připadlo mi po všem, co jsem slyšel - a to závěrečné povídání kolegy Kaňkovského bylo skutečně velmi komplexní - že jsem se vrátil do svých dětských let. To jsou všechno věci, které opakovaně zaznívají. Opakovaně zaznívají a stále se s nimi nic neděje.
Já jsem jistě jako všichni velmi vděčen panu ministrovi, že v rámci svých možností navyšuje objemy peněz - a že ten objem peněz do zdravotnictví se navyšuje, to je bezesporu pravda. Už daleko méně jsem mu vděčen za to, že řekne rozhodné ne, z rezerv nic nedám, a pak tam vypustí z těch rezerv 10 miliard. To je daleko horší pro mě úvaha, protože po dnech dobrých přicházejí dny chudé a budete je muset také řešit. Ale to, co je problém našeho zdravotnictví, je problém úplně obecný. Je to problém koncepční. Jak se zdravotnictví bude vyvíjet dál.
Řešení, že v okamžiku, kdy jsou nějaké problémy, nějaká péče chybí, někde chybí lékaři, někde chybí sestry, že se to pokusíme vyřešit tím, že tam přidáme peníze, je řešení velmi, velmi dočasné. A nemá žádný konec. Ten požadavek bude jenom narůstat. To, co zdravotnictví potřebuje, je věc koncepční, je věc úvahy o tom, jak se zdravotnictví bude vyvíjet v dalších letech. Je to úvaha, která je nadčasová z pohledu poslaneckého, z pohledu volebních období. Ta úvaha o tom, jak dál se zdravotnictvím, musí jít minimálně přes tři, lépe přes čtyři volební období, aby to zahrnulo zhruba dvacet let toho vývoje a v nich se potom reagovalo na to další a další. A to tady vůbec nemáme. My stále řešíme i v této situaci problémy, které vznikají, tu díru, která tam vznikla, nějakým způsobem zalepíme, ale vůbec neřešíme to, proč ta díra vznikla. To je obrovský problém.
A že ta situace peněz není tak úplně rozhodující... Já samozřejmě jsem celoživotní lékař a chápu to, že každá koruna, kterou ten lékař nebo zdravotník dostane na své pásce navíc, jsou peníze důležité, ale to, jak je to málo důležité, je ukázka, kterou tady nikdo neříká. To, že když budete chtít sehnat primáře do malé nemocnice a nabídnete mu 150 tisíc, tak že to nevezme.
A můžete mu nabídnout 100 za to, že tam bude v pátek dohlížet, nebo o sobotě, o neděli tam přijede. A on to zase nevezme. Prostě proto, že ty peníze ten problém nemohou vyřešit. A my máme dvě skupiny zdravotníků. Jednu skupinu zdravotníků, kteří jsou kvalifikovaní a plně za svou činnost zodpovědní. Řekněme takový typický příklad je primář, který nese zodpovědnost za to oddělení, a pak máme ty mladé lékaře začínající. A se všemi zacházíme naprosto špatně. Mladí lékaři, systém jejich vzdělávání, je něco, co já bych nechtěl, kdybych byl mladý, absolvovat. Je to obrovsky problematické, prostě proto, že ta pravidla se neustále mění, tlak na lékaře, co mají dělat, se mění, a pohybují se ve dvou takových zvláštních rozmezích. Nemají žádnou kvalifikaci, v uvozovkách, tedy ani žádnou zodpovědnost, ale ona to není pravda. Na druhou stranu mají povinnost udělat úplně všechno, protože tam není nikdo, kdo by za ně tu zodpovědnost přebíral. Není tam nikdo, kdo by je učil.
My máme nějaké teoretické představy o tom, kolik nekvalifikovaných lékařů musí být na jednoho kvalifikovaného lékaře, aby je mohl učit. A to se vůbec nedodržuje. A hlavně se nedodržuje to, že ten lékař na to vzdělávání nemá vůbec žádný čas. Protože tím, že tam je jeden, nebo jsou tam dva, tak musí udělat tu složitější medicínskou práci. A to je věc, kterou vůbec neřešíme. To její řešení má mnoho variant, ale jsou řešení, která v tom světě už fungují a která fungovala u nás. Je to řešení přenesení té zodpovědnosti za vzdělávání na toho vedoucího pracovníka, který v tom zařízení je. Je to jeho zodpovědnost, jak je to naučí, a my ve svých směrnicích pro vzdělávání máme mít jenom nějaký obecný rámec. Jaká má být ta obsahová složka toho vzdělávání. Ale tu vlastní zodpovědnost za to musí nést lékař, který ho vzdělává, který za to zodpovídá. A každá taková zodpovědnost něco stojí, pane ministře. To znamená, že to vzdělávání by se mělo stát součástí hodnocení toho vedoucího lékaře. A bohužel jako ve všem to hodnocení také by mělo mít zpětný odraz. To znamená, odchází ode mne špatní, nedovzdělaní? To znamená, že tu svou práci dělám špatně a to její hodnocení by nemělo být špičkové.
Problém mladých lékařů je dvojí. My na jednu stranu vidíme, že pracují spoustu přesčasových hodin, ale na druhou stranu, a je vás tady spousta lékařů v té Sněmovně, takže to všichni víte, nebo to cítíte. Na druhou stranu ta spousta hodin vlastně nemusí vůbec znamenat nějaký nárůst vědomostí nebo dovedností. Oni tam prostě jenom hasí požáry a když to moc hoří, tak se jim snad podaří sehnat někoho zkušeného, který to vyřeší. Ale to není, že by se oni při tom něco naučili. Oni při tom ani nejsou, protože zase jsou někde na nějaké ambulanci a hasí nějaké požáry.
A na druhou stranu přitom pojem toho, že nemají právní zodpovědnost, je velmi vágní. Už máme mladé lékaře, kteří prošli soudním řízením. Už máme mladé lékaře, kteří dostali nějaký podmíněný nebo dokonce i nepodmíněný trest. A samozřejmě to je věc, která lékaře odrazuje od toho, aby do toho klinického provozu šli. Ten problém pochopitelně navazuje na všechny ostatní součásti zdravotnického provozu. My máme v nemocnicích nelékařský personál, střednězdravotní nebo vysokoškolský, který je v analogické nebo velmi podobné situaci, jako jsou ti lékaři. Jejich vzdělávání také vlastně neprobíhá, protože jsou zahlceni prací týkající se každodenního provozu. Nemají před sebou žádnou vyhlídku nějakého vývoje. Vezměte si to, že jsme vytvořili nelékaře vysokoškoláky, máme bakalářky, máme magistry, máme inženýry, máme informatiky. Jaký je jejich vývoj v tom zdravotnictví? Mají nějakou perspektivu něčeho, co budou a kam se platově dostanou? Nemají žádnou. Prostě proto, že my přestože jsme vytvořili v tom systému zdravotní péče střední vrstvu od maturity až po vysokoškolské vzdělání, tak jsme nezměnili náplň práce těch lidí. Oni pořád vlastně jsou tam principiálně proto, aby s prominutím těm pacientům utřeli zadek, mám-li to říct tak, jak to říkáme my, kteří se tím živíme. A když jim nedáme tu perspektivu, nikdy se nezmění situace ve zdravotnictví. Musíme dosáhnout toho, že tyto vysokoškolsky vzdělané osoby ve zdravotnictví budou mít možnost přebírat část té práce, kterou dneska musí dělat lékař, ale není ryze lékařská. Bude to pravděpodobně o něco levnější než kolik stojí ten lékař, ale hlavně mu to ubere z toho rozsahu té činnosti, ze spousty administrativních a nejrůznějších jiných povinností mu to ubere takové množství, že ta jeho situace pracovní bude úplně jiná.
A to jsou věci, o kterých musíme hovořit. Když toto nebudeme řešit, nikdy se nevyrovnáme s personálními problémy. Prostě nebudou! Takové peníze, pane ministře, nejsou, abyste to mohl zaplatit. Já to znám, já vím, co mi nabízeli za to, kdybych nastoupil na venkov jako primář nemocnice. Nikdy takové peníze nevydělám, ani v Poslanecké sněmovně! Ale nikdo to pochopitelně nechce vzít. Nikdo není takový sebevrah. A to není jenom o tom, že můžete udělat chybu a můžete jít až do vězení. To je o tom, že ten stres je tak náročný a tak vyčerpávající, že vlastně v nějaké fázi pochopíte, že poměr peněz a toho, v jakém jste stavu, je nezměřitelný a že to smysl žádný nemá. Nebudeme-li toto řešit, nehneme se ani o krok dál.
Další věc, kterou zdravotnictví koncepčně vůbec neřeší, je princip jeho financování. My tedy stále máme zákon o zdravotním pojištění, který pracuje na bázi zákona, který vymyslel stařičký Bismarck, který byl maršál, ale je to princip, který on postavil - to znamená solidarita chudých s bohatými. A nic jiného, žádný jiný solidní zdroj vlastně nemáme. A to prostě nemůže a nebude fungovat. Nezačneme-li se koncepčně bavit o tom, jakým způsobem změníme princip pojištění nebo říkejme tomu, jakým způsobem změníme princip peněz, které jdou do zdravotnictví, tak se nepohneme ani o krok. Pak tedy budeme mít takové ty návrhy, ať pravidelně valorizujeme, ale to na věci nic nezmění, to jenom jinak zvyšuje zátěž pro stát a do zdravotnictví to žádné mimořádné peníze nepřinese. Má to navíc tu nevýhodu, že pokud je to takto zorganizované, pro pacienty je úplně jedno, co je to stojí. Oni nemají ani žádnou povědomost o tom, kolik péče stojí, protože to je "zadarmo".
Na světě není nic zadarmo. A když něco nabízíme zadarmo, dopadneme tak, jak dopadáme tady, nezmění-li tu zainteresovanost lidí na léčebné péči, osobní zainteresovanost, ať už ekonomickou nebo informační. První krok by musel být ten, že by ti pacienti skutečně věděli, kolik ta pojišťovna utratila za jejich angínu nebo za jejich vyndání pankreatu. Představy těch cen jsou u těch lidí až neuvěřitelně dětinské a naivní a pochopitelně podle toho s tím taky zacházejí a také podle toho je to všechno vlastně zneužíváno. Každý chce jenom to nejlepší z toho prostřeného stolu a nikdo není ochoten spokojit se s chlebem, když může jíst rohlík.
Pokud nesáhneme do toho, že bychom vytvořili systém komerčního připojištění, pokud nesáhneme do toho, že v nějaké podobě budeme schopni nabízet zdravotní péči s tím, že je možné do té zdravotní péče za svou osobu dát nějaké další peníze, do té doby to fungovat vůbec nebude.
A pozor, tady je jeden obrovský omyl. Obrovský omyl, který neustále prezentují poslanci z levé části spektra, že v okamžiku, kdy tam někdo bude mít možnost dát nějaké své prostředky, v tom okamžiku to bude znamenat, že bude mít lepší péči a ti chudí budou mít péči horší a ne tak kvalitní. To je naprosto zásadní omyl v rozporu s principem pojištění.
Pojištění je rozdělování nákladového rizika a čím větší objem prostředků tam je - a teď je jedno, jak se tam dostaly - tím ta nákladovost je úspěšnější. A ze všech analýz, výsledků pojištění pro pacienty vyplývá, že pokud se otevře prostor pro soukromé připojištění, nejvíce na tom vydělávají ti, kteří ho neplatí. Prostě proto, že z těch peněz to přepadne na ně. Ti, co si připlácejí, ti to nevyčerpají. To by bylo proti principu toho pojištění, tak pojištění prostě nefunguje. To si ty pojišťovny umějí spočítat.
Čili já paradoxně na rozdíl od levicové části spektra tvrdím, že v okamžiku, kdy otevřeme tento prostor, zlepšíme automaticky péči o ty, kteří budou v podobě nějakého medicare, medicate, nějakých těch pojištění jenom čistě sociálních tak, jako jsou třeba zavedené někde ve světě.
To je samozřejmě další věc, se kterou se nic nedělá. A my zjistíme, že nemáme peníze, že je tam potřeba přisypat, tak vznikne pravidelný každoroční radostný koloběh na konci roku, úhradová vyhláška. Probíhají stejná cvičení, vždycky stejná - chceme víc peněz. Tyto segmenty se dohodly, tyto segmenty se nedohodly, v nějaké podobě to nakonec skončí. Teď to dopadlo tak, že vlastně to, proč se toto jednání svolávalo, padlo, protože pan ministr ustoupil a ty peníze tam pustil. Ale když se ho zeptám, pane ministře, proč, na co budou použity, kde opravdu ty peníze chyběly a víte naprosto přesně, kde skončí a jak budou využity, já vám říkám - nevíte, nemáte nejmenší tušení, co se s nimi stane. To je věc, která je prostě pravdivá. Chtít víc a nemuset říct, já chci víc, protože potřebuji to, to, to - přesně - tak to nefunguje. Ten požadavek logicky je co nejvíce nadnesen než že by byl menší.
Ten příklad třeba je stavba nemocnic. Když se staví nemocnice a staví se za státní, tak se pohybujeme v řádech miliardových a taková nemocnice na tom nějakém základu se bude pohybovat v ceně pěti miliard. Myslíte, že by někdo, kdo by to dělal jako podnikatelský záměr, tuto sumu investoval? Udělal by co by mohl, aby ta suma byla co nejmenší. My děláme, co můžeme, aby ta suma byla co nejvyšší. A přitom to potom zpětně nemá žádný výstup pro to zdravotnictví. Ono není o to lepší, ono je jenom na tom začátku nákladově dražší.
Ten problém nákladů samozřejmě, já to říkám tak trošičku na přeskáčku, protože skutečně si připadám jako illusion déja vu, že už jsem to říkal tisíckrát a že to všichni říkají v nějaké podobě, ale nikdy se nic nestane. My si to prostě řekneme a když máme dobrého ministra, tak ten s námi souhlasí, ale je mu to nic platné, protože stejně nic neudělá nebo nemůže udělat. Prostě proto, že to je v rozporu s nějakými volebními vyhlášeními, protože ve volbách všichni slibujeme co nejvíce a pak se to musí plnit, nebo jsou to nějaké vazby, které vznikly na základě koaličních dohod. Takže se to vždycky říká a pak se nikdy z toho nic nesplní.
Ten problém je i v tom, že bychom chtěli do těchto věcí sáhnout. Budeme muset sáhnout i do množství poskytované péče. Teď tím nemyslím jenom ty konkrétní jednotlivé případy. Myslím tím naprosto jednoznačně místa. Myslím tím naprosto jednoznačně zdravotnická zařízení. Jestliže dneska hovoříme o nemocnicích, které jsou nebo mají nějaké problémy, je to proto, že ony vlastně nemají pacienty. Ony vlastně nemají pacienty. Nevrť hlavou, je to tak. (Reaguje na poslance v sále.) Ony prostě nejsou schopny vydělat.
A proč to je? Proč to je? Já nevím. Já jenom vím, že když přijdu do Horní Dolní, tak že my řeknou, že tu nemocnici tam chtějí mít, že tam vždycky byla a že tam musí být. A když jim něco je, tak mě zavolají, jestli bych je nevzal do Prahy. A tenhle rozpor my musíme řešit. My musíme najít tu odvahu, že tu síť úměrně zpracujeme.
To vůbec nechci říkat, že máme více lékařů na jednoho obyvatele, přestože jich máme nedostatek, že máme významně víc akutních lůžek než jsou kdekoliv po celé Evropě. Máme zase nedostatek chronických lůžek, ale to je zase o jiných penězích. Ta čísla jsou k dispozici. Tady je mám všechna napsaná. Nejsou to čísla moje, jsou to čísla, která jsou čísla statistických úřadů, která jsou čísla ministerská a v podstatě se shodují. Ten rozdíl je o pár procent.
A samozřejmě musíme přizpůsobit tu medicínu tomu, co dneska ta medicína je. Ta medicína skutečně je taková, že je svou podstatou o superspecializované péči, protože v té nemocnici nebo i u toho odborníka vám nestačí fonendoskop a prsty, abyste si něco vyklepal, musíte k tomu mít i nějaké přístrojové vybavení. To přístrojové vybavení je drahé, abyste se s ním naučil pracovat, musíte těch vyšetření dělat dost, jinak to neumíte a jsou to pro vás šedočerné stíny na obrazovce.
A to všechno jsou potom prostředky, které jdou mimo prospěch toho pacienta. A je to důvod, proč ten jeden pacient, než je mu postavena diagnóza, má za sebou třikrát, čtyřikrát zopakované úplně stejné laboratorní vyšetření. Než se ten pacient dostane do nemocnice, tak má pětkrát krevní obraz, dělaný obden, má všechny možné laboratorní testy, ale nikde to nesměřuje k ničemu a není z toho žádný výstup. Jenom ty peníze, co to stojí.
Prostě ta představa, kterou jsme měli a máme a fůru let se na tom pořád pracuje, je ta, že vlastně my musíme mít takovou lůžkovou péči, která je schopna dělat tu péči na nějaké úrovni, která odpovídá dnešní době, dnešnímu světu.
Abychom to měli, tak si musíme zvážit, jak moc takových zařízení potřebujeme. Já jsem přesvědčen o tom, že potřebujeme v zemi, kde dojedete do druhého bodu hladce po silnici a když pominu ty Krkonoše, nebo některé takové úseky, kde se nedá pár měsíců v roce vyjet nahoru, tak je všecko u nás dostupné, letecká záchranka, také jeden z ekonomických problémů zdravotnictví, všude doletí, tak bychom měli mít místo těch lůžkových nemocnic ambulantní perfektně vybavené zařízení, které je schopné udělat v nejkratším možném čase diagnózu, základní diagnózu, směřující diagnózu, aby ten pacient v tom dalším už jel do nemocnice, která umí dělat to, co mu je. Můžu říct jednoduchý příklad, musí to třeba být nemocnice, která je schopna udělat operaci na srdci, udělat katetrizace, zajistit to, aby se tam ten defekt nerozvíjel, nebo která je schopna vyřešit mozkovou příhodu, kde hrozí, že se vyvine v mozku defekt a ten pacient se stane trvale postiženým. A takovéto zařízení by mělo mít před sebou prostě nastartovanou sanitku a v okamžiku, kdy tam ti lékaři zjistí nějakou věc, která vyžaduje řešení, tak ho do té nemocnice dovezou a ne aby jel přes čtyři, pět zdravotnických zařízení, než se dostane na pracoviště, které ho vyléčí. Kromě toho, že ztrácí čas a že může vzniknout nevratné poškození pacienta, tak každý ten zájezd do té nemocnice stojí prakticky stejné peníze a naše náklady na jednoho pacienta strmě, ale opravdu strmě jdou nahoru. A na druhou stranu ta nemocniční zařízení musí být taková, že jsou potom schopna tu věc řešit. A my všichni musíme vědět nebo všichni zdravotníci musí vědět, že toto je zařízení, kde mi udělají všecko kromě třeba neurochirurgie, abych řekl nějaký problém, aby tam takového pacienta neposílali, aby ho neposlali do zařízení, kde to oddělení, které by to mělo dělat, vlastně vůbec není, nebo není dostatečně vybavené. A tím samozřejmě můžeme dosáhnout toho, že přístroje, které jsou drahé, budou vytížené a když jsou vytížené, tak návratnost jejich ceny je samozřejmě daleko rychlejší.
Já jsem byl v Tel Avivu, tam mají řadu zdravotnictví, se kterou bychom také nechtěli mít nic společného, ale mají jednu velmi zajímavou věc. Ty investice do těch počítačových tomografů, do těch ozařovacích přístrojů jsou vlastně v těch velkých nemocnicích v Tel Avivu, ale oni tam pracují v některých úsecích na dvě směny, čili osm a osm hodin, takže šestnáct hodin denně. A jsou pracoviště, třeba ta magnetická rezonance tam běží čtyřiadvacet hodin. A tam dovážejí pacienty na to vyšetření z celého Izraele. Tam ho dovezou, zastaví tam v jednu hodinu ráno, na kterou byli objednaní, ve dvě hodiny třicet jsou hotoví a jedou domů a ten nález se prostě počítačově pošle do té jejich nemocnice a můžou s ním pracovat, můžou s ním kroutit, zvětšovat ho, malovat ho, prostě všecko, jako kdyby u toho byli. A samozřejmě ten přístroj, který má za normálních okolností dobu asi sedmi, osmi let, než se jeho cena vyplatí, je zaplacen za tři roky. Znamená to pochopitelně pro tu nemocnici významný výdělek a znamená to taky, že může daleko častěji přístroje inovovat, doplňovat je za nové, protože v okamžiku, kdy koupíte drahý přístroj za drahé peníze, tak za půl roku je ještě jeden lepší, a tak to v té medicíně prostě běží. A musíme si uvědomit, že v tom zdravotnictví je to tak, obyčejná příklepová vrtačka stojí dneska kolik, asi osm set, jestli se nemýlím. Víte kolik stojí tatáž příklepová vrtačka ta samá, jenom z materiálu, aby mohla být sterilizovaná, pro ortopedy? Pohybuje se to okolo sto tisíc a tak to máte se vším. Jakmile to má na sobě nálepku zdravotnictví, ta cena se multiplikuje, ale ne řádově, stonásobně. A to všechno prostě musí být v nějaké podobě vyšetřeno.
Mluvit by se o tom dalo skutečně donekonečna. Ještě jedna věc, kterou bych hrozně rád řekl, je to, že tu koncepci, kterou dělá to ministerstvo a tu koncepci, kterou by mělo dělat pro to další ministerstvo, co přijde, nebo pro ty další tři, také musí pracovat s tím, jaký bude vývoj toho zdravotnictví. Ten vývoj toho zdravotnictví má v sobě tři zásadní věci. Jedna je to, co víme už dneska bezpečně, že budeme stárnout, že počet těch starých lidí bude narůstat a že ten zlomový rok je někde okolo roku 2040, kdy už prostě začnou převažovat ti nad 65 nad těmi do 65. A samozřejmě že tento věk v sobě bude mít zcela jinou zdravotnickou problematiku. Ti staří lidé, přestože dneska se toho věku dožívají vlastně v relativně dobré formě, tak mají vyšší frekvenci nádorových onemocnění prostě proto, že ta buňka se setká za ten život s daleko větším počtem impulzů ke vzniku nádoru. Říká se, že každý orgán při 80 letech života prodělal u člověka osm startů na rakovinu, ale jenom semo tamo nějaký se dokáže dostat dál přes tu imunitní bariéru, kterou ti lidé mají. Čili ty choroby tam budou narůstat, budou se měnit. Musíme počítat s tím, že prakticky celé lidstvo bude mít diabetes. Prostě proto, že my dneska dovedeme ty diabetické matky k tomu, že porodí, že mohou to dítě odnosit a ten genetický přestup je tam prostě významně vysoký, a tím musí narůstat. Dřív to nebylo prostě proto, že se ty diabetické děti nenarodily. Ne, že to není pravda. Je to pravda. Ta čísla jsou, já ti je vytáhnu, potom si na to můžeme sednout. Sedni si někdy s profesorem Andělem a prober tu diabetologii. (K poslanci Kasalovi.)
Ten problém prostě je, že se ty choroby budou měnit a my tomu musíme přizpůsobovat to zdravotnictví dopředu, abychom na to byli nachystaní, protože je klidně možné, že nebudeme potřebovat některý typ té lékařské péče a naopak jiný budeme potřebovat strašně moc. A musíme tomu už dneska přizpůsobit to vzdělávání, abychom pak nebyli v situaci, že tady budeme mít nemoci, na které nebudeme mít lékaře a nebudeme na ně mít léčebné vybavení. Může se stát, že prostě nebudeme mít praktické lékaře pro děti a dorost, když už o tom mluvíme. Čili ten výhled, ta predikce toho, jaká bude nemocnost, jaká bude věková skladba, ale i predikce toho, co bude medicína umět dělat přístrojově, na co nebude potřeba toho lékaře a na co ano, a do čeho se má investovat a do čeho se nemá investovat, to jsou prostě věci, které se musí zanalyzovat. A tady v tuto chvíli, a to je věc, kterou bych chtěl říct na závěr, to není o tom pohybovat se v nějaké oblasti, které já říkám dojmologie, to je analýza tvrdých fakt, která se musí posbírat, s těmi fakty se musí pracovat a na základě těch fakt se musí analyzovat další vývoj toho, co bude zdravotnictví a co budeme my všichni jako pacienti v těch dalších letech potřebovat. Ta analýza těch dat má v sobě i jeden velmi vážný háček. My potřebujeme mít ta data tak zpracovaná, abychom věděli, jaká je vlastně efektivita tohoto zdravotnictví. My dneska hezky říkáme, že to zdravotnictví děláme dobře, a ona je to pravda, zdá se, že naše výsledky v těch věcech, které se dají srovnávat, jsou srovnatelné s Evropou, nebo dokonce v řadě parametrů lepší, ale my to potřebujeme vědět přesně. My potřebujeme vědět, jaké jsou léčebné terapeutické výsledky jednotlivých zdravotnických zařízení, to, jak to zdravotnické zařízení léčí a jaké má výsledky, jaké má procento komplikací, jaký má počet reoperací, jaký má počet nevyléčených, kteří odešli třeba do invalidního důchodu. Je to veřejný statek, na to mají lidi právo. A my musíme dosáhnout toho, že tu informaci budou mít. Dokud ji nebudou mít, tak si zdravotnické zařízení nebudou vybírat podle toho, jaké je, ale budou si ho vybírat podle toho, jestli je blízko a za babičkou tam dojedou na kole, nebo babička dostane o knedlík víc, protože tam je v kuchyni paní, která bydlí vedle nich ve vesnici.
Ty všechny věci já znám. Já jsem to před lety prodělal jako prezident komory, kdy jsme chystali reformu zdravotnictví a rušení celé řady zdravotnických zařízení, tak jsem jezdil po celé republice, mluvil jsem s těmi lidmi. Takže já vím, co je vede k tomu tu nemocnici mít, a také vím, že jsou nemocnice, které z personálních důvodů prostě poslední krevní obraz udělají v pátek a první až v pondělí, takže to slepé střevo, co tam přijde, má tak trošku smůlu, protože ho nevyšetří.
Čili ta informace o kvalitě je veřejný statek a lidé musejí mít právo ho vědět úplně stejně, jako mají právo vědět, kolik ta péče o ně představovala. A to kupodivu dneska je složité. Zkuste zjistit, kolik stála ta vaše hospitalizace. To je tak složitý výpočet, že se to vlastně nedozvíte, to víte až po určité odstupové době, protože do toho vstupuje celá řada faktorů, jak se ta cena vypočítává. A úplně zpětně, abych začal také z toho druhého konce, v tom okamžiku, kdy budeme vědět, že některé nemocnice ve špičkové péči jsou skutečně špičkové, tak si musíme říct po tom A to B. Špičková péče je drahá, protože vyžaduje špičkové přístroje, a ty jsou drahé. A vyžaduje špičkový personál, nelékařský i lékařský, a ten je drahý. A musí být drahý, jinak ta pracoviště neudržíme na té úrovni. Ale to jsou všechno věci, se kterými se musí počítat. A bude muset zmizet to komunistické rovnostářství: všem stejně - všem málo.
Děkuji.
