávající zákon (trestní řád) má dnes již takřka neuvěřitelných 90 (slovy: devadesát) změn, novel a doplňků. Tyto změny, novely a doplňky však spíš, než státním orgánům a orgánům ochrany práva, právě pod rouškou „dodržování lidských práv“ nahrávají zločincům, pročež je dnes také řada pachatelů závažných trestných činů policistům sice známa (podařilo se je odhalit), ovšem z různých důvodů jim policisté nejsou schopni trestnou činnost řádně prokázat (chybí nezpochybnitelné důkazy) a tito zločinci proto chodí mezi námi (aniž to slušní lidé vědí), páchají trestnou činnost dál a mnohdy dokonce zasedají i v orgánech veřejné správy a škodí. Tím chci, mj. i říci, že kdyby u nás již konečně platil nový trestní řád, jehož cílem by bylo podstatné zjednodušení přípravného řízení trestního, bez „absolutizace“ práv zločinců, odsouzených by za branami českých věznic bylo ještě podstatně více a ani tehdy by se nemohla Vězeňská služba ČR vymlouvat na to, že jejich počet nezvládne. Od toho ji stát zřídil, začlenil ji pod ministerstvo spravedlnosti a ona tu funkci a uložené úkoly také musí plnit.
Podstatné je však to, že ani v jednom z těchto důležitých zákonů, ba ani v zákoně o výkonu trestu odnětí svobody, není vězňům vykonávajícím trest odnětí svobody v českých věznicích, uložena pracovní povinnost, čímž dochází k situaci, kdy zde pracuje pouze vězeň, který pracovat sám chce a to ještě pouze za předpokladu, že mu management věznice sežene vhodnou práci. Uvědomíme-li si, že v době před amnestií bylo ve 36 českých věznicích takřka 24.000 vězňů (a dalších cca 5.000 vězňů čekalo na nástup trestu odnětí svobody), přičemž naše společnost platí měsíčně na jednoho vězně víc než 30.000,-- Kč., z nichž je pak vězni účtováno k náhradě nákladů spojených s jeho pobytem ve vězení pouhých 1.500,--Kč. měsíčně, je to stav zcela neudržitelný, nesmyslný a musí být zákonem změněn!
A tady nejde již jen o výchovnou roli trestu odnětí svobody, kde by měl být každý vězeň vychováván právě řádnou prací a ne ležením na kavalci, cvičením ve fitcentru, hraním různých společenských her či čtením zájmových časopisů, knih či sledováním televizních pořadů, jak tomu v současné době, bohužel, v řadě našich věznic je. A i tam si ještě vězni (protože se nudí a je jim dlouhá chvíle) vymýšlí, stěžují si na dozorce a hrají si na tzv. „klienty“ přesto, že to jsou prach obyčejní zločinci – vězni, kterým by společnost měla dát jasně na vědomí, že nejsou v žádném hotelu, ale ve vězení. I oni by sice také měli 6 až 8 hodin spát, 6 až 8 hodin odpočívat, ale také a to ve všech případech – minimálně 8 hodin řádně a tvrdě (tj. pod řádným dozorem) pracovat a vytvářet hodnoty, aby si na svůj, takřka „hotelový pobyt“ vydělali a nemuseli jsme to platit my všichni ze svých daní. My jsme dnes tak demokratičtí, že vlastně zločincům, kteří celé naší společnosti škodí, vytváříme podstatně lepší podmínky než lidem, kteří chtějí pracovat a nemohou žádnou práci nikde najít, protože jim vyplácené dávky jsou naprosto směšné, ale i vůči těm, kteří vydělávají kolem 8.000 až 10.000 Kč. měsíčně a aby dnes uživili rodinu, mají dvě i tři různá zaměstnání, čímž pak opět trpí celá rodina, která nemá čas na výchovu dětí a vrací se nám to jako bumerang v podobě neuróz, rozvodů, alkoholismu, drog, sebevražd, apod.
Proto je třeba zcela jasně říci, že vězni vykonávající trest odnětí svobody, si na tento celý pobyt musejí sami potřebnou sumu vydělat vlastní prací a stát by měl přispívat pouze na investice do příslušných vězeňských zařízení. A je to třeba zcela jasně a urychleně uzákonit. Vhodnou práci vězňům musí zajistit managementy českých věznic právě pod přímým dohledem generálního ředitele Vězeňské služby České republiky s tím, že pokud tyto managementy vhodnou práci nezajistí, nesplní vlastně základní úkol daný jim společností a měly by být z funkcí odvolány a nahrazeny těmi, kteří to dokáží zajistit.
Úkolem managementů Vězeňské služby České republiky je rovněž vyhledávání vhodných možností výběru objektů pro nové věznice, které budeme v budoucnu zcela jistě potřebovat, a pro které se zcela jistě hodí takřka veškeré objekty vojenských kasáren a bývalé pohraniční stráže, jichž se armáda zbavuje, popř. i některé další objekty poblíž hromadných pracovních příležitostí (funkční doly, lomy, hutě, odpady, těžební činnost v lesích, stavební výroba, výstavba železnice, silnic, dálnic a metra, těžší strojírenská výroba, apod.). Zodpovědné managementy všech státních služeb musí vždy hledat možnosti, jak problém efektivně vyřešit – jak splnit úkoly společnosti s nejnižšími možnými náklady - a ne hledat výmluvy, proč to či ono nejde a chtít od státu další a další peníze na provoz. Za to tam rozhodně placené nejsou.
Doc. JUDr. Miroslav NĚMEC, Ph.D.
Stínový ministr vnitra za LEV 21
