Včera jsem na základě upozornění od jednoho známého zaslal krátké zamyšlení s fotografiemi hudebního festivalu v Trunově, s názvem Open Air, konaného v tomto roce, kde je ztvárněn brněnský biskup CČSH Juraj J. Dovala spolu se ses. farářkou Evou Cudlínovou, v talárech a štolách, jak se účastní ekumenické bohoslužby spolu s jedním katol. knězem a většinou účastníků společenství Hnutí za uvědomění si Krišny a dalších východních kultů pocházejících převážně z Indie. Osobně jsem na tomto festivalu nebyl a tak vycházím jen z toho, co vidím na fotografiích, které byly publikovány na webu. (http://respekt.ihned.cz/fotogalerie/c1-62644810-hudebni-festival-v-trutnove-zahajen).
Mé krátké zamyšlení mělo dvě roviny, jednu zcela zásadní a druhou jen tak na okraj, která ukazuje některé aspekty do nitra církve. Toto zamyšlení také nemělo za úkol někoho soudit či káznit, ale zejména vyvolat diskuzi v co věříme a kde jako společenství stojíme. Nejprve budu řešit tu podstatnou část, která se dotýká víry v Hospodina a základních principů vycházejících z Bible. Druhou část zamyšlení směřující do církve budu řešit níže.
Pokud si přečtu preambuli Ústavy CČSH, myslím, že vím, z čeho základní učení církve vychází, neboť jak je psáno: církev reformačního husitského směru a je charakterizována těmito znaky: a) Pramenem její víry, zvěsti, nauky a jejího poslání je slovo Boží, dosvědčené Písmem a křesťanskou tradicí, zvláště starokřesťanskou, cyrilometodějskou, husitskou, bratrskou a vůbec reformační, kriticky vykládanou podle nauky Církve československé husitské. Přesto si dovolím několik tezí rozvinout.
Br. biskup Dovala ve svém vyjádření, které mi napsal na facebook sdělil, že se nejednalo o ekumenickou bohoslužbu, ale o obyčejné modlitební setkání za mír, že to novináři špatně popsali. Ses. farářka Cudlínová mi e-mailem napsala, že tuto fotogalerii v Respektu dělal její manžel, tedy předpokládám, že manžel farářky dokáže poznat rozdíl mezi bohoslužbou a modlitebním setkáním. Navíc pokud se nejednalo o bohoslužbu, proč měl br. biskup Dovala a ses. farářka na sobě talár určený v naší církvi k bohoslužbě a štolu jenž je symbolem služby svátostí. Nebudu, ale rýpavý a puntičkář, neboť v obou případech je to jedno. Souhlasím s br. biskupem, že je třeba se modlit za mír, ale důležité je uvědomit si ke komu se modlíme. V tomto případě je zcela zjevné, že se můžeme modlit pouze s těmi lidmi, s kterými se shodneme na prvním přikázání desatera: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ (Exodus 20:2-3) Jako křesťané, kteří věří v Hospodina a věří, že Bible je základní normou této víry, se musíme držet tohoto základního přikázání, a tedy se při modlitbě můžeme setkávat pouze s těmi, kteří věří v jednoho Boha, Stvořitele nebe i země. K modlitbě se tedy můžeme setkávat pouze s věřícími tzv. abrahámovských náboženství, židy, křesťany a muslimy. Tito lidé vyznávají a uctívají Jednoho Boha. U členů Hnutí pro uvědomění si Krišny či dalších hinduistických kultů, těžko můžeme předpokládat, že se nemodlí ke svým božstvům a vzývají Hospodina. Pokud, tak ale nečiní, konají modloslužbu, která je z hlediska Bible zapovězena a účastí na modloslužbě na sebe přivolává člověk prokletí. „Střezte se, aby se vaše srdce nedalo zlákat, takže byste se odchýlili, sloužili jiným bohům a klaněli se jim. To by Hospodin vzplanul proti vám hněvem a zavřel by nebesa, takže by nebylo deště, z půdy by se nic neurodilo a vy byste v té dobré zemi, kterou vám Hospodin dává, rychle vyhynuli.“(Deuteronomium 11:16-17) Bible o společenství s vyznavači jiných kultů jasně říká: „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: `Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.´A proto `vyjděte z jejich středu a oddělte se´, praví Hospodina `ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu´ a `budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů´.“(2 Kor. 6:14-18) Opravdu věřící křesťan se nemůže takového společenství účastnit a mít podíl na tomto kultu. Účast na kultu není jen modlitba či nějaký konkrétní rituál. Vždyť již prozpěvování manter (meditačních slov), účast na tanci, jež je z hlediska učení vyznavačů Krišny určen k jeho radosti a uctívání, a mohli bychom jmenovat další drobnosti, třeba společné jídlo, které činí člověka aktivním účastníkem cizího kultu – modloslužby, tedy aktivním modloslužebníkem. O tomto apoštol Pavel říká: „Pohleďte na Izraelský lid: Nespojuje ty, kteří jedí oběti, společenství oltáře? Co tím chci říci? Že pokrm obětovaný modlám něco znamená? Nebo že modla něco znamená? Nikoli, nýbrž že to, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu. Nechci, abyste vešli ve společenství s démony. Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů. Nemůžete mít účast na stolu Páně i na stolu démonů. Chceme snad popudit Pána k žárlivosti? Jsme snad silnější než on? `Všecko je dovoleno´ - ano, ale ne všecko prospívá. `Všecko je dovoleno´ - ano, ale ne všecko přispívá ke společnému růstu.“ (1Kor. 10:18-23)
Tedy vezmeme-li vážně slova Bible, je velice alarmující je, že biskup a duchovní církve se účastní veřejně pohanské modloslužby a ještě na sobě mají liturgická roucha církve. Pokud slova Bible vážně nebereme a vnímáme je jako zastaralý přežitek, vyvstávají dvě otázky: „Jsme křesťanskou církví, když Bibli nebereme vážně?“ Druhou, pak dosti podstatnou, směřující do budoucna je otázka:„Jak můžeme chtít, aby druzí a zvláště nevěřící vzali naše poselství vážně a uvěřili v něj, když my sami ho vážně nebereme a nevěříme v něj? Není právě to odpověď na naše prázdné kostely a modlitebny, že to co přinášíme lidem, není autentické a žité? Že nepřinášíme jasné poselství o Bohu a Kristu, ale bezbřehé cosi, co najdou v jiných společenstvích, jen často zajímavěji zabalené do orientálního obalu a obalu tajemství?
Na své zamyšlení, přesněji pasáž, zdali o tom věděl místní farář a biskup, jsem také dostal odpověď od trutnovského faráře i královéhradeckého biskupa, že o účasti brněnského biskupa, věděli a jsou tomu rádi. Otázkou tedy je, proč na fotografiích ze společné modlitby na pódiu není, tedy také místní farář a královéhradecký biskup. Když tuto odpověď přenesu ve světle výše uvedených biblických textů, je velice na pováženou, že brněnský biskup a jedna duchovní se účastnili modloslužby s vědomím a požehnáním místního faráře a biskupa.
Na otázku kterou jsem dostal od některých reagujících, zdali mi vadí společně se modlit za mír ve světě, s čistým srdcem odpovídám, že naopak, za mír je třeba se modlit, ale je nepřípustné, aby se duchovní a zvláště biskup účastnil modloslužby a to v jakékoliv formě. Stejně tak teze, že tam byl, jako soukromá osoba je nesmyslná, neboť je-li jednou člověk instalován biskupem, oděje se do taláru, vezme li si štolu a kříž na krk, není v tu chvíli soukromou osobou, ale reprezentuje církev i biskupský úřad dané církve. Proto jsem si dovolil své zamyšlení i rozhořčení zveřejnit, neboť vezmu-li varování Bible před modloslužbou vážně a takových je bezpočet, pak takovéto konání, které je děláno se souhlasem a požehnáním místních duchovních autorit, může přinést zlořečení na celé společenství.
Zkuste se zamyslet nad tím, co by asi na tyto fotografie říkali zakladatelé CČSH? Či je zkuste ukázat lidem, kteří věrně celá desetiletí do sborů chodí a často pamatují i jejich počátky. Mě, stačilo vyjádření některých členů mé náboženské obce, které bylo daleko přímočařejší a radikálnější, než zde píši. Proto je opravdu nutné diskutovat, kam tato církev kráčí a kde jsou její hranice. Bereme-li Bibli, jako normu toho co je ještě křesťanské a tedy možné, či nikoliv. Jaké je postavení kněze a biskupa a co je ještě soukromou aktivitou a co veřejnou činností. Pominu-li biblické hledisko účasti na takovémto shromáždění, které je však pro mne nejdůležitější, vyvstávají reprezentace naší církve další konsekvence, které jsou vně i dovnitř církve a které jsem naznačil výše a je třeba také na ně pamatovat.
Druhá rovina mého zamyšlení, která je opravdu okrajová, byla nad biskupskou insignií brněnské diecéze, konkrétně nad dřevěným nákrčním křížem. Nemám nic proti nákrčním křížům ze dřeva, právě naopak. Jen nevím, co tento kříž, na krku br. biskupa, vyjadřuje. Symbol pro biskupský úřad v CČSH je všem biskupům daný stejně. Musíme si uvědomit, že postavení biskupa v CČSH je jiné, nemáme tzv. trojí svěcení a do funkce biskupa je ordinován a instalován. Jak uvádí § 8 odst. 1 řádu duchovenské služby, je biskup kněz CČSH zvláštním zasedáním diecézního shromáždění zvolený do čela duchovní správy v diecézi, v níž má konat službu kněžskou, učitelskou a pastýřskou. Předpokladem volitelnosti je alespoň deset po sobě jdoucích let duchovenské služby v církvi, která následovala po jeho kněžském svěcení. K této službě je vyslán ordinací a instalací. ……. Čl. 2 písm. e) je oprávněn sloužit ve všech obcích diecéze bohoslužby a pobožnosti se zvěstováním Božího slova a konat svátostnou službu.
Nejprve malý otazník k článku 2 písm. e) ŘDS je na zamyšlenou, byla-li služba v Trutnově konána brněnským biskupem, který je dle řádů oprávněn sloužit v brněnské diecézi, byl-li do královéhradecké diecéze pozván, vyslán, nebo jaké jiné pojetí bylo jeho služby.
Nyní k čl. 1, tedy samotnému pojetí biskupské služby. Z řádu duchovenské služby i dalších dokumentů církve je patrno, že biskup zůstává knězem, který přímá, nese a reprezentuje biskupský úřad. Symbolem biskupského úřadu v církvi je biskupský řetěz, který přijímá od svého předchůdce a odevzdává svému nástupci, jiná insignie není nikde uvedena. Tedy ve chvíli, kdy si br. Juraj vzal, na sebe onen dřevěný kříž k bohoslužebnému rouchu, nemohlo se jednat o kříž biskupský, ale kněžský. Ačkoliv jsem již na toto téma slyšel diskuzi, není mi známo, že by církev zavedla či dovolila jako součást bohoslužebného odění kněžský kříž. Je to tedy otázka k diskuzi, zda ano či ne. Stejně tak, jako otázkou k diskuzi je zavedení dalších forem liturgických rouch. Užívání alby, komže, barevných štol a ubrusů dle církevního období aj. Osobně jsem pro mnohotvarost liturgického vyjádření, vždy ale musíme vědět, co daným symbolem chceme vyjádřit a sdělit. Např. užití bílé barvy alby či komže, křesťanskou čistotu. „Že jsme svá roucha vyprali v Krvi Beránka.“ Užití barvy štol a ubrusů, navázání na tradici západní církve a jasnější rozlišení liturgického období. Každý symbol, forma a každé naše konání by mělo mít důvod, mělo by být zakotveno v tradici církve a mít i svůj obsah, jinak se bohoslužba, která je pro naší církev ústraním a jednotícím prvkem, rozplyne do bezbřehé mnohotvarosti. Právě nositelé biskupského úřadu, jako zvolení pastýři církve, by měli být těmi, kdo tyto jednotící prvky ponesou. Zatím mám však bohužel dojem, že pokud biskup přinese nějaký liturgický novotvar do církve, nic se neděje či se taktně mlčí, učiní-li to stejné kněz, bývá kaceřován. Proto diskutujme, nejlépe na duchovenských synodách, které by k tomu měli být určeny, co je v našem liturgickém vyjádření přežilé, co je třeba inovovat, kde je třeba vrátit se k prvotní tradici církve a kde je třeba zavést novotvary. Jak lépe vzývat Hospodina a čím oslovit lid. Buďme, jako Berojští ve Skutcích apoštolů, zkoumejme, diskutujme a v souladu s posláním církve obecné i církve naší se jako celé společenství pevně držme zvěsti Bible i křesťanské tradice a neopouštějme je pod rouškou jakéhosi pseudohumanizmu a pseudoekumeny. Protože pak přestáváme sloužit Hospodinu a začínáme sloužit jeho odpůrci.
V Chlumci nad Cidlinou dne 18. srpna 2014 Rostislav Kotrč
