Ministerstvo práce a sociálních věcí se nezříká podpory zaměstnanců s tělesným postižením, a za sebe mohu říci, že i pro mne osobně je to jedna z priorit. Co nejvyšší míra integrace takových osob do pracovněprávních vztahů má své opodstatnění a logiku. Zdravotní postižení by nemělo být cejchem, který dotčenou osobu diskvalifikuje ze světa zdravých. Tělesná újma by neměla být překážkou k tomu, aby mohl vést pokud možno plnohodnotný život – život, v němž nebude chybět ani využití jeho pracovních schopností. V neposlední řadě jde i o přístup zdravých osob -  o uvědomění si toho, že i tělesně postižení spoluobčané paří mezi nás.

To jsou základní axiomy, z nichž vycházím, a z nichž vychází i politika MPSV v oblasti zaměstnávání tělesně postižených občanů. Jinou otázkou je, jaké nástroje má stát k realizaci tohoto záměru používat, které z nich jsou účinné, které méně, a které mohou dokonce zavánět určitým morálním alibismem a neefektivitou.

Dnes existují v podstatě tři možnosti, jak mohou soukromé firmy reagovat na požadavky státu po zaměstnávání handicapovaných osob. Každá firma s alespoň 25 zaměstnanci musí mít v pracovním kolektivu nejméně čtyři procenta osob se zdravotním postižením, nebo místo toho odvádět určitou hotovost do státního rozpočtu. Třetí možností je tak zvané náhradní plnění, kdy soukromé firmy odebírají zboží či služby těch subjektů, které zaměstnávají více než padesát procent tělesně postižených zaměstnanců. A právě u poslední ze třech uvedených možností bych se rád na chvíli zastavil.

V době, kdy stát akceptoval tuto možnost, zřejmě nikoho nenapadly všechny možné důsledky. Dnes se ukazuje, že mnozí dodavatelé zboží a služeb, jejichž nákupem firmy dosud mohou plnit požadavky zákona, jsou ve skutečnosti překupníky, nikoli přímými producenty. Z dobře míněného úmyslu se tak stal v podstatě nástroj k tomu, jak se vyhnout zákonem dané povinnosti, respektive jak tuto povinnost obejít.   Z toho plynou i další negativní důsledky – počínaje faktickou morální dehonestací produkce, kterou postižení vytvářejí, a konče neúměrným zvyšováním cen produktů, protože každý překupník si pochopitelně k původní ceně započítá i příslušnou obchodní marži. Výrobky handicapovaných se tak například pro konečného spotřebitele mohou stát neschopné konkurence se srovnatelnými výrobky ostatních výrobců. Stát by rovněž neměl připustit, aby se výrobky, které de facto dotuje veřejnými prostředky díky určitým úlevám pro zaměstnavatele, staly předmětem běžného obchodního styku. 

To vše jsou důvody, proč dnes na MPSV analyzujeme danou problematiku s cílem nalézt efektivnější, a konec konců i spravedlivější řešení. V žádném případě by ale případné změny neměly jít na úkor těch, o něž nám jde v první řadě – tedy handicapovaných zaměstnanců. Pokud by se skutečně zrušila možnost plnit povinný podíl zaměstnáváním osob se zdravotním postižením odběrem výrobků nebo služeb, existuje celá řada dalších podpor. Jedná se o nástroje aktivní politiky zaměstnanosti, tedy o možnost získání příspěvků na zřizování nových pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením – tedy tak zvané chráněné pracovní dílny, a příspěvků na částečnou úhradu provozních nákladů takového pracoviště. Každý zaměstnavatel zaměstnávající více než 50 % osob se zdravotním postižením má nárok na příspěvek dle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Tento příspěvek je poskytován ve výši skutečně vynaložených mzdových nákladů v maximální částce 8000 Kč měsíčně. Zaměstnavatel si dále může snížit daň z příjmů o částku 18 000 Kč za každého zaměstnance se zdravotním postižením a o částku 60 000 Kč za každého zaměstnance s těžším zdravotním postižením, a to na základě § 35 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.