Koncem června jste se zúčastnil konference v katalánské Barceloně s názvem „Moderní sociální demokracie a výzvy 21. století v Evropě“. Sociální demokraté procházejí v EU těžkým obdobím, ve většině členských států totiž v současnosti vládne pravice. Jeden celoevropský průzkum nedávno ukázal, že lidé stále považují sociálnědemokratické hodnoty za nejatraktivnější, ovšem pochybují o schopnosti sociálních demokratů své programové cíle také realizovat. Přinesla barcelonská konference nové myšlenky a náměty, jak se s tímto paradoxem vypořádat?
Sociální demokracie prochází v současné době pravděpodobně nejtěžším obdobím za posledních 20 let od pádu komunismu. Tento pocit bylo možné vnímat i v Barceloně, kde španělští socialisté prohráli poprvé od pádu Frankova režimu jak místní tak regionální volby. Nemyslím si však, že se sociální demokracií je konec. Není to jen můj názor a potvrzuje ho koneckonců výše zmiňovaný průzkum.
Je potřeba si uvědomit své kořeny. Z čeho toto hnutí vzniklo, kam v průběhu uplynulých 150 let směřovalo a je nutné si tyto hodnoty promítnout do globálního světa 21. století. Sociální demokraté, ať to byli naši prapradědové v 19. století nebo otcové na sklonku 20. století, vždy stáli za hodnotami jako je svoboda, lidská práva, solidarita a rovnost příležitostí. V 19. století sociální demokracie dosáhla emancipace, vzdělání, zlepšení postavení chudého a mnohdy negramotného dělnictva.
Ve 2. polovině 20. století se z tohoto dělnictva stala střední třída. Lidé, široké vrstvy, dnes mají vzdělání, slušné postavení, změnila se celá sociální struktura. Nevidíme již v tak velké míře odvětví jako hornictví a hutnictví, kde pracovaly statisíce lidí. Ti lidé měli přibližně stejnou práci, stejné výdělky, stejný způsob života i aktivity po pracovní době.
Dnes je společnost vlivem nových technologií mnohem více atomizovaná. Převážná část přesto stále pracuje za mzdu. Nejsou to žádní velkokapitalisté ani aristokracie, ale lidé, kteří se stejně jako před 150 lety živí svojí poctivou, i když fyzicky méně náročnou prací. K původním hodnotám a k hájení zájmů těchto obyčejných, normálních lidí, kterých je většina každé společnosti, se musí sociální demokracie vrátit. Ať se jedná již o Španělsko, nebo o Dánsko, kde na podzim budou volby, nebo o naši Českou republiku.
1. července, tedy přesně v polovině roku, převzali předsednickou štafetu, předsednictví Evropské unie od Maďarů Poláci. Oba premiéři, jak maďarský premiér Orbán tak polský premiér Tusk se tento týden prezentovali ve Štrasburku. Orbán bilancoval a Tusk nastínil cíle. Co se dá od polského předsednictví očekávat a jak jsi spokojen s bilancí maďarského předsednictví?
Začnu maďarským předsednictvím. Maďarské předsednictví podobně jako české nebylo vydařené. Podobně jako české předsednictví bylo maďarské ovlivněno vývojem na domácí politické scéně. Ani český ani maďarský premiér si nebyli schopni uvědomit, co znamená předsednictví Evropské unie. Nepochopili, že to není jen pokračování vnitropolitických sporů na evropské úrovni.
Maďarské předsednictví začalo konfliktem a sporem o tiskový zákon, který se přenesl na evropskou úroveň. Tento spor pokračoval dalším sporem o maďarskou ústavu. Evropská unie maďarské předsednictví podobně jako to české samozřejmě přežila, ale ani Maďarsko ani Česká republika bohužel k evropské stavbě ničím výrazným nepřispěly.
Z pozitivních výsledků bych zmínil uzavření vyjednávání o vstupu Chorvatska, které se během maďarského předsednictví podařilo. Dále tzv. romskou strategii, jíž si maďarské předsednictví vzalo za svůj cíl. Strategii sice předložilo, ale bohužel jen v hrubých obrysech, bez začlenění, bez představ o konkrétní legislativě a o způsobu financování nových opatření.
Poslední vystoupení Viktora Orbána v Evropském parlamentu bylo naprosto katastrofální. Dostal se do sporu s naprostou většinou evropských poslanců podobně jako před ním český prezident Klaus.
Příchod polského předsednictví a vystoupení premiéra Tuska znamenalo pravý opak. Pro mnohé, kteří si pamatují ještě Polsko bratří Kaczynských z doby před třemi nebo čtyřmi lety, znamenal jeho projev velmi příjemné překvapení. Premiér Tusk, polská vláda, celé polské předsednictví jsou jednoznačně proevropské. Premiér Tusk minimálně desetkrát zdůraznil, že je třeba více, ne méně Evropy. V otázkách bezpečnosti Evropy, zabezpečení vnějších a vnitřních hranic nebo energetiky, při řešení finanční krize, v globální soutěži s východní Asií, se Severní Amerikou, potřebují národy a státy EU táhnout za jeden provaz. Nic nevyřešíme, budeme-li to dělat sami jak malé země, tak země velikosti Polska nebo Německa.
Polský premiér v tomto postoji není sám. Jak ukázaly poslední průzkumy veřejného mínění u našich severních sousedů, 80% Poláků je spokojeno s členstvím Polska v EU a tyto cíle podporuje. Na rozdíl od pražského hradu a českých měst, kde člověk nevidí vlajku s evropskými hvězdami, je celá Varšava a celé Polsko oblepeno evropskými vlajkami a evropskými symboly.
To vyvolalo nejenom v Evropském parlamentu, ale i ve většině států EU, velmi příjemné a pozitivní reakce. Již nyní na počátku polského předsednictví se dá s jistotou říci, že Polsko bude mít podporu rozhodujících sil v Evropě. Ze svého postoje a ze své práce bude jednoznačně profitovat a s Polskem samozřejmě celá EU.
Přál bych si, aby podobný postoj zvolila i česká vláda, kterou mimochodem v blízké době čeká předsednictví tzv. Visegrádské čtyřky. Nemusí tedy objevovat Ameriku, stačí se zeptat polských kolegů, jaké jsou priority, a jak se tyto priority mají prosazovat.
Na přelomu června a července jste v ukrajinském Kyjevě zastupoval Evropský parlament na plenárním zasedání Parlamentního shromáždění Organizace pro hospodářskou spolupráci v oblasti Černého moře, PABSEC. Jak hodnotíte činnost a výsledky této mezinárodní organizace, o které možná čtenáři moc nevědí a co v této souvislosti očekáváte od polského předsednictví EU (druhé pololetí 2011), které si - v rámci tzv. Východního partnerství EU - jako jednu z priorit definovalo podporu zemím ve východní Evropě?
Dvanáct členských zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci v oblasti Černého moře spojuje právě Černé moře. Mezi těmito zeměmi najdeme členské státy EU - Řecko, Bulharsko, Rumunsko, dále země, které usilují o vstup, jako Turecko, a bývalou velmoc Rusko, Ukrajinu a státy Zakavkazska, které mají mnohdy bilaterální spory jako např. Arméni a Azarové o oblast Náhorního Karabachu.
Právě spolupráce v oblasti hospodářství, ekologie a turistiky má potenciál tyto republiky spojovat a zároveň zmírňovat napětí. Možná přispěje v budoucnu k řešení tzv. zamrzlých konfliktů. Tato organizace si v průběhu let dala také konkrétní cíle - například postavit rychlostní silnici kolem Černého moře. Reálné výsledky však ukazují, že tento cíl splnila jediná země, a sice Turecko. Ostatní země, včetně členských zemí EU Bulharska a Rumunska, toho nejsou schopny. Na tomto příkladu je vidět, že zde je obrovský potenciál, ale praxe zatím pokulhává. Je v zájmu států kolem Černého moře a EU, aby v této oblasti vládl mír, stabilita, lidská a občanská práva, a aby se východní Evropa krok za krokem vzmáhala ekonomicky a sociálně, neboť jsme blízcí sousedé.
Pokud jde o cíle polského předsednictví ve východní Evropě, Poláci si dali za jednu ze svých priorit uspořádání summitu právě s našimi východními sousedy. Summit by měl být na podzim ve Varšavě a o všech těchto záležitostech se tam bude jednat.
V Bruselu jste společně s úřadujícím belgickým premiérem Yves Letermem zahajoval konferenci na téma „Budoucnost mobility“, kterou organizovala Evropská asociace výrobců automobilů (ACEA). Jaké úkoly podle Vašeho názoru čekají výrobce automobilů v příštích letech a desetiletích ve světle globálních problémů a výzev, jako jsou například klimatické změny anebo i stále probíhající světová hospodářská a finanční krize?
Na konferenci, kde jsem vystoupil společně s řediteli Mercedesu, BMW, Peugeotu, General Motors v Europě aj., se diskutovala mobilita a budoucnost automobilového průmyslu v příštích 20 nebo 30 letech. Evropská asociace výrobců automobilů uspořádala tuto konferenci za účasti několika stovek studentů a mladých lidí. Proběhla díky tomu interaktivní beseda mezi účastníky panelu s veřejností.
Nejbližší budoucnost je jasná - Evropa a svět budou stále více mobilní. Automobily v této mobilitě mají své nezastupitelné místo a budou zde jezdit i za 20, 30 a 50 let. Z diskuze ale vyplynulo, že automobily by měly začít používat jiný pohon, než na jaký jsme zvyklí. V dnešní době se vyvíjejí elektromobily, nejrůznější hybridy, i pohony na vodík.
V Evropě podle mého názoru vyrábíme nejlepší auta na světě. Automobilový průmysl živí miliony lidí a je v našem zájmu si toto prvenství udržet. Zároveň je naším zájmem udržitelný vývoj, abychom si automobily neznečišťovali životní prostředí, a aby neškodily lidskému zdraví. V těchto otázkách je potřeba spolupráce jak soukromého automobilového sektoru, tak veřejné správy a zákonodárců. Do této diskuze o budoucnosti automobilového průmyslu je nutné začlenit lidi z nejrůznějších profesí, nevládní organizace, studenty, mladé lidi a společně si zajistit v Evropě jak mobilitu, tak prvenství, které v automobilovém průmyslu ve světě máme.
Na červnovém plenárním zasedání jste měl spolu s dalšími českými europoslanci napříč politickým spektrem možnost diskutovat s předsedou Českomoravské konfederace odborových svazů Jaroslavem Zavadilem o současném stavu sociálního dialogu u nás i jinde v Evropě. Lišily se nějak názory europoslanců z řad ČSSD a ODS na tuto problematiku a jak Vy osobně hodnotíte úroveň sociálního dialogu v České republice, třeba v porovnání s některými vyspělejšími státy západní Evropy?
Můj pohled na sociální dialog je do velké míry ovlivněn vlastní zkušeností. Dlouhá léta jsem žil a pracoval v Rakousku, které patří spolu s Německem a skandinávskými zeměmi k nejvyspělejším zemím s nejvyšší životní úrovní a má velmi vyvinutý sociální dialog.
V takových zemích je naprosto jasné, že zaměstnavatelé, průmyslníci a soukromý sektor mají své zaměstnavatelské svazy. Zaměstnanci naopak mají k hájení svých zájmů odbory. V Rakousku ještě dokonce ještě druhý pilíř - zaměstnaneckou komoru. Této skutečnosti se učí už děti od základní a střední školy a jsou takto vnímány celou společností. Když se vyjednává o mzdách, platech, v době krize i o případném zavírání podniků a podobně, dochází k permanentnímu dialogu mezi zaměstnavateli, zaměstnanci a vládou. Všechny strany totiž historicky dospěly k názoru, že pokud chtějí zajistit stabilitu, prosperitu, ekonomický a sociální rozvoj, nemohou proti sobě bojovat, ale musejí spolupracovat.
V České republice se bohužel prosazuje opačný názor. Odbory jsou vnímány jako nějaká prodloužená ruka bývalého komunistického režimu, který již 20 let neexistuje. Vláda v čele s prezidentem nechce uznat přirozenou, normální, legální, legitimní postavení odborů při vyjednáváních o ekonomických, finančních, sociálních a pracovněprávních záležitostech. Za vzor česká vláda dává situaci v ekonomicky a sociálně nejméně rozvinutých zemích, kde dnes vládne konflikt, jako např. v Řecku. Neustále poukazuje na to, že Česká republika by mohla dopadnout jako Řecko. Já bych doporučoval, aby se vláda podívala ne do Řecka, ale do Rakouska, Německa nebo do Skandinávie, a aby zvolila ne řeckou, ale rakouskou a skandinávskou cestu.
V Kladně jste absolvoval besedu s občany města bilancující uplynulých sedm let našeho členství v Evropské unii. Jaké názory a hodnocení od Vás mohli Kladeňáci slyšet a co naopak leželo na srdci jim? Překvapil Vás některý z názorů, které v rámci diskuse zazněly, ať už mile či nemile? Co vnímáte jako největší přínos Evropské unie pro nás v České republice? A čím jsme naopak společnému evropskému projektu v uplynulých sedmi letech přispěli my?
Začnu evropským přínosem. Existence evropské integrace, dnešní EU, má neocenitelný význam pro země s tak citlivou geopolitickou polohou, jako je naše. Díky tomu, že existuje Evropská unie, se už nemůže opakovat rok 1938 nebo 1968, kdy nás napadne při první větší mezinárodní krizi nejbližší diktátor. Právě EU se svým důrazem na historickou zkušenost, lidská a občanská práva a demokracii je zárukou míru, stability a spolupráce na evropském kontinentu, jinými slovy, zárukou naší bezpečnosti.
Evropská unie pro nás znamená i civilizační přínos. Tím, že základ EU tvoří země s dlouholetou tradicí demokratických institucí a fungování ekonomického a sociálního dialogu, přenáší se tato kultura, ať si to uvědomujeme či ne, také do naší republiky. Nejsem si jistý, jak by se vyvíjela naše demokracie bez EU. Marasmus, který dnes u nás vidíme, by byl bez EU mnohem hlubší.
Evropská unie a společný trh nám přináší také obrovské výhody. V loňském roce se u nás například vyrobil více než 1 milion osobních vozů. Kam bychom asi tyto automobily prodali bez existence společného trhu? Česká republika však plně nevyužívá vše, co EU nabízí. Nevyužívá plně finanční prostředky, které je možné čerpat, mimo jiné na výstavbu dálnic a rychloželeznic. To, že v České republice nebyla již více než tři roky zahájena žádná velká dopravní stavba právě v době, kdy máme možnost čerpat evropské peníze, je naprosto trestuhodné. Nemůže za to EU, mohou za to naše domácí české vlády.
Kritika samozřejmě na EU zazněla. Mnozí spoluobčané jsou ovlivněni neustálým negativním hodnocením EU jak ze strany prezidenta Klause, tak ze strany sdělovacích prostředků. Bohužel, a neukázalo se to jen v Kladně, ale i v debatách, které vedu se studenty, důchodci, podnikateli, odboráři v celé ČR, po sedmi letech klesá informovanost o dění v EU. Někdy se mi zdá, že informovanost byla vyšší v období před vstupem a na počátku našeho členství, než je tomu nyní. Pokud chybí základní informace, nelze se divit, že pod vlivem názorů prezidenta a dnešních euroskeptických názorů sdělovacích prostředků, se lidé postupně stávají euroskeptiky. Zde bychom si mohli vzít příklad z Polska, jak už jsem uvedl na počátku dnešního rozhovoru. Po pádu bratří Kaczynských se naprosto změnila informovanost o dění v EU, a lidé mnohem více vidí význam a přínosy evropské integrace, bez které bychom jak my, tak Poláci nebyli ničím.
