Děkuji za slovo, pane předsedající. Hezký dobrý den vám všem. Skoro všechno již bylo řečeno. Všichni říkali, co je potřeba, co se domnívají, že je potřeba. Ale to, co je pro mě naprosto zásadní, je to, že bezesporu se v uplynulém období promeškal čas. A dneska se snažíme o to, abychom promeškali další čas. Řeknu hned proč.

My jsme tady už na přelomu ledna do února říkali, že ta hrozba tady je. Sněmovna se tím nezabývala. Když jsme říkali, že máme jedinou možnost preventivního opatření v rouškách, Sněmovna se tím nezabývala. A přitom ta věc je velmi jednoduchá. Máme před sebou chorobu, na kterou nemáme lék, kterou neumíme úplně přesně diagnostikovat, neznáme, jak dlouho zanechává imunitu, a vlastně jediné, co máme, je to dodržet ten poslední faktor, který epidemiologie zná, to znamená udělat nějaké kroky, které jsou prevencí toho, aby ta choroba se nešířila. Z těch prevencí máme k dispozici vlastně jedině tu roušku se vší její sporností. A teď tady diskutujeme o tom, jak to je s odběry, jak to je s chytrou karanténou. Vůbec bych vám nechtěl říkat, jak to doopravdy je, abyste věděli, co to znamená, když stojíte na operačním sále a čekáte na výsledek COVIDu, který vám nepřijde. Nepřijde prostě proto, že nejsou reagencie, nebo prostě proto, že ho v té Ostravě neudělali, jak vám je, když k vám přicházejí do ordinace lidé s obtížemi, a vy nemáte žádnou možnost nechat je včas vyšetřit. To jsou problémy, kterými my se zaobíráme od rána do večera. Od rána do večera musíme pracovat s tím, že se pohybujeme v riziku. Nechci o tom mluvit. Je to naše povolání. Je to naše povinnost.

Ale my v tuto chvíli musíme konečně začít něco dělat pořádně, to znamená tu prevenci začít dělat doopravdy. My tady nejsme od toho, abychom si říkali, že počet odběrů je veliký nebo malý. My si musíme říct, kdo má být odebírán, jak často a jak rychle musíme ty výsledky mít, když je někdo odebrán. A odebereme 15 000 odběrů a výsledky máme standardně za 48 hodin, někdy déle, výjimečně rychleji, ale to pak se používají testy, na které nemáme a které dojdou. No tak je celá chytrá karanténa ztracená, protože než ten výsledek dojde, tak se ten člověk setkal s půlkou Evropy, i když to už mohlo být dávno odblokované. Měli bychom se poučit z toho, jak to funguje v jiných zemích. Měli bychom se podívat k našim sousedním zemím, kde roušky neskončili a kde všichni vědí, že mít roušku pod nosem, nebo pod ústy, je úplně stejné jako ji nemít. A u nás je to naprosto samozřejmé. V průběhu dne jsem si to sledoval u vlastních poslanců tady v sále, a takoví, co mají tu roušku podnosem, je tady do třetiny.

A to všechno jsou věci, které považuji za zásadní zanedbání toho, že informace o našich možnostech, informace o zkušenosti je neustále zkreslována. Je zkreslena tím, že máme vysoký počet odběrů. Pak se ukáže, že jsme na chvostu odběrů v přepočtu na 100 000 obyvatel. Ukáže se, že výsledky jsou pozdě, že nejsou hned. Říkáme si, že máme nízké procento vážných onemocnění, ale to je matematika. Pokud budeme mít 1 % vážných onemocnění - i 1 % vážných onemocnění - a budeme mít 500 000 nakažených, kolik budeme mít vážně nemocných, když to bude 1 %? Matematiku všichni umíme. Kdyby to bylo 10 %, ten druhý extrém, tak už jsme za hranicí toho, kolik máme lůžek pro ty těžce nemocné. Hovoříme o tom a pan ministr o tom, jak se nádherně podařilo zajistit péči o nemocné pacienty, zajistit lůžka. Co jsme zajistili? Na začátku krize jsme měli zhruba 1 800 postelí pro intenzivní péči a postelí, které mají možnost postarat se eventuálně o mimotělní oxidaci. A těch máme pořád stejně. Ani o jednu není více.
Možná že přibylo pár přístrojů, ale není to nic zásadního. A celou dobu pan ministr počítá s absolutním počtem lůžek a nikdo neřekne, že v současné době 50 % těch lůžek je zatíženo normálními pacienty, kteří je také potřebují. Nikdo neřeší problém, jak se budeme starat o normálně nemocné, když to bude pokračovat dál a budeme vytíženi péčí o covidové pacienty.

A to je to, proč já mluvím. Já bych chtěl, aby tady konečně vláda definovala, co budou kroky, když se situace zhorší. Já nechci slyšet, že je dobrá a že možná bude dobrá, snažíme se, chystáme. Já chci slyšet: udělali jsme to, to a to, uděláme to, to a to. To je jediná možnost, tady žádné snažíme se a chystáme nepomáhá. Prostě když se budeme snažit a nebudeme nic dělat, tak dopadneme jako s tou infekcí z jara. Ona jakoby odezní a vrátí se znova a vrátí se ve větším a složitějším obraze. Proto my dneska musíme začít naopak pracovat s prevencí dopředu, prospektivně, ne z toho, co už víme, co se stalo, nebo co si myslíme, že se nestane. My musíme počítat s tím, jak říkal kolega Válek, že ta varianta může být horší prostě proto, že jenom tak můžeme té horší variantě zabránit a říkat si: udělali jsme všecko pro to a podařilo se nám to. To znamená, že když hovoříme o rouškách, měli bychom začít vážně hovořit o tom, v jaké kvalitě roušky mají být, zda rouška nebo respirátor a jak řešit problém respirátoru, jakou představuje zátěž pro okolí toho, kdo respirátor má. Měli bychom zadat naší akademii, ať tu variantu těch respirátorů zkusí nějakým způsobem vyřešit. Protože když nebudou mít učitelky respirátory, tak školy nebudou fungovat, nakonec onemocní, přestože mají ony roušky a okolo je lidé nemají. Ta kvalita roušek je rozhodující a musí chránit i toho, kdo ji nosí, jinak je to ochrana jenom do okolí.

Poslední vývoj říká, že tady je nastartováno komunitní šíření - určitě v oblasti Prahy. A v okamžiku, kdy je nastartováno, tak máme před sebou jenom matematický rozvoj a pokud neuděláme něco, co ho přibrzdí, tak ho nebudeme moci zvládat. Můžeš kroutit hlavou jakkoliv, jakkoliv, já říkám věc, která je možná. (K poslanci Brázdilovi.) A když s tou možností nebudeme počítat, tak je celá prevence ztracená. Tak se to nedá dělat. Nemůžeme říkat, že něco se nestane, nebo že něco je dobré. Musíme si říkat: hrozí nám to a to, a proto musíme udělat takové a takové opatření, proto musíme mít takové a takové zálohy, proto musíme mít takovou a takovou schopnost trasovat. Povídání o tom, že hygiena má málo pracovníků. Tak proč jsme nepostavili nějakou možnost, když teď řešíme kurzarbeit, že ti, co jsou mimo svá pracoviště, nejdou v nějaké podobě pracovat na tom trasování. Na to, co mají dělat, by se vyškolili za dvě hodiny, pokud umějí aspoň základní abecedu, aby napsali některé věci. Ne, my budeme povídat, že ty lidi nemáme. To je prostě to, co bych si hrozně přál, abychom teď opustili, takové ty věty o tom, že na něco nemáme, něco nejde a něco že se nestane. Ten problém tady je a bude. V tuto chvíli bychom měli mít krizový štáb, který by měl možnost o těch věcech v nějaké podobě rozhodovat. Krizový štáb je struktura, která dovede řešit krizové situace, ale ty jsou vždycky stejné, je jedno, jestli je to infekce, nebo jestli je to hromadné neštěstí, nebo jestli je to uragán, který zafoukal na naše území. Ten má schopnost dělat kroky a zajišťovat věci relativně jednoduchým a propracovaným způsobem. Ne, my s ním pracovat nebudeme, my ho neschválíme a bude to řešit skupina odborníků ad hoc jmenovaných, kteří ale budou poslouchat politická rozhodnutí.

Čili moje přání, prosba na vás je to, abychom se skutečně ze všech sil snažili o to, aby nám vláda předložila jasný a konkrétní plán, jaké budou další kroky, ne další kroky v tom okamžiku, kdy to bude dopadat dobře, ale jaké budou další kroky, když ten nárůst těch infekcí bude odpovídat tomu, jak se to teď v tuto chvíli projevuje. Jediná možnost je, že ve všech těch krocích s námi bude spolupracovat celé obyvatelstvo, a to my jsme nedokázali podchytit. Tím, jak rozdílně hodnotíme situaci, jak rozdílné opatření jeden den navrhneme, druhý den zamítneme, jsme dosáhli toho, že tomu nikdo nevěří. Já jsem byl v sousedním Rakousku a tam je skutečně situace úplně jiná. Tam, když by někdo měl roušku pod nosem, tak mu ten, co půjde vedle něj, řekne: spadla vám rouška z nosu a on řekne: ježíšmarjá a hned si ji tam dá zpátky. Nikdo je k tomu nenutí. Že by šli a procházeli se na zámku a neměli roušky, to neexistuje. Že by se hromadili ve společných zařízeních, neexistuje. My jsme dosáhli toho, že ti lidé berou za povinnost vlády, aby je ochránila a sami pro to nejsou ochotni udělat nic. Jestli je nedokážeme informovat, jestli Ministerstvo zdravotnictví nedokáže udělat takovou osvětu, že ochranu proti šíření této virové nákazy přijmou ti lidé za své, tak nedosáhneme vůbec ničeho. Vůbec ničeho prostě proto, že všecky ty ochranné preventivní kroky nebudou prostě realizovány. A o tom bychom měli mluvit, jak toho dosáhnout, jak to udělat, a dokonce už by snad ani nebylo nutné hovořit o tom, že všechny ty věci už jsme navrhovali, nikdo je neudělal a že se k nim pak dospěje. Tak já pevně věřím tomu, že to, co říkám, jako všecko to, co jsme říkali, ať to byly roušky, cokoliv, ať to byla plošná opatření, se zase v nějaké podobě vrátí. To, co říkáme dneska: pojďme přesvědčit národ, že situace je taková, že musí spolupracovat na tom, aby se ta choroba nešířila. Pojďme si najít uzlové body, které je potřeba zajistit. Příkladem jsou tedy kvalitní roušky pro lidi, kteří jsou vystaveni většímu riziku, ať jsou to učitelé, nebo ať jsou to lidé v sociálních ústavech. Pojďme pro ně zajistit kvalitní roušky, respektive respirátory. Pojďme zajistit to, aby nedocházelo k tomu, že každý den někdo řekne: toto má nějakou výjimku, tam, kde se stojí, to nejde, tam, kde se sedí, to jde. Všecky ty věci jsou nejasné, zmatečné a každý takový krok musí být zdůvodněn. Já jsem ochoten akceptovat cokoliv, když mi někdo řekne, proč se takto má dít a jakým způsobem nám to pomůže. Pokud takovýto plán vznikne, pokud se s ním bude zabývat skutečně skupina odborníků na krizi a skupina odborníků na epidemii, věřím, že se nám podaří to, abychom nedospěli do situace, kdy všecky ty hrozby, které jsem tady říkal, nastanou.

Děkuji.