Osazenstvo kanceláře prezidenta před národem hrdě prohlašuje, že politická korektnost je škodlivá a znemožňuje pojmenovávat věci tak, jak je kdo svobodně cítí. Stalo se u nás vůbec určitou módou nadávat na politickou korektnost a jako důkaz osobní neohroženosti ostentativně překračovat její meze. Řada veřejně činných osobností proto s oblibou hovoří například o Cikánech, nehledíc přitom na fakt, že Romům samotným zpravidla (ne však vždy) toto označení vadí. Jiní „hrdinové“ zase nazývají gaye a lesbičky devianty, dobře si vědomi toho, že je to označení pro ně hrubě urážlivé a v žádném případě není vnímáno jako neutrální. Existují u nás i významné osobnosti, které neváhají přišít teroristické akce islámských fundamentalistů na vrub islámu jako náboženství. Takovéto projevy netolerance a záměrné porušování politické korektnosti jsou na západ od našich hranic i za Atlantikem obvykle trestány nejen veřejnou kritikou, ale i společenskou ostrakizací. U nás tomu tak není, protože společnost je dezorientovaná. Dostává tu na frak nejen politická korektnost, ale zcela jednoduše samotná lidská slušnost.
Jak v zaměstnání, v sousedském soužití a často i v příbuzenstvu se najdou osoby, jejichž jednání, charakter nebo životní styl se nám nelíbí a přesto je snášíme. Každému normálně založenému člověku je totiž jasné, že není řešením druhé pro jejich jinakost napadat, a to ani slovně. Je to věc tolerance, která je zase součástí mezilidské slušnosti. Bez slušnosti k druhým bychom se navzájem požrali. Platí to o všech menšinách, které svou jinakostí odjakživa provokují většinu.
Ať si cítí vicekancléř Hájek nebo prezident Klaus co je jim libo, ale pravidla slušného chování by měli ctít už proto, že ve svých pozicích nevyslovují soukromé názory. A buďme upřímní: pokud by pan Hájek nebyl zaměstnancem kanceláře prezidenta, jeho názory by nikoho nezajímaly. Na obyčejnou neslušnost, která cíleně zraňuje menšiny a snižuje důstojnost jejich příslušníků, nelze aplikovat svobodu projevu nebo právo na odlišný názor!
Je tu totiž jeden významný aspekt slušného chování a vyjadřování u veřejných činitelů. Jde o jejich institucionální roli ve společnosti, kde je jakékoli podněcování nesnášenlivosti nežádoucí. Podívejme se na případ norského masového vraha Breivika: navenek slušný člověk z dobré rodiny, s dobrým vzděláním, uvnitř křesťanský fundamentalista plný nenávisti a pravicový radikál. Tento mladý muž patrně nepřišel na svět jako extremista s touhou zabíjet. Člověk se zkrátka nerodí jako rasista či fundamentalista s nenávistí vůči menšinám. Stává se jím výchovou, špatným příkladem, nahodilými okolnostmi, které ho provázejí životem. Pokud někomu rodina nezprostředkuje základní společné lidské hodnoty a nenaučí ho slušnému chování, musí se o to snažit školství a státní instituce. Včetně politiků, kteří by měli dbát na politickou korektnost v zájmu slušnosti v mezilidských vztazích.
Plejáda bizarních a excentrických výstupů hradních zaměstnanců Hájka a spol. byla touto kauzou opět zmnožena. Pod jejím vlivem se zmnožily i řady těch, kteří stříhají metr a nemohou se dočkat, až skončí současné prezidentské období. Tito lidé právem doufají, že se na Hrad ve prospěch pověsti naší země vrátí snaha o korektní vystupování a česká reprezentace v zahraničí bude probíhat v souladu s elementárními normami slušného chování.
