Problém ambulantní pediatrie a její hlavní problém je, že je nedostatečně početně zajištěna. V okamžiku, kdy budeme mít představu, že poběží péči o kapitovaného pacienta 24 hodin, jak tady také zaznělo u nějakého předřečníka, musíme mít tu možnost, aby ta péče běžet mohla. Aniž bych se pořád vracel k reminiscencím, v systému, který tady fungoval za první republiky, to bylo tak, že praktický lékař, který měl své pacienty, se o ně skutečně staral 24 hodin denně, že měl u postele telefon, který zazvonil, a on musel jít, že měl u dveří do vilky speciální zvonek, který zvonil u něj, a on věděl, že ho volá pacient. A když chtěl mít volný den, tak se musel dohodnout s jiným, druhým praktickým lékařem, že po tu dobu to za něj vezme. A já vím a znám to, protože naše rodinná medicínská tradice je po desítky let dozadu, že to znamenalo, když ti lékaři v tom regionu, rajonu byli jenom tři, že když se dobře dařilo, tak jste měl jednou týdně, možná dvakrát týdně volný den, volnou noc.
Vím, že dneska doba je jiná, medicína je také jiná, ale to, co se nezměnilo, a my porodníci to dobře víme, to, co se nezměnilo, je práce v noci. Porodnictví je v noci, protože děti se v noci dělají, tak se v noci rodí, aby měly uzavřený počet dní v děloze. A musí se s tím počítat a musí se hledat pro to řešení. To řešení není v tom, že se budeme hádat, jestli to má dělat nemocnice, nebo nemá dělat nemocnice, jestli máme zřídit nějaké pohotovostní služby, nebo ne. Ono se musí prostě spočítat, kolik lidí to bude potřebovat, a ty lidi musíme vychovat. A proto já tak pléduji proto, aby vznikl ten obor samostatně - praktický lékař pro děti a dorost, protože to bude obor, který bude počítat s tím, že jistou formu péče o své registrované pacienty má prostě trvale. Ono jim nic jiného nezbývá. Oni když vyjdou do ulice, tak je lidé zastavují a ptají se jich na to, co a jak a kde. Ta péče stejně přesahuje rozměr ordinačních hodin. A když víme, že ambulantní péče je levnější a efektivnější, tak musíme udělat všechno pro to, abychom ji zachovali v této podobě a ne abychom to celé změnili a přetlačili.
Hovoříme tady o něčem, co se strašně změnilo, a hovoříme o tom pořád ve starém duchu, protože dřív když dítě stonalo nebo i dospělý když šel k praktikovi v noci, tak co se měnilo? Praktik a děckař měl stejný fonendoskop a stejné prsty, kterými klepal, a stejné prsty, kterými hmatal, jako lékař v nemocnici. Dneska je to jiné. Dneska když si představím problematiku poznání apendicitidy, tedy slepého střeva, tedy věc, kterou když promeškáte, tak můžete to dítě nebo toho člověka ohrozit na životě, tak samozřejmě že to chce nějaké laboratorní zázemí, samozřejmě že to chce nějaká vyšetření, která jsou dneska už moderní, a samozřejmě že to chce, aby praktici také byli už dneska vybaveni ultrazvukem a mohli některé věci vyřešit, a aby měli za sebou zázemí, kam mohou tu laboratoř poslat, ale to musíme řešit. Nemáme řešit to, že je stáhneme do špitálu a budeme to řešit ve špitále. Vždycky ambulantní medicína prostě za sebou musí mít adekvátní laboratorní vyšetřovací zázemí, které mohou použít, a to je potom rozhodující. Ne jenom ty prsty, ne jenom fonendoskop, ale také mít tu možnost takto to zajišťovat.
A to je o tom, že se vlastně nejenom systém vzdělávání, ale i systém poskytování primární péče musí vyvíjet. To prostě dneska už není o tom, že si zaregistrujete pacienta a někdy si s ním popovídáte, uděláte mu preventivní prohlídku takovou, že z toho žádný výsledek není. Medicína musí mít jinou dimenzi, a proto také jsem přesvědčen o tom, že vychovávání lidí, kteří to primárně chtějí dělat je zásadní. Jestliže jsem se primárně, že jdu do špitálu, a pak po osmi nebo deseti letech z něj odcházím do primární péče, tak možná, že tam skutečně je pravda, že to je otázka jenom peněz, nebo otázka toho, že třeba ten lékař už nechce být v noci vzhůru. A proto říkám, že nechat vzniknout primární péči jak nějaký odpad, jako nějakou část od té celé pediatrie není dobré. Věřte mi, že vím, o čem mluvím, protože my to v gynekologii máme. Gynekologie má svoji ambulantní složku a má svoji složku nemocniční, vzděláváme se stejně a máme to tedy tak, že já vychovám toho lékaře, a v okamžiku, kdy udělá atestaci, tak mi řekne, já bych si vzal dva dny v ambulanci. A po půl roce přijde a řekne, a já bych ty zbývající dny, co mám ve špitále, zrušil. A je to prostě proto, že to je výchova, která nebyla k něčemu zaměřena. Vzdělání, o kterém hovořil kolega Kasal, vaším prostřednictvím, které bylo staré, bylo vzdělání dvoustupňové, které říkalo: když máš jedničku, můžeš být jenom v terénu, když máš dvojku, můžeš být vedoucí pracovník v nemocnici. To se primárně rozčlenilo a pak už jste to nemohli dál míchat. My to dneska nemáme, máme to vzdělání jedno, a proto také v některých věcech potřebujeme od sebe oddělit to, co je péče lůžková, a to, co je péče ambulantní.
Ale znovu se vracím kruhem, každý řečník se má kruhem vrátit k tomu, kde začínal, vracím se k tomu, nerozhodujeme politický boj mezi stranami, mezi nějakými osobními zájmy, protože ať chcete, nebo nechcete, v každém to jednání vevnitř někde je, něco, co je váš vnitřní názor, a to je většinou vnitřní zájem, rozhodujeme o tom, jaká bude péče o naše děti. A to je to, co bych chtěl, aby jediné bylo na stole. Všechny ostatní argumenty, co, kdo, jak, kde, to není podstatné. Hledejme optimální řešení a hledejme ho perspektivně s tím, že medicína skutečně bude - co bude?!, je jiná, než byla, a že i to vzdělávání musí být jiné a že i určitá specializace v této tak zdánlivě podobné věci, jako je děckař v nemocnici a děckař v terénu, je zásadní a závažná a pro naše děti prospěšná. (Potlesk poslanců ODS.)
