Děkuji za slovo, pane předsedo. Hezký dobrý den všem. I já jsem k tomuto tisku hovořil, ale cítím ve druhém čtení potřebu zopakovat nebo říci některé věci, které považuji za zásadní.
Je to zákon, který je opravdu zužován na zákon o zdravotních sestrách, ale je to zákon o všech nelékařských zdravotnických pracovnících a má ve všech těch oblastech podobné nebo stejné problémy, jako má oblast zdravotních sester, např. ta oblast farmakologických asistentů je také oblast, která je vlastně stejným způsobem řešena a neřešena, jako je tomu u zdravotních sester.
Problém zdravotních sester vlastně vzniká někde jinde. My máme v současné době vlastně tři možné způsoby, jak se vzdělat a dostat se do oblasti pracovní činnosti, kterou lze chápat jako činnost zdravotní sestry ve zjednodušeném slova smyslu. A já si myslím, že tady právě začíná ten zakopaný pes. Myslím si, že tento zákon do určité míry řeší současnou situaci a je asi potřeba zákon v této podobě akceptovat, a jsem velmi přesvědčen, že ho budeme jako Občanská demokratická strana podporovat, ale je potřeba si říci, že celý ten problém vychází vlastně z chybného nastavení. V životě to prostě musí být tak, že každé vzdělání musí mít před sebou pracovní uplatnění, musí být naprosto jasně definováno, jaký rozsah činnosti ten člověk bude dělat a co je tedy vlastně cílem jeho vzdělávání.
My v současné době máme možnost vzdělávání zdravotnických pracovníků nelékařských, v oblasti těch zdravotních sester, říkám zjednodušeně, trojím způsobem. Na konci toho výstupu budou pracovníci, kteří vystudovali systém 4 + 1, budou tam bakalářky a budou tam magistry. Myslím si, že to je přesně ta chyba, pro kterou dnes začíná ten obrovský problém diskuse o tom, že to likviduje vysokoškolské vzdělání nebo naopak, snižuje úroveň sesterské péče.
Já jsem přesvědčen o tom, že vývoj medicíny jde k tomu, že rozsah lékařské činnosti bude zužován a že tato činnost musí být převáděna na nelékaře v různém stupni vzdělanosti a v nějaké fázi na nelékaře vzdělané vysokoškolsky. To je věc, která ve světě už docela funguje a u nás pořád ne. Já samozřejmě mám problém s tím, když mám na oddělení vedle sebe sestry s různou kvalitou vzdělání a vlastně náplň jejich činnosti je stejná. Já znám řadu děvčat, která prošla od maturitní varianty přes bakalářské studium až k magisterskému - teď abych udeřil do těch vzdělávacích řad - a která budou říkat, že to vzdělávání bylo vlastně pořád stejné, že se ani jeho rozsah ani odborná náplň závratně moc neměnila. Jestli je té anatomie šest hodin nebo dvanáct hodin, ale vazba k té činnosti veškerá žádná. Oni to vlastně dělají jenom proto, že chtějí postupovat dále po tom žebříčku. Nechci říkat, že chtějí mít něco před jménem, za jménem, i když i to se tam může objevovat. Na konci je to potom tak, že vlastně pro ně není žádná pracovní náplň jiná než ta pracovní náplň sestry u lůžka, protože bakalářky budou dělat staniční sestry, magistry budou dělat vrchní sestry nebo hlavní /posuneme to dál/, a co. To číslo je definované, jejich počet je standardní a ty všechny ostatní nebudou mít co dělat.
Proto si myslím, že je potřeba udělat tento mezikrok, abychom vyřešili aktuální situaci. Ono to nebude tak snadné, protože než se změní kvalita uchazeček na zdravotní školy, bude to chvíli trvat. Každý z nás, kdo má možnost na zdravotních školách učit nebo se tam objevovat, ví, že úroveň uchazeček se významným způsobem zhoršila. Byly dávné doby, kdy do zdravotních škol nastupovaly žákyně jedničkářky, dvojkařky nebo s vyznamenáním. Dnes jsou to uchazečky, které se nedostanou ani na kadeřnici ani na cokoli jiného. A když se podíváte na jejich prospěch v základní škole, tak jsou to bohužel i čtyřkařky, a to přece jenom do tohoto povolání dobré není. Než se to zlomí, než se obecné chápání - ne těch děvčat nebo chlapců, ale jejich rodičů - změní, než pochopí, že to povolání má zase nějaký smysl, bude to nějakou dobu trvat a je to určitě běh na trať, která se pohybuje těsně někam k deseti letům.
Ve světě už to funguje tak, že máte etalon vzdělaných sester, nebo vysokoškolsky vzdělaných sester, na té úrovni, že skutečně nahrazují lékaře v mnoha jeho činnostech. A ten dopad je zase samozřejmě pro celé zdravotnictví velmi zásadní.
Já jsem sloužil v Itálii na dvousetlůžkovém operačním oddělení a ve službě byl jeden lékař. Celý ten program kryly sestry a (nesrozumitelné) vzdělaní nelékaři. To znamená ten lékař byl volán v okamžiku, kdy bylo třeba nutné toho pacienta revidovat. Já to nebudu rozebírat, to je ryze medicínská problematika, ale znamenalo to, že skutečně stačil jeden lékař na těch dvě stě postelí a když potřeboval operovat, tak si zavolal oborovou příslužbu z domova. A pro ty sestry to znamenalo, že měly velmi specializovanou dobrou práci a samozřejmě se lišily od těch nursek, které dělaly tu běžnou sesterskou práci. Bylo to v Itálii, takže tam ta varianta ještě té církevní péče na té sesterské úrovni byla velmi velmi silná. A k tomu my musíme dospět prostě proto, že není finančně možné to takto zajišťovat, není to ani personálně možné zajišťovat. V okamžiku, kdy začneme mít pracovně právní problémy s počtem služeb, odsloužených přesčasových hodin, když budeme mít problém v tom, že práce v té nemocnici nebude tak atraktivní a budou ti lékaři odcházet, musíme to řešení postavit tak, jak bude. A to je tedy můj velmi silný apel. Teď řešíme něco a my se v tom budeme snažit pomoci, ale je nesmírně nutné, aby na tom všechny ty složky ministerstva pracovaly. A není to jenom úkol pro tu lékařskou část. To je skutečně proto, abychom znova ten krajíc chleba, který v té nemocnici je, rozkrájeli jiným způsobe. Rozkrájeli jiným způsobem a znovu říkám, pokud nebudou změněné rozsahy činností a pravomocí jiným způsobem, do té doby ten problém bude pořád na stole prostě proto, že někdo na tu činnost bude moc vzdělaný, někdo jakoby málo vzdělaný a nic tam nebude stimulujícího. Není ani stimulující dovzdělávat se, protože se dovzděláš a děláš co? Děláš to samé co předtím. Čili ta varianta, ten sextet stejných škol, je skutečně podle mého názoru cesta do pekla, která zase bude tenhle problém prohlubovat, ale je v této chvíli určitou možností řešení, přechodovou možností, ale musíme to tak brát. Nesmíme si říct ano, teď jsme to vyřešili a máme dostatek sester. Ne, problém se bude znova prohlubovat, pokud se neodstraní ten základní rozpor, že typ vzdělání a kvalita vzdělání nemá před sebou jasnou perspektivu rozsahu činnosti. Děkuji.
