Děkuji za slovo. Já bych se vaším prostřednictvím chtěl obrátit ke kolegovi Ferjenčíkovi a svým způsobem i kolegyni Richterové. Já mluvím o něčem jiném. Já mluvím o tom, že ten, kdo tu pomoc poskytne, to musí umět. To je strašně důležitě. Začínající zánět prsu, když budete špatně ošetřovat, tak ho dovedete k akutnímu velkému hnisavému zánětu. Ta moje žádost není o tom, jestli to někdo smí nebo nesmí dělat. Ta je o tom, že ten, kdo to bude dělat, to musí umět! (Zvýšeným hlasem.) To je medicína! Tam se neexperimentuje! To buďto umíte, nebo neumíte. To není jako rozhodování v jiných věcech, že zkusím zašroubovat šroubek a když se mi to podaří, tak dobře.

Medicína je něco úplně jiného. Ta vyžaduje, abychom to, co děláme, znali a věděli, proč to děláme a dělali to se znalostí všech moderních poznatků, které v tu dobu jsou. A platí to i pro porodní asistentky, platí to i pro dětské sestry a pochopitelně to platí pro lékaře. Ten můj apel není na nic jiného než to, abychom, jestli někomu tuto možnost a povinnost dáme, abychom ho to naučili.

Já říkám s naprostou zodpovědností, že to, co chcete, řada porodních asistentek neumí, protože v to v jejich vzdělání vůbec není. To je ten problém, ne ten, jestli to dostanou. A to bych byl velmi rád, kdybychom neudělali - abychom někomu uložili něco, co má dělat, co neumí. V okamžiku, kdy to bude v zákoně, bude možné to od těch porodních asistentek vyžadovat. A řada z nich to nedovede. Co budou dělat? Budou říkat ne? Já nevím, zkuste to. Zkuste to, dělat medicínu a říkat ne.