První československý prezident nezkolaboval až během Stalinova pohřbu 1953, jak se u nás tajně šuškalo, nýbrž první kolabs – mozková mrtvice – ho zasáhla již v roce 1944, v Moskevském exilu, během 2. světové války. Ochrnula mu jedna ruka a noha. Sovětští lékaři  ho tehdá léčili penicilinem, ale úspěch se nedostavoval. Gottwald tedy počal léčit chorobu intezivním alkoholizmem.

 Nadměrné požívání alkoholu bylo rovněž způsobeno tím, že ho pronásledoval doslova panycký strach ze Stalina. Věděl, že má kolem sebe celou řadu udavačů a tak začal trpět stihomamem – někdo ho chce zabít. Měl obavu, aby neskončil jako Rudolf Slánský na šibenici. Proto dospěl k nesmyslným rozhodnutím – nechal například zvýšit hradby a zabednit mříže na vratech jak na Hradčanech, tak v Lánech. Nejvíce ho šokovalo, když rok před smrtí objevil ve svém bytě odposlouchávací zařízení...

Dále se dostavovaly problémy z neléčenou syfilídou. Původní následky mozkové mrtvice se zhoršovaly a lékaři ho varovali před cestou do Moskvy na Stalinův pohřeb. Nakonec přece jen na Stalinův pohřeb odletěl. Při návratu ho postihlo vnitřní krvácení do mozku. Gottwald zemřel krátce na prasklou výduň srdeční aorty Ta už ale nebyla žádná operace možná, Pacientovi praskla výduť srdeční aorty.

Antonín Zápotocký:

 Zápotocký trpěl od mládí silnými depresemi a řešil své problémy alkoholem.

 Jeho tělesná i duševní stránka byla narušena častými policejními výslechy za veřejné pobuřování a pobyty v kriminálech.

V roce 1920 se zúčastnil organizování generální stávky na Kladensku. Byl policejně zajištěn a soudně odsouzen na 18 měsíců vězení. Jeho deprese a alkoholická konzumace se stupňovaly. Museli zasáhnout Gottwaldovi stoupenci a dokonce i kominterna, aby s tím přestal. V roce 1932, kvůli organizování Mostecké stávky,  se opět dostal do rukou vyšetřujících policejních orgánů.  Duševní stav Zápotockého navíc zhoršovalo předčasné úmrtí jeho dcery.

V roce 1939 byl zatčen pražským gestapem a nejprve vězněn na Pankráci. Poté byl odtransportován do koncentračního Tábora Sachsenhausen, kde setrval až do konce 2. světové války 1945. V Sachsenhausenu ho oddíl SS učinil „kápem“ a dozorem nad holandskými vězni. Prý je týral, aktivně se zúčastňoval jejich mučení a posílal je na smrt.

   Od roku 1946 žádala holandská vláda jeho vydání. Zápotocký byl v nepřítomnosti odsouzen v Amsterdamu na doživotí. Panická hrůza a stihomam, že ho moskevské vedení vydá Holanďanům, způsobovaly neustálí dozor psychiatrů. První srdeční infarkt postihl Zápotockého v roce 1955. Byl mu zakázán tvrdý alkohol a směl pít pouze pivo v malých dávkách. Druhý srdeční infarkt ho zasáhl v roce 1957 a na ten třetí zemřel v listopadu 1957, coby naprostá tělesná i duševní troska.

Ludvík Svoboda:

   Armádní generál Ludvík Svoboda, až do jeho nástupu do funkce prezidenta ČSSR, netrpěl žádnými vážnými chorobami. Přesto, ve vztahu na prezidentskou funkci, co se týká jeho věku, projevili někteří lékaři pochybnosti o dobrém zdravotním stavu kandidáta. Ovšem Alexander Dubček nenašel ve zprávách lékařů žádnou chorobu, která by měla bránit Svobodovi ve výkonu jeho prezidentské funkce. Až po srpnu 1968 se začal jeho zdravotní stav rapídně zhoršovat.

Dostavila se arterioskleróza a začal ztrácet paměť. Zdravotní komplikace zesílili hlavně v jeho druhém prezidentském období. Dostal zánět močovích cest. plícní embolii, oboustranný zápal plic a pohrudnice. Následkem nasazení těžkých sedativ se ocitl v kómatu. V květnu 1974 mu lékaři dokonce prorokovali brzkou smrt. Jeho choroby se prostě staly neléčitelné. Z úřadu prezidenta odstoupil v roce 1975. Zemřel až v roce 1979 ve věku 83 let.

Gustav Husák:

   Gustáv Husák, coby „normalizační prezident“, měl již v dětství časté záněty průdušek. Následkem toho nebyl povolán do základní vojenské služby.  Tato nemoc ho pronásledovala po celý život.

 V roce 1951 byl zatčen a poté v „politickém procesu“ odsouzen na doživotí. Musel se podrobit i nelidským mučením, což na něm zanechalo neurotické psychické následky, které později léčil silným alkoholizmem a řetězovým kuřáctvím.

V roce 1960 byl jeho trest amnestován a Husák byl se silně podlomeným zdravím propuštěn.

      Jeho šance nastala v době „Pražského jara“ 1968. V dubnu se stal místopředsedou vlády

a po okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy v dubnu 1969 nahradil Alexandra Dubčeka ve funkci 1. tajemníka. V roce 1975 se stal prezidentem ČSSR.

Následkem vězeňské anabáze se jeho zdravotní stav neustále zhoršoval. Trpěl katarem spojivek a průdušek. Nastaly defekty chrupu. Neustále konzumoval především francouzské koňaky a stal se řetězovým kuřákem amerických cigaret. Stále větší dávky depresivních léků mu sice krátkodobě pomáhaly, ale ruinovaly jeho organismus:

Během vězeňské anabáze trpěl dalšími onemocněními, zejména katarem spojivek a průdušek, defekty chrupu. Později ho provázela ztížená orientace, zhoršování zraku. Ztrácel paměť, začal špatně mluvit, pletl si češtinu a slovenštinu. Stále větší dávky léků mu sice krátkodobě pomáhaly, ale ničily jeho organismus: Stále hůře viděl. měl brýle až s 16 dioptriemi, všechny texty se mu musely psát velkými písmeny a hlavně krátké. Nedokázal se soustředit - svému okolí neustále nadával a naprosto zbytečně vyhrožoval.

 Operovat šedý zákal bránila cukrovka. V březnu 1989 ho postihl těžký záchvat mrtvice. Zemřel v nemocnici, protože mu vypověděly funkce všechny životní orgány. Skonal 18.11. 1991 ve věku 78 let, přesně v den druhého výročí listopadových událostí