Čas od času se vrací do mediálních sfér veřejného prostoru a vždy budí vášně v obou táborech. Nejinak tomu bylo před pár dny, kdy vydal Evropský soud pro lidská práva rozsudek, jenž dal za pravdu České republice ve stížnosti Šárky Dubské a Alexandry Krejzové.
Soud potvrdil, že nedošlo k porušení Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k nesplnění povinnosti státu respektovat soukromý a rodinný život, když ženám nebylo umožněno porodit doma za pomoci porodní asistentky. Proti rozsudku mají předkladatelky ještě možnost odvolání. Přesto již nyní tento rozsudek vyvolal velký zájem médií a rozsáhlé diskuse právníků, rodiček, porodních asistentek i lékařů porodníků.
Každý z dotčených má svoji pravdu. Vyznat se v nich není vůbec jednoduché a přiklonit se k jednomu či druhému (třetím, čtvrtému ...) bez znalostí širších souvislostí až příliš snadné. Pro případné zájemce tedy v dalším textu shrnu některé právní názory a spolu s pohledem medicínským se pokusím zhodnotit pro a proti. Abych ale nebyl podezříván z nestrannosti, hned v úvodu raději připouštím, že jako lékař si porodníků v nemocnicích hluboce vážím a jsem intuitivně přesvědčen, že když domácí porody zásadně odmítají pro jejich vysoké riziko pro rodičku a zejména pro novorozence, mají pravděpodobně pravdu. Na druhou stranu ale jako člověk pohybující se polovinu profesního života ve sféře veřejného zdravotnictví chápu, že existuje skupina lidí, která toto nikdy nepřijme. Jedná se sice o minoritní část populace, o chybném přístupu státu je ale přesvědčena tak pevně, že jí stávající právní uspořádání bude dělat problémy do doby, než se upraví naprosto jednoznačně.
Z rozsudku Štrasburského soudu vyplývá, že pokud ČR preferuje ochranu práv dítěte a chrání ho před rizikem domácích porodů, jde o postup legitimní, zvláště když v Evropské unii není jednoznačná shoda, zda domácí porody povolit či zakázat. Stávající úprava umožnila stěžovatelkám předvídat, že v ČR pomoc při porodu doma není zorganizována, a tudíž jejich práva narušena nebyla. Dle interpretace právníků v našich médiích lze soudit, že by v takovéto situaci bylo právně čistší, kdyby stát buď jednoznačně zákonem domácí porody zakázal a nebo naopak, pokud zakázány nejsou, vytvořil rozumný právní rámec, který by zajistil možnost odborné pomoci rodičkám doma. Jakkoliv si mnoho odborníků myslí, že rodit doma je chybou, děje se to, a tyto ženy zůstávají de facto bez pomoci.
Ve výčtu fakt je třeba vrátit se také k rozhodnutí Ústavního soudu ČR z 24. července 2013, který řešil zavinění porodní asistentky, jejíž vedení porodu doma bylo provázeno komplikací a pozdějším úmrtím novorozeného dítěte. Porodní asistentku soud osvobodil a vedlejším produktem tohoto usnesení je jednoznačné stanovisko, že žena má právo rodit doma. Především proto, že rodit doma není u nás zakázáno zákonem a předpisy nižší právní síly
nemohou nepřímo takovýto zákaz vynucovat. V situaci, kdy je v řadě zemí doma rodit povoleno, se tudíž i v Česku musí porod doma hodnotit jako postup lege artis. Podle Ústavního soudu je ústavně zaručená svoboda matky rozhodovat o svých osobních věcech sice vždy doprovázena určitou mírou rizika, které ale nebylo kvantifikované a lze ho pokládat za riziko přijatelné. Proto ho nelze vykládat jako právní důvod pro preferenci porodů ve zdravotnickém zařízení.
Tolik fakta právní, co ale fakta medicínská. Názory porodníků, jak je známo, jsou jednoznačně proti domácím porodům a pro ochranu nenarozeného dítěte. Názory některých rodiček a porodních asistentek jsou však opačné a jistě jim (stejně jako porodníkům) nelze přičítat převahu jiných úmyslů než zajištění bezpečí a pohody pro rodičku. Máme-li tedy uvažovat o domácích porodech seriozně, stojí zato podívat se na ně na chvíli z trochu širšího hlediska, protože dlouhé a kontroverzní diskuze, popřípadě s nimi spojené právní bitvy se objevují i u jiných zdravotnických problémů.
Zavádění novinek do zdravotnictví se obvykle daří, i když někdy za vysokých nákladů, viz třeba biologická léčba. Tam, kde je prospěšnost pro pacienty jednoznačná a podložená pevnými důkazy, je jen otázkou času, kdy se prosadí. Tam, kde však jasná data nejsou, je to složitější a navrhovatelé dokážou často využít média ve svůj prospěch a opakovaně vyvolávat vlny zájmu a nadějí pacientů, i když to není na místě. Příkladem může být tlak na velmi široké využívání protonového ozařování nádorů či léčba kmenovými buňkami, kde jsou indikace velmi limitované. Jsou také metody, které se po obrovském mediálním vzepětí a tlaku pacientů dostanou do slepé uličky a zmizí, jak se to stalo před téměř dvaceti lety s kauzou devitalizace nádorů.
Jsou i případy, které se v zájmu médií a veřejnosti drží téměř neustále a patří spíše do kategorie snah změnit dosud zavedené a uznávané či zvykové postupy směrem zpět. Ať jsou odbornou veřejností obecně vnímané dobře nebo špatně, stávají se nekonečným zdrojem debat, rozepří a nátlaků a periodicky se vrací. Patří sem např. snahy o ústup od léčby banalit antibiotiky, rušení plošného očkování dětí, větší podpora alternativní medicíně a léčitelů nebo rozšiřování lázeňské léčby. Snaha o návrat k domácím porodům do této kategorie spadá jednoznačně též a spolu s předchozími má jednoho společného jmenovatele. O jejich plošném přínosu není dostatek relevantních informací, nebylo shromážděno dostatečné množství validních dat na to, aby byly obě strany sporu definitivně přesvědčené o jediné pravdě. Rozhodování o nich se pak jeví ne jako rozhodování odborné, ale jako rozhodování politické, tj. jednání, které je vždy značně ovlivňované médii a zájmovými skupinami.
Nelze nevidět, že pokroky v porodnictví a neonatologii vedly k nevídanému poklesu perinatální úmrtnosti. Je chloubou naší medicíny, že v tomto patříme ke světovým špičkám, a to mj. i díky redukci komplikací při porodu. Právě proto varují porodníci před návratem ke starým zvyklostem. Mají jistě pravdu, hrozí zvýšeným rizikem a argumentují svými zkušenostmi. Bohužel ale konkrétní data při debatách neprezentují. Chápu, že je mimořádně obtížené analyzovat počet komplikací u dvou souborů, z nichž jeden reprezentuje zhruba 100 tis. porodů ročně v porodnicích a druhý nejvýše několik desítek či málo stovek plánovaných porodů doma. Druhé v pořadí jsou navíc utajené a jejich systematické vyhodnocení není proto prakticky možné. Na druhou stranu by ale porodníci měli být schopni říci, jaké procento rodiček přichází do porodnice bez jakéhokoliv předpověditelného rizika (což je hypotetická skupina kandidátek domácích porodů pod dohledem porodní asistentky) a u kolika z nich se nakonec řeší komplikace, které by nebyly řešitelné v domácích podmínkách a ani převozem do nemocnice.
Myslím si, že procento takovýchto virtuálních, v nemocnici úspěšně vyřešených komplikací i u skupiny „bezrizikových“ rodiček porodníci znají a doložený významný počet komplikací, které mimo nemocnici nelze vyřešit a vedly by doma k poškození dítěte či rodičky, by byl klíčovým argumentem proti domácím porodům. Ale fakt, že ani v mediálních, ani v odborných diskuzích na Ministerstvu zdravotnictví v minulosti tyto údaje nikdy jasně prezentovány nebyly, budí dojem, jako by snad ani neexistovaly.
Opakuji, že si to nemyslím a zkušenostem porodníků věřím, ale rád bych spolehlivá čísla viděl. Teprve nad nimi totiž bude možno vést seriózní diskuze o tom, zda se má jednoznačně zákonem domácí porod zakázat, aniž by to byl postsocialistický paternalismus. Pokud ne, pak hrozí, že bude časem prosazen názor Ústavního soudu ČR, že porod doma reprezentuje přijatelné riziko, a bude ho nezbytné porodním asistentkám povolit a hradit alespoň jako něco na způsob první pomoci.
Na závěr tohoto možná obsáhlejšího exkurzu do problematiky musím zkonstatovat, že bude-li ve sněmovně předložen návrh na zákonný zákaz domácích porodů, budu rád hlasovat pro. Ale pouze v případě, že bude tento návrh opravdu solidně podložen příslušnými daty.
