Zdravotnictví na rozcestí

Ing. Antonín Seďa

SOCDEM
mimo zastupitelskou funkci

Zdravotnictví na rozcestí

Škrty, které chystá pan ministr zdravotnictví Leoš Heger a iniciativa nemocničních lékařů Děkujeme, odcházíme, odhalily základní problém českého zdravotnictví.

Tím je nedostatek financí na stále nákladnější zdravotní péči, která souvisí s vědeckým a technickým pokrokem a zejména s vyšším věkem dožití. Zároveň se ukazují značné rozdíly v příjmech soukromých ambulantních specialistů a praktiků, platy lékařského personálu ve státem zřizovaných nemocnicích a lékařských mzdách ve špitálech zřizovanými kraji či městy.

Asociace českých a moravských nemocnic se oprávněně bouří proti nové úhradové vyhlášce, která sníží o 2,2 miliardy korun náklady na akutní i následnou péči v menších nemocnicích a léčebnách dlouhodobě nemocných. Tím se sníží kvalita a rozsah poskytované péče. AČMN dokonce hovoří, že tyto regionální nemocnice nebudou moci převzít odpovědnost za zdraví pacientů v plném rozsahu. Dalším problémem je připravovaná novela zákona o zdravotním pojištěním, která chce šetřit hlavně výdaje zdravotních pojišťoven, a to na úkor pacientů.

LOK-SČL avizuje odchod až 4112 lékařů, zejména z krajských nemocnic. Jako hlavní důvod vidí nízké platy a zcela nevyhovující systém vzdělávání mladých lékařů. Ano ČR vydává do zdravotní péče „pouze“ 7% HDP, na rozdíl od průměru 10% dávaných v zemích EU.

Stát nehodlá navýšit platbu za státní pojištěnce a nehodlá také snížit provozní náklady ze současných 3% u VZP a 4-5% u zaměstnaneckých pojišťoven. Prostě současná pravicová vláda chce destruovat současný systém a hodlá zavést systém, zaměřený na přímých platbách pojištěnců. V tom má podporu lékařů z občanského sdružení Lékaři pro reformu, podporující zavedení základního rozsahu standardní péče, ostrou a bez regulace státu konkurenci zdravotních pojišťoven a poskytovatelů zdravotní péče a zavedení povinného soukromého pojištění.

Osobně chápu a podporuji snahu lékařů i zdravotnického personálu o vyšší mzdy. A je jistě legitimní, že se snaží svými „odchody“ vyburcovat politiky k řešení nakumulovaných problémů. Na druhou stranu všichni víme, že se nedají srovnávat platy pouze v jednom sektoru veřejných služeb. Vždyť také učitelé, inženýři, vědečtí pracovníci či dělníci mají nižší mzdy ve srovnání se svými kolegy ze západní Evropy. Nicméně zdraví máme pouze jedno a nesmíme být lhostejní a zavírat oči před tím, kdo a čím nás léčí. A rozhodně bychom měli odsoudit jednání těch ředitelů nemocnic, kteří bagatelizují současný vzdor lékařů a neštítí se používat vůči nim „zastrašovacích“ metod.

Zdravotní péče je veřejnou službou v téměř ve všech státech světa. A podle platné Ústavy ČR nelze, aby stát rezignoval na kvalitu a dostupnost zdravotní péče. Zdravotnictví vždy bude zápasit mezi nejnovějšími metodami a technikou na straně jedné a mezi finačními zdroji na straně druhé. Žádný stát na světě nemá tolik peněz, aby zaplatil nejmodernější zdravotní péči všem lidem. Trochu se však zapomíná na předražená přístrojová vybavení, na ceny léků které převyšují ceny světové, na majetkové propojení zdravotních pojišťoven s poskytovateli zdravotní péče a na regionální nerovnoměrnost v rozsahu a kvalitě zdravotní péče.

Za výše uvedenými problémy stojí neschopnost zdravotních pojišťoven průběžně kontrolovat výdaje z pojišťoven, nesystémovost při financování zdravotní péče a zejména politický tlak na snižování příjmů do zdravotní péče. Řešením této situace je zvýšení plateb státu za státní pojištěnce, snížení provozních nákladů zdravotních pojišťoven o polovinu, zavedení referenčního systému úhrad léků či sloučení VZP s Vojenskou pojišťovnou a Pojišťovnou ministerstva vnitra. Zaklínání se reformou, která hodlá šetřit výdaje zdravotních pojišťoven na úkor pacientů a nemocnic je totiž jen snahou o postupnou privatizaci českého zdravotnictví a o rozdělení zisků zdravotního fondu do soukromých společností.