Mimořádné zpravodajské schopnosti tohoto předchůdce plukovníka Františka Moravce, byly žádány ve všech režimech. Věrně a diskrétně sloužil Benešovi, kterého přímo a pravidelně informoval. Prý měl 1920 - 1926 dokonce intimní poměr s Hanou Benešovou. Po něm se ona geniální “mezinárodní samice“ rozhodla pro ministra civilního letectví Ing. Jana Bervidu.
V době protektorátu sloužil Drgač oddaně presidentovi Emilu Háchovi - ten ho v březnu 1939 jmenoval generálním tajemníkem Národního souručenství (obdoba pozdější komunistické Národní fronty).
Korunu tomu všemu nasadila KSČ! V roce 1949 povýšil Klement Gottwald Drgače do hodnosti armádního generála a jmenoval ho náčelníkem Hlavního štábu čs. branné moci. Protože zmíněná transakce by bez souhlasu Vjačeslava Molotova (předseda vlády SSSR) nebyla možná, lze vycházet z toho, že tradiční zpravodajský důstojník, armádní generál a náčelník Hlavního štábu Šimon Drgač, byl v té době nejmocnějším mužem na území bývalé ČSR...
Zarputilé autory kritických komentářů, napadající mé rešerše, bych chtěl při této příležitosti upozornit na následující maličkost: Ve školních učebnicích dějepisu to samozřejmě neodhalíte! Od vaší třídní paní učitelky se to patrně také nedozvíte...
Ostatně raketová kariéra mazaného zpravodajce netrvala příliš dlouho. Armádní generál Drgač byl 1952 zatčen a odsouzen na 24 let žaláře. Dalo by se říci, že šlo o tzv. „fešácký kriminál“ spíš připomínající domácí vězení. Legendární zpravodajský důstojník Beneše-Háchy-Gottwalda a později i Novotného si v žádném případě nemohl stěžovat. V roce 1958 byl na příkaz Antonína Novotného z výkonu trestu propuštěn (během věznění přibral i na váze) a vedl s ním několik konzultací.
V roce 1963 byl Drgač plně rehabilitován. Byla mu vrácena hodnost armádního generála a pobíral starobní důchod ve výši platu vládního ministra bez portfeje (podobný důchod byl vyplácen i Haně Benešové). Koupil si vládní Tatru 603 a většinu svého času potom trávil na zámku v Dobříši při diskuzích se spisovatelem Janem Drdou.
Sem tam navštívil i Hanu Benešovou, ovšem nikoli za účelem intimního styku. I přes svůj vysoký věk udržovala bývalá “první dáma republiky“ diskrétní přátelství s ministrem školství Františkem Kahudou.
Zpravodajský důstojník Šimon Drgač, dalo by se říci, obdoba československého „Jamese Bonda 007 “, zemřel v Praze v roce 1980 a tím se v pohodě dožil “skromných“ 88 roků.
Vraťme se však k duševním poruchám presidenta Beneše.
Jeho zdravotní stav je prakticky dodneška považován za „veřejnosti nepřístupný“. Dokumenty mohou být tedy k dispozici pouze badatelům a to ještě na základě předchozího povolení. Má to svojí logiku. Kdyby se široká veřejnost dozvěděla, že druhý president ČSR byl ve skutečnosti nesvéprávným bláznem, znamenalo by to zrušení všech vládních aktů, které tento pacient podepsal a odvolání jejich právoplatnosti... Ostatně, přečteme-li si už jenom tzv. „Benešovy dekrety“, lze s úspěchem pochybovat o tom, že něco takového vyhotovil soudný státník!
On sám, krátce před abdikací T.G. Masaryka, nestydatě prohlásil: „Demokratické politiky se mají účastnit lidé s dobrým zdravím, a onemocní-li vážněji, mají z politického vedení včas odejít. “ Jde o pokrytectví a zcela zřetelný cynismus! Sám, jako Masarykův následovník, věděl, že je od mládí postižen tzv. “Meunierovou chorobou“, což ho činí v případě sociálního stresu nepříčetným...
Tato zákeřná nemoc je z hlediska duševního onemocnění nevyzpytatelná. Jedná se totiž o onemocnění mozkového kmene a mozkových nervů. Symptomy se projevují vznikem akutních záchvatů. Pacient vlivem silných závratí není schopen reálného uvažování. Tuto chorobu vyléčit nelze. Stále se opakující záchvaty mají silný dopad na psychický stav. Oběť se stává nepříčetnou. Stavy se dají léčit - pouze mírnit, tzv. „psychoterapií“.
Benešův tajemník, Prokop Drtina, o tom píše ve svých memoárech “Československo můj osud“ (Kanada, Toronto 1982):
Dr. Beneš byl nucen ulehnout. Bylo to doprovázeno akutním záchvatem jeho starého neduhu, kterým trpíval již od svých mladých let, totiž Meunierovou nemocí. Myslím, že dr. Maixner vykonal návštěvu u pacienta v Sezimově Ústí...ještě dvakrát nebo třikrát.
Jeden z těchto podivných záchvatů popisuje Drtina takto:
Pan president se vrátil ke stolu a vzal si ode mne celkem krátkou jakousi zprávu, kterou jsem vyňal z obálky. Když si zprávu přečetl, stál chvíli bez hnutí a díval se upřeně do ní. Bylo patrno, že těch několik řádek, které byly napsány na lístku, čte znovu... Pak položil lístek na stůl, řekl: “Ano.“ a začal přecházet po pokoji. Pak se vrátil opět ke stolu, opět se zadíval na lístek, znovu řekl několikrát “ano“, “ano“ a zas přecházel. Pozoroval jsem na něm vzrušení, jakého jsem u něho ještě nepoznal. Pak se zastavil znovu u stolu, podíval se upřeně na mě, pak opět do lístku a znovu opakoval své nepřítomné “ano“ a znovu přešel k zrcadlu vedle zadního vchodu do pracovny, odtud se vrátil opět ke stolu prudkými kroky a vše co dělal, dělal velmi vzrušenými, energickými pohyby. Pak uchopil lístek do pravé ruky a levou si pohrával s nožem...“
Jinými slovy: tajemník Drtina pozoroval nepříčetného blázna.
Jeden z našich nejlepších psychiatrů MUDr. Miloš Vojtěchovský, CSc měl tu odvahu a v roce 2011 uspořádal jakési důvěrné fórum lékařských odborníků pod názvem “Nemoci naších mocných ve 20. století“. Toto fórum bylo laické veřejnosti nepřístupné. O Benešovi prohlásil: I po pěti cévních mozkových příhodách, provázených interiktální afektivní poruchou - trpěl i její organickou formou – objevovaly se u něj jak stavy deprese, tak elevace, odmítl abdikovat.
Jinými slovy: i když mu domlouvali, že je blázen, držel se svého prezidentství “zuby - nehty“. Erudovaný psychiatr pokračuje dál:
Edvard Beneš trpěl od mládí Ménierovým syndromem. Jako exponovaný ministr zahraničí byl vyšetřován konciliem univerzitních lékařů – internistou Syllabou, kardiologem Weberem, neurologem Hennerem, okulistou Kunzem, otorinolaryngologem Přecechtělem a radiology Bašteckým a Polandem – se závěrem: nemoc: Ménierovým syndromem a spasmofilní diatéza, zvláště CNS... První nervové zhroucení v roce 1926, dnes klasifikované jako psychosomatická dekompenzace s neschopností vykonávat náročné úkoly, vyžadovalo u tehdy 42letého Beneše půlroční odpočinek.
Jinými slovy: Beneš byl v psychiatrickém léčení. Prakticky jsme byli půl roků bez presidenta a Drgač dbal na to, aby se to nikde neobjevilo ani v tisku ani na veřejnosti. Lékařskou dokumentaci z této doby zničil...
Chápu, že za Benešem stály francouzské vládní kruhy. Vyhovoval jim. Byl lehko zneužitelným lokajem. Naprosto labilní intelektuál, bez pevné vůle, psychicky neschopen jakéhokoliv odporu a tím lehko vydíratelný. Takovýto psychicky dezorientovaný člověk v návalu záchvatu byl schopen podepsat všechno. Těchto transparentních slabostí nakonec velmi snadno zneužili i komunisté v letech 1945 - 1948.
Co mne však zaráží je okolnost, že nikdo z tehdejších politiků ČSR se veřejně proti citovaným faktům rezolutně nepostavil, řka: “Máme v Praze na hradě nevypočitatelného, labilního psychopata. Není přece možné, aby tuto zemi řídil člověk, který je sice intelektuálně na výši, ale jinak je duševně nevyléčitelně nemocný...“
Existovala sice šuškárna, ale všichni raději ze zbabělosti nic nepodnikali. Strach každého z nich ovládl atmosféru Benešova okolí.
Jedinou výjimkou byl (ale až v Londýně) ministr JUDr. Štefan Osuský. Zůstal však nakonec sám a ode všech izolován. Beneš ho v roce 1942 z funkce ministra odvolal. Ostatní pojala hrůza, aby to s nimi nedopadlo také tak.
Osuského manželka Pavla (rozená Vachková) v žádném případě totiž nedržela “jazyk za zuby“. Byla tehdy návštěvou u Benešů, právě když president 1938 dostal zprávu o částečné mobilizaci armády ČSR. Zde je její svědectví: “Sedl si do kouta na židli. Naprosto zdrcený nepříčetně hleděl před sebe, třásl se na celém těle a opakoval 'Bude válka, bude se střílet, bude to bouchat!' Byl absolutně bezradný a měl nepříčetný strach.“
Bude to bouchat? Patrně se bál zápachu střelného prachu. Jak jsme s takovýmto „vojevůdcem“ chtěli odolávat po zuby ozbrojenému hitlerovskému Německu?
Erudovaný psychiatr MUDr. Vojtěchovský, CSc. pokračuje dál:
Po zvolení prezidentem v 51 letech, pozorovalo jeho okolí změny psychiky definované jako „zdravotní indispozice“. Ošetřujícím lékařem byl opět doktor Maixner. Druhé nervové zhroucení se objevilo brzy po jeho vynucené abdikaci po mnichovském diktátu v říjnu 1938.
Osucký - s odvoláním na generála Lva Prchalu - deklaruje ono nervové zhroucení takto: „Svezl se z gauče na koberec a pokoušel se postavit na nohy. Když se mu to nedařilo, začal lézt po čtyřech. Chvíli si něco mumlal a pak začal štěkat jako pes. Přestal až když jsme ho s paní Hanou posadili do křesla.“
Šíření zpráv tohoto druhu nemohl Beneš v žádném případě potřebovat. Osuského z vlády propustil a generála Prchalu v říjnu 1940 postavil mimo službu. Žádný kritik se u psychopata ani minutu neohřál...
Dále MUDr. Vojtěchovský, CSc.:
V londýnské emigraci se stal jeho osobním lékařem Oskar Klinger, dřívější internista Borůvkova sanatoria v Praze. Ten již v květnu 1943 konstatoval u svého pacienta mírnou kolísavou arteriální hypertenzi a pseudoneurastenický syndrom při mozkové arterioskleróze.
Podle Benešova tajemníka Prokopa Drtiny (viz memoáry „Československo můj osud“) se onemocnění projevovalo při odletu z Londýna do Moskvy, např. takto:
K odletu na letišti přijel i Churchill i Eden a někteří další členové britského kabinetu, naši britští přátelé Wickham Steed, prof. Seton-Watson, Sir Robert Bruce Lockhardt a mnoho žurnalistů.. S presidenten se rozloučil Winston Churchill a jeho projev vysílal britský rozhlas. Stejně tak měla být vysílána Benešova odpověď, ale k tomu již nedošlo, neboť když dr. Beneš začal mluvit, nemohl správně vyslovit ani připravený a čtený text. Bylo to zlé a trapné, museli jsme vypnout mikrofon... Dojem přítomných z celého incidentu byl však skličující a na presidentově rozloučení s Anglií zůstal tak ležet stín smutku i obav z budoucnosti... jim reprezentovaného demokratického Československa... Bylo jasné, že se onemocnění projevilo novou organickou poruchou, tentokrát poruchou řeči.
Zde se nejednalo o “organickou poruchu“, nýbrž o poruchu duševní - viz vyjádření psychiatrů. Co se týkalo budoucnosti Československa, nebylo divu, jak Drtina uvádí, že se britské vládní kruhy obávaly o osud naší země, neboť jim nebylo jasné, jak se takováto duševní troska a labilní psychiatrický případ vypořádává se Stalinem a neústupnou komunistickou linií.
Summa summarum je nutné dospět k tomuto závěru: Duševní psychopat Beneš vedl Československo přímou cestou k únoru 1948. Lepšího slabocha si KSČ a moskevští stalinisté ani nemohli přát!
(Příští pokračování: „Jak by to dopadlo, kdyby se stal 1935 presidentem Jan Baťa? “).
