Hlídací pes demokracie, za který jsou ve světě považovány sdělovací prostředky, se také jaksi utrhl z pomyslného řetězu. Máme tady sice veřejnoprávní televizi a veřejnoprávní rozhlas, ale o její objektivitě a kvalitě se dohadují nejen politici, ale i návštěvníci hospod čtvrté cenové skupiny. Nevhodně nastavený zákon umožnil prodej řady médií do soukromých a zahraničních rukou. Dnes se již nezkoumá, zda soukromé televize si plní ty cíle, se kterými před lety šly do tohoto podnikání. O řadě médií lze již dnes pochybovat, že jsou nestranné a nezávislé. V řadě případů se dokonce média stávají prostředkem cíleného politického boje. Proto nevím, zda je v tomto případě zachován princip standardní politické soutěže demokratických politických stran, zaručený platnou Ústavou České republiky.
A když jsme u těch politických stran, tak je nutno i připomenout, že ústava sice hovoří o politických stranách, ale v řadě případů usilují o voličské hlasy politická hnutí či různá spíše zájmová uskupení. A netýká se to pouze komunálních voleb, kde je to dílem slabosti členské základny politických stran již běžné, ale týká se to i všeobecných voleb do českého parlamentu. Přitom se úplně vytratila nutnost mít politický program, se kterým se ve volbách soutěží o přízeň voličů. Dnes mnohdy stačí všeobjímající kritika či jednoduché populistické fráze podpořené vhodným PR a doprovázené mnohdy oprávněnou naštvaností společnosti.
Dokonce se v posledních letech na české(a nejen na naší, ale i evropské politické scéně) etablují subjekty, které spíše slouží k politickému podnikání než ku prospěchu společnosti jako celku. Příkladů úzké provázanosti byznysu s politikou máme v poslední době více. Takže dnes kdykoliv předtím je nutno si položit otázku, co je vlastně standardní a co je již nestandardní. Protože z pohledu každodenní politiky se tyto definice poněkud vytrácejí. Stačí si vzpomenout na předvolební kampaň politického hnutí ANO 2011, aby bylo všem jasné, že i sami občané nevěnují dostatečnou pozornost tomuto odlišení. Přitom již několikrát se spálili či dokonce sedli na pomyslný populistický lep rádoby nových uskupení.
Přitom rozdělení na standardní a nestandardní je docela přirozené a jednoduché. Vždyť každá standardní politická strana má mít svůj politický program a své představitele, kteří tento program prosazují. A je jedno zda na komunální, krajské či celostátní úrovni. Tento program vychází zejména z ideových základů té které politické strany. Naproti tomu nestandardní politici teprve hledají svůj postoj k řešení současných problémů. Za prvé proto, že nejsou ideově ukotvení a za druhé proto, že jejich popularita byla získána převážně bezbřehým populismem či jednoduchými v drtivé většině nerealistickými očekáváními. Občané to sice posléze poznají, ale setrvačnost změny jejich postojů je z politického pohledu velmi dlouhá.
Ale o tom je demokracie a budování občanské společnosti. Prostě je nutné, aby sami voliči nakonec poznali, kdo hájí jejich zájmy co nejlépe. A je na politických stranách, aby dokázaly přesvědčit spoluobčany, že je vhodné podporovat ty standardní a ve svém programu čitelné politiky. Je však nutno mít na paměti, že tak jako se vyvíjí česká společnost, tak se vyvíjejí i její politici. A tento vývoj nelze uspěchat například tím, že volím nové a nestandardní uskupení či nové politické tváře. Protože platí, že důvěra se získává velmi těžko, ale ztrácí se tak snadno. A že rozdíl, mezi populistou a kvalitním politikem je to, že politik hledá řešení.
