Jak chceme dál v jihočeském regionu udržet obyvatele, když neumíme ani lokálně podporovat zaměstnanost?

Správa Národního parku Šumava bez předchozího varování uzavřela v Nové Peci manipulační sklad dřeva. O práci přišlo osmnáct lidí,  bez zaměstnání je  v obci celkem desetina obyvatel v produktivním věku. Starosta obce Jakub Koželuh (SPOZ) byl šokován, protože uzavření nepředcházela žádná debata a ekonomické důvody Správy považuje za nedostatečné.

Takový případ však v regionu bohužel není ojedinělý. Podobný osud postihl skoro 50 zaměstnanců v Horní Plané v roce 2006. Vojenské lesy a statky v Horní Plané také z ekonomických důvodů (těžby dřeva vysoutěžila velká firma, prodávalo se přímo v lese bez dalšího zhodnocení v místě) uzavírají svůj manipulační sklad, navíc se ještě v místě uzavírá tradiční výroba rámů na obrazy závod Lira. Horní Planá má najednou okolo 250 aktivních obyvatel bez práce.  Tedy rovněž  deset procent, najednou, ze dne na den.

Rána to byla o to větší, protože se již dříve ve stejném místě uzavřela pobočka Madety, výrobce jihočeských sýrů a mléčných výrobků. Celkový počet nezaměstnaných, který zaklepal na dveře pro podporu byl pro místo astronomický. Madeta je v regionu opravdu “zajímavým“ podnikatelem. V roce 2012 uzavírá i tradiční výrobu sýrů v Prachaticích.

Že by přestaly chutnat? Nebo nebylo mléko? Spíše platí, že platí při výkupu méně a šumavští producenti mléko raději odvezou do Bavor.

Tu  ztratí práci dvacet lidí, tamhle  čtyřicet, jinde dvě stě.  Vlastně se o tom nikdo nedoví víc, než co vyjde v krátké novinové zprávě. To ale nikoho nedojímá, řekne si čtenář, pár lidí. Jenže pár lidí tvoří třeba deset až třicet procent ekonomicky aktivních občanů šumavské vesnice či jihočeského města.

Přesto kraj stále vzhlíží k velkým stavbám (našim holubům na střeše) jakými mohou být dotované stavby lyžařských areálů, které ale poskytnou jenom sezonní zaměstnanost, a navíc ne pro velký počet obyvatel a ještě k tomu vůbec nemusí jít o místní pracovníky.

Případné nové plánované aktivity na Temelíně by mohly pro kraj znamenat tisíce pracovních příležitostí na řadu let, v podstatě pro  tři  až čtyři budoucí generace. Je třeba postupovat s jedním záměrem – práce zde patří českým firmám a českým pracovníkům.

Pokud se ohlížíme na zkušenosti se zahraničními investory, můžeme doporučit právníkům, kteří budou hájit české zájmy a zájmy českého investora, aby  smlouvy zpracovali opravdu perfektně. Máme již zkušenosti s výmluvami: dodavatel slíbí hory doly, a pak najednou  zjistí, že by strašně rád chtěl dát práci českým firmám, ale ony to bohužel  neumějí: a tak s úsměvem řekne: „Litujeme“ a vše zajistí  firma z jeho země, či  dodavatelsky správně  spojená  a globálně přínosná jeho zájmům.

Nemusíme  pro příklady chodit daleko,  popsal to dobře hejtman Zimola: „V živé paměti je smlouva na dodávku terénních nákladních vozidel, kterou podepsalo ministerstvo obrany s Tatrou, vlastněnou americkými majiteli. S Tatrou měla jako subdodavatel autodílů spolupracovat také česká společnost Praga. Tatra s ní ale ukončila spolupráci kvůli údajně nekvalitním dodávkám, čímž porušila závazek, že podpoří český průmysl“.

Tento příběh začal před deseti lety a stojí za to si jej připomenout. Společnost Praga v roce 2001 zahájila jednání s firmou Tatra, která patří americkým investorům (!). Kdeže je ono rodinné stříbro? Jednalo se o nákupu náprav a převodovek do vojenského nákladního speciálu, jehož 556 kusů za více než dvě a půl miliardy korun měla vyrobít pro českou armádu kopřivnická Tatra. Společnost Praga se začala už od roku 2001 připravovat k práci na této zakázce, investovala do technologií a vývoje. A pak dostala ze strany Tatry, kterou tehdy vedl bývalý prezident Americké obchodní komory v ČR Ronald Adams, výpověď jako dodavatel.

Česko-americký sen se stal Česko-americkým zklamáním.

Proč vůbec došlo k vypovězení Pragy? Zdůvodnění obou stran se rozcházejí. Podle Tatry nebyla Pragovka schopná včas a v odpovídající kvalitě dodat požadované díly, píše idnes.cz.

Praga argumentuje, že všechny závazky plnila, a pokud docházelo ke zpožděním, bylo to vinou častých změn v zadání ze strany Tatry a nekvalitních polotovarů, které jí kopřivnická továrna posílala.

Praga pak podala na Tatru stížnost a žádala náhradu škody, ale Senát Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR tuto arbitrážní žalobu zamítl.

Podmínkou smlouvy přitom bylo, že vůz bude z větší části vyráběn v Česku z tuzemských dílů.

Situace s Tatrou se už nesmí opakopat. Pokud bude jaderná elektrárna Temelín dostavována za české peníze, zákazníkem je česká firma a české firmy by měly dostat zakázky. Jen tak si lidé nejen v Jihočeském kraji budou moct říct, že i Temelín pro ně může být nejen holub na střeše, ale i vrabec v hrsti.