Ovšem existuje ústavní zásada, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Pakliže žádný zákon výslovně neumožňuje Ministerstvu zdravotnictví stanovit povinnost nošení roušek, je narušena tato ústavní zásada, která byla zavedena v reakci na totalitní období do roku 1989, kdy řada povinností byla stanovena pouhými podzákonnými předpisy. V případě roušek dokonce Ministerstvo zdravotnictví pro stanovení této povinnosti nepoužívá právní předpis, ale opatření obecné povahy. Tím je vyloučena rychlá kontrola Ústavním soudem v řízení o návrhu na zrušení právního přepisu, který může podat i skupina poslanců a senátorů, tedy i opozice. U opatření obecné povahy sice není vyloučena kontrola Ústavním soudem zcela, ale je vázána na skončení řízení v rámci správních soudů, což může trvat roky. Stanovení určité povinnosti opatřením obecné povahy místo vyhláškou ministerstva omezuje kontrolní práva opozice.
Připustí-li se, že ministerstva mohou lidem stanovit povinnost, jež není výslovně umožněna zákonem, pouze na základě obecného a neurčitého zmocnění, že mohou stanovit povinnosti a zákazy za určitým cílem, vyprázdní se ústavní norma, že povinnost lze uložit jen zákonem. To nás vrací před rok 1989 a výkonná moc se stane zdrojem nových povinností. Takové zmocnění je ústavně nedostatečné. Přitom sám zákon o ochraně veřejného zdraví na jiných místech uvádí konkrétní povinnosti, které lze uložit. Pokud by zákonodárce chtěl, aby Ministerstvo zdravotnictví ukládalo povinnost nosit roušky, mohl tak učinit. Jestliže tak neučinil, je to vůle Parlamentu, že mimo povinnosti v zákoně uvedené jiné uložit plošně neomezenému počtu lidí nelze.
Neurčité zmocnění je možné užít k stanovení povinností vůči subjektům v působnosti ministerstva (hygiena, nemocnice). Snad lze připustit stanovení povinnosti individuálním rozhodnutím vůči konkrétní osobě s patřičným odůvodněním. Pokud však ministerstvo ukládá povinnost lidem jen z preventivních důvodů plošně, když samo ve svém semaforu uvádí, že s výjimkou Prahy a okresu Karviná je území Čech, Moravy a Slezska s nulovým či zanedbatelným rizikem nákazy, jde o nesprávný postup. Není vyhlášen nouzový stav, stát je v normálním ústavním režimu. Proto musí být dodržovány požadavky dané ústavou na ukládání povinností. Chce-li vláda využívat mimořádné postupy, může vyhlásit nouzový stav, který ji umožňuje omezit ústavní práva lidí.
Ve většině případů čínské chřipky nakažení nemají žádné potíže a nemocní mají lehký průběh nemoci. Proto je špatné reagovat přehnanými opatřeními jako na jaře 2020, jež náš stát poslala do dluhové pasti a poškodila řadu lidí. Obvykle za nařízeními státu nutící kupovat nějaké výrobky je zájem o zisk a tlak jejich výrobců a dovozců. Politici musí zvažovat náklady každého opatření i zachovávat ústavu. Bývalý prezident Václav Klaus to v knize Karanténa vystihl slovy: „Nelze přijmout zdravotnický absolutismus.“. Vir čínské chřipky bude procházet populací a její drtivé většině není více nebezpečný, než jiné chřipky.
Bývalý děkan Lékařské fakulty Masarykovy univerzity prof. Jan Žaloudík poukazuje na přehnaná opatření Ministerstva zdravotnictví, včetně roušek. Rovněž rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima má podobný postoj. Je nutné vrátit stát do normálního života a nevytvářet atmosféru strachu. Naopak vedení Právnické fakulty v Brně zavedlo v červnu a červenci 2020 byrokratická opatření, aby se u státnic nepotkalo 6 studentů, když v té době byly umožněny akce ve vnitřních prostorách pro stovky lidí. Zatímco vysoké školy se v listopadu 1989 staly centrem odporu proti vládnoucí moci, nyní jsou některé z nich papežštější než Ministerstvo zdravotnictví.
