Zůstává i nadále neprůhlednou záhadou, proč si alkoholik ve funkci prezidenta vybral pro svou zvrácenou logiku zrovna tak záslužnou osobnost jako byl Ferdinand Peroutka. Patrně jde o mozek natolik zmožený alkoholem, že už není schopen normálního uvažování...
Podívejme se nyní z blízka na osobnost tohoto populárního novináře, abychom byli v obraze, kdo se stal opět tentokrát terčem arogantního útoku z pozice hlavy státu.
Ferdinand Peroutka byl českým spisovatelem, dramatikem a publicistou. Je považován za nejvýznamnějšího představitele české demokratické žurnalistiky. Jeho vrcholným dílem v předválečném československu byla publikace „Budování státu“ (Praha 1933).
Nejprve působil jako redaktor časopisu „Tribuna“ (1919 – 1924). Později se stal šéfredaktorem časopisu „Přítomnost“ (1924 – 1939). Jeho publicistická činnost byla podporována tehdejším prezidentem republiky T.G. Masarykem.
Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava, vyšel, pod Peroutkovým jménem, v dubnu 1939 v „Přítomnosti“ článek pod titulem „Dynamický život“ k 50. narozeninám Adolfa Hitlera, kde se autor pokouší o objektivní rozbor osobnosti vůdce Třetí říše a jeho ideologie. Uznává sice jeho mocenské postavení, ale zároveň razantně odmítá, že by nacistická ideologie měla být jakýmsi předobrazem pro budoucnost českého národa.
To nacisté potřebovat nemohli a tak gestapo autora zatýká k výslechu v Pečkově paláci. Zde je nutné dodat, že k prvnímu Peroutkově zatčení dochází již v prvních dnech okupace po 16. březnu 1939. Po několika dnech, strávených na Pankráci, se však pro nedostatek důkazů vrací zpět do redakce „Přítomnosti“. Druhé zatčení, následkem glosy „Dynamický život“, má daleko horší konsekvence. Autor je odtransportován do koncentračního tábora Dachau. Poté do nejhoršího koncentráku 2. světové války – Buchenwaldu, kde byl v roce 1945 osvobozen americkou armádou.
V letech 1942/43 - 1944 byl přechodně internován v pražské věznici na Pankráci na oddělení zvaném „sekyrárna“, kde gestapo uvažovalo o tom zdali useknout hlavu Peroutkovi hned nebo až po válce. Nacisté se domnívali, že válku vyhrají a potom bude dost času vypořádat se s takovými nežádoucími demokraty jako je Peroutka. Na konec vše skončilo v obávaném koncentračním táboře Buchenwald, dne 11.04. 1945, osvobozením 89. pěší divizí 3. armády USA.
Prezident a jeho mluvčí Ovčáček, postrádají schopnost kauzálního, analytického myšlení. Kdyby Peroutka napsal článek „Hitler je gentleman“, kdy a kde by ho tak asi mohl psát? V koncentračním táboře Dachau, nebo v kncentračním táboře Buchenwald? Ale možná, že ho mohl také psát v „sekyrárně“ na Pankráci pod gilotinou, v době, než mu useknou jeho protinacistickou hlavu a ta se definitivně odkutálí do připraveného koše... Autor sám hovoří o svém článku „Dynamický život“ takto:
„...týž článek 'Dynamický život z roku 1939' je schopen připravit svému autoru dvojí osud: nejdříve v roce 1939 mu ho přečte komisař gestapa jako hlavní důkaz, proč autor musí zůstat doživotně v koncentračním táboře, a potom, po revoluci, tj. po osvobození 1945, ho cituje jiný český novinář, patrně na důkaz, že autor se chtěl zalichotit Němcům. Jak je možno tak lhát a nestydět se?“
Jinými slovy, lhát a nestydět se učinili před Zemanem již jiní komunisté a to hned po roce 1945. Ty si však nevymysleli článek jehož autorem Peroutka nikdy nebyl. Toto prvenství patří výhradně Zemanovi.
V emigraci se stal Ferdinand Peroutka nekompromisním kritikem bolševické totality. Po komunistickém únorovém puči 1948, odešel do exilu. Nejprve do Velké Británie a později do USA . V letech 1951 - 1961 se stává ředitelem českého oddělení rádia Svobodná Evropa (RFE). Jeho nejúspěšnější dílo v tomto období je „Demokratický manifest“ (New York 1959). Poté vyšlo ještě v několika dalších nákladech.
Pamatuji se na moji činnost u pobočky RFE ve Vídni v letech 1968 – 1970. Doslova desítky českých a slovenských emigrantů i turistů obléhali naší redakci a žádali Peroutkův antikomunistický „Demokratický maniferst“. Ačkoli kniha stála symbolických 40,- šilinků, rozdávali jsme jí zásadně zdarma...
Záhadou zůstává, proč si Zeman vybral zrovna tak významnou, symbolickou osobnost protitotalitní literatury za objekt ponižující kritiky, ačkoli pro svá tvrzení nemá ani jeden důkaz. Článek „Hitler je gentleman“ neexistuje. Co vadí prezidentovi na vynikajícím žurnalistovi Peroutkovi? Jeho antikomunismus? Na rozdíl od Zemana, Peroutka samozřejmě komunistou nikdy nebyl.
Nesmyslná tvrzení hlavy státu a jeho mluvčího, který sice alkoholikem není, ale jeho psovská oddanost svému pánovi, jej patrně zaslepuje a tím není schopen soudného uvažování, jsou každému transparentní. Dokonce je vypsána odměna 100.000,- Kč za nalezení neexistující glosy.
Jde o perverzní zvrácenost asi tak, jako kdybych tvrdil, že Václav Havel, v době své internace v Pankrácké věznici, napsal článek do „Rudého práva“ pod titulem „Brežněv je gentleman“ a vyhlásil odměnu 100.000,- Kč tomu, kdo nesmyslný, nikdy nezveřejněný článek v „Rudém právu“ nalezne.
Vnučka významného a uznávaného žurnalisty (Václav Havel jej 1991 in memoriam vyznamenal řádem T.G.M.), paní Terezie Kaslová se rozhodla, že zvrhlostem šířeným hlavou státu z Pražského hradu, učiní přítrž a tak prezidentského alkoholika zažalovala. Měla, řečeno lidovou mluvou, „z pekla štěstí“.
Žaloba se dostala do rukou odvážné a moudré soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1, Mgr. Kateřině Sedlákové. Hledat moudrost a odvahu u evropských soudů, je práce nadmíru sisyfovská, připomínající onu jehlu v kupce sena. Zde však nastala obrovská výjimka. Soudkyně se nezalekla postavení obžalovaného a na rozdíl od něho začala nekompromisně logicky myslet a kauzálně analyticky uvažovat o meritu věci – tedy žádné prázdné mlácení praragrafů!
Mgr. Sedláková dospěla jednoznačně k závěru, že hlava státu lže, podvádí a masově šíří nepravdivé informace: „Od prezidenta republiky se přirozeně očekává, že bude podávat pravdivé a otevřené informace a že bude zachován respekt k právům jednotlivců.“
Soudkyně pokračuje: „Je třeba prokázat a prokázat má ten, který tvrdil...Bylo na straně žalované, aby pravdivost těchto tvrzení prokázala, to se, ale nestalo.“
Podle soudkyně Mgr. Sedlákové byla z nepravdivých argumentů prezidenta republiky vyvozena hodnotící dedukce, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobních práv zemřelého novináře. Zeman se omluvit nehodlá, což je u zarputilého hulváta reakce normální a přirozená.
Protože Miloš Zeman šlechticem není, nelze ho nazvat „baronem prášilem“. Stává se však oficiálně „prezidentem prášilem“ a je první hlavou státu v dějinách republiky od roku 1918, ad hoc uznanou soudem za „sedmilháře“.
