Lze předpokládat, že Evropský parlament na svém březnovém plenárním zasedání návrh sedmiletého rozpočtu, ke kterému dospěla Rada, neschválí. Vedení čtyř nejdůležitějších politických skupin v EP již vydalo společné prohlášení, ve kterém shrnujeme naše výhrady.
Jednou z nejdůležitějších výhrad je, že by měl být poprvé v historii evropské integrace rozpočet nižší než předchozí. Další významnou výhradou je, že rozpočet předpokládá nižší příjmy než výdaje. Pokud bychom takový rozpočet schválili, prohřešili bychom se proti evropským smlouvám, které předepisují EU vyrovnaný rozpočet. Nejsme také spokojeni s tím, že na společné evropské projekty, které by měly přispět k nastartování ekonomického růstu, nebyl schválen dostatek finančních prostředků.
Jsme si však také vědomi, že není možno vyjednávat od počátku nový rozpočet s 27 státy. V březnu rozpočet neschválíme. Poté budou probíhat vyjednávání v trojúhelníku Evropský parlament, Evropská rada a Evropská komise. Zde se budeme snažit dosáhnout ústupků, jako například revizi celkového rozpočtu, nejlépe po dvou nebo třech letech. Nikdo nepředpokládá, že budeme mít finanční krizi a recesi dalších sedm let.
Naším dlouhodobým požadavkem je, aby měla Evropská unie vyšší podíl na vlastních příjmech. Zde se otevírá prostor v situacích, kdy evropské státy nevyčerpaly do konce kalendářního roku všechny prostředky. Doposud tyto prostředky putují zpět do společné pokladny a potom jdou dále do států, které jsou lépe připraveny na čerpání peněz. Chtěli bychom docílit, aby tyto prostředky zůstaly v evropském rozpočtu. Očekáváme vyjednávání o tomto tématu.
Česká republika dopadla bohužel velmi špatně. V porovnání se současným rozpočtem 2007 – 2013 budeme mít v příštích sedmi letech o více než 5 miliard euro méně. Premiér Nečas tvrdí, že se v době finanční krize všechny státy musejí uskrovnit.
Tento argument však neobstojí, porovnáme-li si náš výsledek s výsledkem Polska nebo Slovenska. Poláci, na rozdíl od nás, získávají téměř 6 miliard euro navíc. Více peněz než v minulém období získávají i Slováci. Stejně tak neobstojí ani argument, že Česká republika dostává míň, protože se v naší zemi zvýšila životní úroveň. Polsko a Slovensko rostlo v uplynulých sedmi letech mnohem silněji než naše země a přesto se vyjednavačům těchto dvou zemí podařilo vyjednat mnohem lepší výsledek než našim.
Podle mého názoru je důvod jasný. Česká republika platí tvrdou daň za euroskepticismus ODS a odcházejícího prezidenta. Stavíme-li se vůči návrhům EU negativně, nekonstruktivně a rozbíječsky, nelze očekávat, že dostaneme při důležitých vyjednáváních, jako například o podobě sedmiletého rozpočtu EU, nějaké výhody. Podle mého mínění by měla být tato otázka v ČR důkladně diskutována. Neměli bychom v budoucnu opakovat podobné chyby, které způsobila Nečasova a Topolánkova vláda a za které platíme tuto tvrdou cenu.
Skandál okolo českého polostátního podniku ČEZ v Albánii a v Bulharsku rozvířil debatu také v České republice. Začnou se i čeští občané ptát, proč dotují dobrodružství ČEZu na Balkáně a dlouhodobý vysoký životní styl jeho manažerů? Myslíte, že bude mít tato situace vliv i na přehodnocení role ČEZu u nás?
Nemluvil bych o dobrodružství ČEZu na Balkáně. Jsem přesvědčen, že rozhodnutí o investicích ČEZu, ať v Rumunsku, Bulharsku, Albánii nebo případně v dalších zemích, bylo správné. Správné však rozhodně není, jakým způsobem se ČEZ a potažmo i česká vláda o tyto investice stará.
Ze zahraničních zkušeností - německých, rakouských, belgických a dalších - víme, že jak dotčené společnosti, tak vlády zemí, odkud tyto společnosti pocházejí, se musejí dlouhodobě a systematicky těmto investicím věnovat. Musejí kultivovat politické a obchodní vztahy včetně veřejného mínění v zemích, kde investují. Toto naneštěstí jak ČEZ, tak česká vláda podcenily.
Není žádným tajemstvím, že v Bulharsku i v Albánii, kde ČEZ již ztratil licenci, jsou u moci pravicové vlády. Vlády, které mají zájem na zahraničních investicích! V jejich zájmu určitě není, aby zahraniční investor, ať už přijde odkudkoliv, z této země odešel. Přesto česká pravicová vláda nebyla schopna situaci pochopit a nebyla ani schopna kultivovat s bulharskou a albánskou vládou příslušné vztahy. Zrovna tak toho nebyl schopen ani ČEZ. Naneštěstí tato stále ještě většinově státem vlastněná elektrárenská firma nyní platí za své chyby vysokou cenu a minimálně v případě Albánie budou nuceni tuto cenu zaplatit i čeští občané.
Kapitola sama pro sebe je tzv. životní styl či platy manažerů ČEZu. Je nemravné a sociálně orientovanému tržnímu hospodářství škodící, jdou-li platy a odměny šéfů státem vlastněné společnosti do desítek milionů korun. Přál bych si, aby nová vláda, která vyjde z parlamentních voleb v ČR, zajišťovala ve státních a polostátních firmách typu ČEZu mnohem důsledněji, razantněji a spravedlivěji zájmy našich občanů.
Premiér Petr Nečas se ve svém projevu v bavorském parlamentu citací česko-německé deklarace omluvil sudetským Němcům za příkoří utrpěná po skončení druhé světové války. Jak hodnotíte tento krok? Na německé straně byl tento projev oceněn jako jeden z nejvstřícnějších v moderní historii česko-německých vztahů.
Myslím, že cesta českého premiéra do Bavorska byla a je naprosto správná. Koneckonců se nejednalo o první cestu českého premiéra. Jako bývalý mluvčí Zemanovy vlády si velmi dobře vzpomínám na podobnou cestu do bavorské metropole před více než deseti lety. V Evropě by mělo být naprosto normální, že se téměř 70 let od skončení druhé světové války navštěvují nejvyšší představitelé sousedních zemí nebo případně sousedních regionů.
V případě česko-bavorských vztahů byl donedávna problém spíše na bavorské straně. Je známo, že bývalý bavorský ministerský předseda Edmund Stoiber Českou republiku odmítal navštívit. Až teprve v loňském roce přijel do České republiky současný bavorský ministerský předseda Horst Seehofer. Mimo jiné zavítal také do Lidic a do Terezína. Obě strany se dohodly, že k těmto návštěvám by mělo docházet pravidelně.
Jak jsem již řekl výše, naprosto novou éru spolupráce vítám. Češi i Bavoři, potažmo Němci, jsou součástí Evropské unie. Zde spolu žijeme, pracujeme a cestujeme bez hranic či jakýchkoliv jiných omezení, a je nejvyšší čas překonat i poslední předsudky a zášť z minulosti. Vítám proto tento moment jako otevření nové kapitoly v našich vzájemných vztazích.
V rámci svých výjezdů po České republice jste navštívil Mladou Boleslav. Proč právě toto město a co bylo smyslem vaší návštěvy?
Smyslem mé návštěvy Mladé Boleslavi byly, jako vždy při podobných návštěvách, debaty s občany - v tomto případě se studenty střední odborné školy a s posluchači místního regionálního rozhlasu. Podíval jsem se samozřejmě také do naší největší firmy - Škody Auto.
Málo se totiž ví, že jsou to právě evropské instituce, Evropský parlament, které určují rámcové podmínky týkající se například škodlivin vypouštěných automobily a hluku. Z tohoto důvodu je velmi důležité vědět, co jsou jednotlivé průmyslové obory a firmy schopny technicky a technologicky uskutečnit kupříkladu v otázce CO2. Nechceme způsobit škodu našemu automobilovému průmyslu, který zaměstnává desítky tisíc lidí, když něco schvalujeme. Podobně jako při předcházejících návštěvách jsem se seznámil s výrobou v automobilce Škoda Auto a se zdejšími pracovními podmínkami. Viděl jsem, že v době hospodářské recese jsou i v České republice podniky, které si vedou velmi dobře, a které dále expandují.
Právě jsme si před několika dny připomněli výročí puče komunisty nazývaného „Vítězný únor“. Vy jste byl během února v Příbrami, kde jste měl možnost prohlédnout si expozici nechvalně známého komunistického pracovního tábora Vojna. Mapuje tento památník dostatečně zločiny komunismu? Jsou podobné památníky mementem pro lidi, kteří komunismus na vlastní kůži nezažili? Řada zemí si prošla obdobím totality a každá se s ní vyrovnala jiným způsobem. Myslíte si, že jsme se jako společnost s minulostí již vyrovnali?
Pracovní tábor Vojna a muzeum, které v něm bylo zřízeno, je svým způsobem unikátní nejenom v České republice, ale v celém bývalém postsovětském prostoru. Pracovním táborem Vojna prošly v 50. a 60. letech minulého století tisíce politických vězňů. Vězňů nejrůznějších názorů, politického přesvědčení, mezi kterými najdeme i mnoho sociální demokratů.
Sociální demokracie je mnohdy obviňována svými pravicovými soupeři, že si zadává s komunisty či dokonce, že jsme jakési komunistické „béčko“. Přitom se zapomíná, že komunistickými vězeními prošlo i mnoho set sociálních demokratů. Někteří, jako například Vojtěch Dundr či Vladimír Nechanický zde ztratili svůj život. Neměli bychom také zapomínat, že to byla před 10 lety právě sociálnědemokratická vláda a její ministr kultury, dnes již zesnulý Pavel Dostál, který se o zřízení muzea v pracovním táboře Vojna zasloužil.
Pokud vím, v žádné jiné zemi, ať na území bývalé NDR, Polska, Maďarska, Slovenska či kdekoliv jinde, takové muzeum neexistuje. Z tohoto důvodu přijíždějí do tábora Vojna nejenom čeští ale také mnozí zahraniční turisté - včetně studentů historie ze Spojených států, Kanady či Izraele. Myslím, že jsme prostřednictvím památníku tábora Vojna udělali jako Češi záslužný čin. Uctili jsme nejen památku lidí, kteří podobnými tábory prošli, ale zároveň jsme na konkrétním příkladu tohoto lágru vytvořili i určité varování budoucím generacím, aby se něco podobného již nikdy neopakovalo.
