Z průzkumů především vyplývá skutečnost, že důvěra v EU klesla jak v zemích, které procházejí kúrou úsporných opatření, tak v zemích konsolidovaných, které ručí za závazky ostatních. Tento moment svědčí o nárůstu vzájemné nedůvěry – obě skupiny států se vnímají jako oběti dluhové krize. V šesti nejlidnatějších zemích Unie, které představují zhruba 350 milionů z půlmiliardy občanů EU, dosáhly hodnoty důvěry v EU historického minima.
Přesto však nelze výsledky průzkumů číst černobíle: nedůvěra v evropské instituce totiž není kontrapunktem k důvěře v národní vlády. Obecně platí, že lidé nedůvěřují v krizovém období ani národním politikům, protože nevěří, že národní recepty mohou uzdravit ekonomiku jejich zemí v globalizovaném prostředí. V této souvislosti je zajímavé, že ve všech zemích, kde se důvěra v EU propadla, si většina občanů nepřeje vystoupení z EU.
Eurobarometer přinesl zároveň další zjištění, která euroskepsi silně relativizují. Velká většina občanů EU (85 %) je například přesvědčena, že by členské země měly navzájem daleko více spolupracovat. Více než polovina obyvatel EU (53 %) si myslí, že EU vyjde z krize nakonec posílena. Přesvědčivá většina (61 %) evropských občanů je toho názoru, že EU disponuje dostatečnou mocí a prostředky, aby ve světovém hospodářství hájila zájmy Evropy. Unie je většinou dotázaných označována jako ten aktér, který je nejspíše schopen přijmout opatření proti důsledkům finanční a hospodářské krize.
Role národních států a situace v České republice
Euroskepticismus nepůjde překonat jednoduchými opatřeními a bude zapotřebí soustavné práce s veřejností zejména na úrovni členských zemí. Z výše uvedeného je zřejmé, že každý člen Unie musí začít sám u sebe. Zní to prostě a srozumitelně, ale pokud se střízlivě zamyslíme nad stavem politiky v České republice, je jasné, že to nebude snadný úkol. Máme stát, který po léta masivně profituje z fondů EU, tzn. z daňových transferů z bohatších zemí Unie. Přesto je u nás kupodivu euroskepse téměř mainstreamem jak ve vládě, tak v převážně pravicově-liberálních médiích. Namísto toho, aby se v našem veřejném prostoru odehrávalo soupeření ideí směřujících k budoucnosti celé EU, daleko spíše jsme svědky nediferencovaného nadávání na údajně byrokratický a svobodu omezující Brusel. Pokud se tento provincionalismus nezastaví, čeho se můžeme nadát, až se ČR stane čistým plátcem do rozpočtu EU?
Politická gramotnost je v naší zemi stále velmi nízká, lidé často nechápou ani princip dělby moci ve vlastním státě, natož pak fungování EU. Zlepšení tohoto stavu je třeba očekávat především od české vlády a dalších národních aktérů, o politické a občanské vzdělávání se přece nemůže starat výhradně EU.
Z národní části výzkumu Eurobarometer, která se týká českých občanů, vyplývá očekávání Čechů od EU směrem ke zlepšení vlastního ekonomického postavení, ale zásahy Bruselu do ekonomiky čeští občané vesměs odmítají. Češi příliš neoceňují možnost jít pracovat, žít či studovat do jiného členského státu EU, takže národní výsledky průzkumu dávají obrázek obyvatelstva, které je spíše pasivní a nemá zájem využívat svobody, které EU poskytuje.
Evropský příběh se vyčerpal
Hlavním závěrem celoevropských průzkumů veřejného mínění je fakt, že běžní občané ztrácejí v dobách vysoké nezaměstnanosti a růstu sociální nerovnosti důvěru v politiku obecně. Ohrožena je tudíž legitimita evropská i národní.
Obrátíme-li nyní pozornost k evropské rovině, musíme konstatovat, že v současnosti určuje podobu evropské politiky logika finančních trhů a ratingových agentur daleko více než politická myšlenka sjednocení evropských národů. Kritici tohoto fenoménu, který naplno propukl teprve v reakci na dluhovou krizi eurozóny, poukazují na to, že EU se začíná stále více podobat Mezinárodnímu měnovému fondu: chování jednotlivých členů se hodnotí podle toho, jak plní strukturální reformní programy, které více méně předepsali jiní členové společenství. Hrozí hegemonie silných a stabilních zemí nad zeměmi oslabenými krizí. Identita Evropy jako osudového společenství je tím v ohrožení.
Evropská integrace zakládá svou legitimitu na historicky hluboce pravdivém narativu, který byl vložen do kolébky poválečné západní Evropy: hlavní motivy integrace byly dva - mír a blahobyt. Potíž je v tom, že tento příběh se během času vyčerpal. Míru si už málokdo dokáže vážit a kvapem ubývá pamětníků, kteří hrůzu válečného konfliktu zažili na vlastní kůži. Pokud jde o blahobyt a prosperitu, ty jsou v hlavách většiny Evropanů spojeny s ekonomickým růstem a nízkou nezaměstnaností. Jakmile se z Evropy vytratil ekonomický růst, začala se vytrácet i důvěra v evropský projekt. Závěr je tedy jasný: je třeba najít nový evropský příběh, se kterým se budou moci ztotožnit jak elity, tak občané.
Evropská federace je jedinou odpovědí na současnou krizi
Současná finanční a hospodářská krize je důkazem globálního propojení finančních trhů a tím pádem i nejlepším argumentem pro hlubší integraci v rámci EU. Žádný evropský stát dnes už své problémy nevyřeší sám. Současná institucionální struktura Evropské unie ale neumožňuje společná řešení. Tento rozpor je hlubší příčinou současné krize důvěry v evropský projekt. Aby lidé získali zpět dojem, že euro a jednotný vnitřní trh jsou tu proto, aby jim sloužily, bude nutné vrátit politice její primát nad ekonomikou.
Aby se daly řešit současné problémy eurozóny, bude zapotřebí podniknout další kroky k hlubší integraci a doplnit existující měnovou unii o unii hospodářskou a politickou. Kromě společné měny bude nutno vybavit EU rozpočtem, který umožňuje skutečný manévrovací prostor. Současný rozpočet Unie je mizivý, obnáší zhruba jedno procento hrubého domácího produktu EU. Dobrým řešením pro EU je model federace, která disponuje skutečným federálním rozpočtem a účinným systémem checks and balances.
Institucionálně potřebuje Evropská unie parlament, který bude mít právo předkládat legislativu a bude sestaven na základě volebních kandidátek přesahující hranice národních států. Politická legitimita funguje, pokud mají občané možnost potrestat v následujících volbách reprezentaci, se kterou nejsou spokojeni. V EU sice máme přímo volený Evropský parlament jako instituci s nejvyšší legitimitou z podstaty věci, ale evropské volby se přímo do složení Evropské komise neodráží. To je třeba změnit. Pokud občané uvidí, že svou volbou mohou změnit politiku EU, budou se s Unií moci snáze identifikovat.
Vytvoření skutečné hospodářské a měnové unie, doplněné o unii politickou znamená nevyhnutelně integraci takových oblastí, které patří do tradičního arzenálu národního hájemství – jde tu nejen o zahraniční a bezpečnostní politiku, ale také o politiku sociální, kterou si národní státy střeží nejžárlivěji. Jakkoli je vybudování jednotného sociálního systému hodně vzdálenou budoucností, bylo by snad možné postupně začít směřovat k evropskému pojištění proti nezaměstnanosti pro případ vleklé recese – byl by to způsob, jak hmatatelně občanům zprostředkovat evropskou solidaritu. Národní politici budou zkrátka muset překročit vlastní stín a akceptovat, že v dalších národních politikách bude mít poslední slovo EU.
Prohloubení integrace a s ní spojené převedení odpovídajících kompetencí na evropskou úroveň si obvykle žádá změnu evropských smluv, následnou ratifikaci v členských státech a v některých z nich také jistě ústavní změny. V současné krizi a atmosféře nedůvěry je však takový postup odsouzen předem k neúspěchu.
V současnosti je řešením zahájení široké veřejné debaty o směřování Evropské unie. Je na nás, zda budeme schopni v takové diskusi držet krok, protože největší vůle k prohloubení integrace je právě v eurozóně, kde je vzájemná závislost a propojenost států nejsilnější a tudíž náklady možného ztroskotání nejvyšší. Česká zdrženlivost vůči přijetí eura nedává smysl už proto, že užší integrační spolupráce uvnitř eurozóny vytvoří chtě nechtě bariéry pro pozdější vstup těch, kteří se zatím nacházejí vně. Rýsuje se tu hrozba rozdělení Evropy na dvě kategorie zemí – těch uvnitř jádra a těch na periferii. Příští rok to bude deset let, co naše země vstoupila do EU. Představa, že se po tolika letech opět ocitneme před branami exkluzivního klubu, není zrovna lákavá.
Naděje jako základní princip budování Evropy
Ve své době byli konstruktéři zárodků evropské integrace snílci, kteří se nebáli prosazovat utopickou vizi ukončení konkurence národních států na kontinentu a její nahrazení nadnárodní kooperací. Hnacím motorem jejich úsilí byla naděje, že lepší uspořádání poměrů v Evropě je možné, i když bylo potřeba podstoupit experiment, který neměl v historii ani jinde ve světě obdobu.
Je třeba se ptát, zda je současná krize skutečně tak mimořádná, že hrozí rozpad EU? Domnívám se, že nikoliv. Celý evropský integrační projekt je poznamenán řetězením krizí, ze kterých se dosud většinou podařilo vykřesat něco pozitivního pro jeho budoucnost. Jaká asi vládla atmosféra v 50. letech minulého století, když francouzský parlament odmítl plán na Evropské obranné společenství? V 70. letech se evropské sjednocení potýkalo s eurosklerózou a v letech 80. atmosféru sounáležitosti neblaze poznamenalo „I want my money back“ britské premiérky Thatcherové. Není namístě dramatizovat dnešní situaci a pohřbívat myšlenku evropského sjednocení předčasně. Je to totiž životaschopný projekt, který má mimořádnou vitalitu a schopnost kreativně zužitkovat krizové momenty.
Podmínkou úspěšného překonání současné krize je schopnost národních politiků myslet v globálních souvislostech a nehledět jen na momentální nálady domácího voličstva. Je škoda, že řady advokátů jednotné Evropy mezi národními politiky prořídly. Jakoby se někam vytratila odvaha k snění o takovém uspořádání Evropy, které zajistí jejím obyvatelům mír, důstojné životní podmínky a možnost uplatnění svých tvůrčích sil ve spravedlivé společnosti.
Libor Rouček, Deník referendum 14.5.2013
