To znamená, že ve skutečnosti Brusel nezamýšlí získat dodatečné peníze od členských států, respektive jejich daňových poplatníků, ale poohlíží se po nových zdrojích. Významnou úlohu v těchto plánech hraje zdanění finančních transakcí, které by podle propočtů přineslo až 50 miliard eur ročně. O stejnou částku by se zhruba členským státům Unie ulevilo. Co na to naše vláda? Ta se postavila na stranu kritiků tohoto rozpočtového plánu.
Český občan se z běžného zpravodajství dozvěděl zhruba tolik, že v době všeobecného utahování opasků se Bruselu zachtělo více peněz a že s takovým požadavkem naše vláda tzv. rozpočtové odpovědnosti důrazně nesouhlasí. Český premiér, ministr financí a s nimi ještě europoslanci za ODS v euroskeptickém koutku Evropského parlamentu se opět odvážně postavili na odpor proti rozhazovačnosti bruselských byrokratů. Vědomí souvislostí tak zase jednou dostalo na frak.
Podle kritiků nového víceletého rozpočtu EU by v době všeobecného boje proti zadlužení měla být restriktivní i Evropská komise. To je ovšem argumetace, která neobstojí. Evropská unie získala s Lisabonskou smlouvou nové pravomoce, a tak potřebuje k jejich naplnění dodatečné prostředky. V platné Lisabonské smlouvě se státy dohodly na tom, že je žádoucí v řadě obastí společného evropského zájmu postupovat pokud možno společně – například v zahraniční nebo energetické politice nebo více spolupracovat ve výzkumu a vývoji. Současná dluhová krize některých členů eurozóny je nyní pouze verbální záminkou k brždění již smluvně dohodnuté spolupráce v oblastech, kde národní egoismy Evropu ve světě oslabují. Miliardové balíčky na záchranu Řecka v rámci eurozóny přece nemají s rozpočtem EU nic společného. Nejsou financovány ze společných prostředků Unie, nýbrž ze speciálně vytvořených fondů.
O osudu rozpočtu se začne jednat během právě zahájeného polského předsednictví a bude trvat minimálně jeden rok. Polsko, stejně jako Česká republika, patří k čistým příjemcům z unijního rozpočtu a výrazně těží zejména z regionální a zemedělské politiky. Varšavě proto přirozeně záleželo na tom, aby příští rozpočet nebyl nižší než ten současný a aby neomezoval výdaje na zemědělství a chudé regiony. Poláci na rozdíl od nás chápou, že čím nižší bude rozpočet, tím menší bude koláč k rozdělení. Polsko návrh komise podpořilo a bude se jej také snažit prosazovat.
Je racionálně nevysvětlitelné, proč se česká vláda přiklání na stranu odpůrců Barrosovy již tak velice umírněné rozpočtové kalkulace. O co ve skutečnosti odpůrcům nového financování Unie jde? Jednoduše si nepřejí, aby se Evropská unie jakkoli emancipovala.
Česká veřejnost, která je intuitivně euroskeptická a která má dlouholeté negativní zkušenosti s centrální byrokracií je logicky podezřívavá vůči Bruselu. Toho se rádi chytají naši Nečasové, Zahradilové a Vondrové, protože když už neuhlídají plýtvání a zpronevěry doma, euroskeptické publikum je odmění za jejich ostražitost vůči cizáckým byrokratům v Bruselu.
Ještě dvě malé poznámky na závěr:
1/ Rozpočet EU vynakládá na administrativní výdaje pouze 5 % prostředků: Až bude naše státní správa takto úsporná a aspoň srovnatelně výkonná, bude to důvod k oslavě
2/ Deset členů EU již zdanění finančních transakcí zavedlo. Mezi nimi i Velká Británie a nikdo dosud nezaznamenal, že by se londýnská City chtěla kvůli bankovní dani z Británie odstěhovat. Není důvod, proč by o takovém rozpočtovém příjmu neměla uvažovat i naše vláda (tedy kromě působení vlivné bankovní loby na naše rozpočtově odpovědné vládní politiky…)
