Radikalizace společnosti či nespokojenost řady občanů se zavedenými politickými stranami není nic nového. Stačí si připomenout politické strany na jedno použití, které se staly pomyslným jazýčkem na politických vahách. A když tyto politické strany přestaly širokou veřejnost zajímat, nastoupily na jejich místo nové značky s novými tvářemi. Připomenu Věci veřejné či Stranu zelených, které se deklarovaly za levicové, aby pak byly velmi loajální ve prospěch pravicových vlád a jejich politických receptů. Podobně na tom byla SPOZ, dnes SPO, která vznikla kvůli podpoře kandidatury M.Zemana na prezidenta, ale ve skutečnosti byla řízena a ovládána podnikateli s cílem oslabit ČSSD.

Vůbec je zajímavé, že před každými volbami se hraje s pomyslnými kartami antikomunismu , ani tak s cílem oslabit „stabilní“ členskou základnu KSČM, ale s cílem obrat sociální demokracii o voliče. K tomu slouží nejen tato taktika, ale především vstup nových politických stran a hnutí, které mají podobný program či rétoriku, jako ČSSD. Dokonce mám z několika posledních voleb do poslanecké sněmovny pocit, a to na základě velmi nepřesných, často klamavých a uplacených průzkumů veřejného mínění, že cílem je znemožnit jakoukoliv vládní většinu, která by se opírala o ČSSD a KSČM. Ono by to totiž nebylo v zájmu globálního kapitálu, finančních institucí či nadnárodních korporací.

Poslední vývoj na politické scéně ukazuje vliv nových politických stran či hnutí, které jednoduchou a pro občany srozumitelnou rétorikou, pojmenovávají problémy, které řada zavedených politiků není sto řešit. Voliče nezajímá složitost řešení, které si v každé demokracii vyžadují dlouhou diskusi a konsensus. Občany zajímá většinou černobílá a jednoduchá řešení, povětšinou zabalené v populistickém a nerealizovatelném obalu. Připomenu úspěch ANO 2011, distancující se od korupčního chování polistopadových politiků. Přitom uvnitř tohoto politického hnutí bylo a stále je mnoho těchto politiků.

Často se hovoří o oligarchizaci české a nejen české politiky. Lidé jakoby nevnímali obrovské nebezpečí ve spojení podnikání, mediálního vlivu a politiky v jednom. Občané zřejmě mylně doufají, že bohatí politici nechtějí být bohatšími. Dokonce se politické programy stávají pouhou reklamou  na jakýkoliv produkt v rukou profesionálních PR agentur. A voliči jakoby zapomínali, že politika je prosazování zájmů různých vrstev obyvatel a že pokud podporuji podnikatele, tak těžko budu svojí politikou hájit zájmy drtivé většiny středně či nízko příjmových spoluobčanů. Ale populismus a množství peněz dokáží ovlivnit i výsledky voleb. Po bitvě, jak se říká, je každý generál, a těžko se přiznává k vlastním chybám. I k těm, které pomohly k úspěchu novodobých oligarchů a politiků v jednom.

A je docela možné, že součástí této strategie je i šíření strachu, nenávisti či všudy přítomné závisti ve společnosti. Ta povzbuzuje nejen radikalismus a nesnášenlivost, ale i dělení společnosti. To vše znamená drolení politické scény a zejména nízkou účast voličů. A ta opět nahrává těm, kteří se obávají silné a programově čisté vlády, která by řešila každodenní problémy drtivé většiny občanů v jejich zájmu. A nikoliv v zájmu peněz, kapitálu a zisků. Proto je důležité, aby si každý občan před jakýmikoli volbami uvědomit, který politik a která politická strana hájí jeho zájem. Zkušenosti s novými formacemi totiž ukazují, že lépe je vsadit na staré osvědčené, než na nové a neprověřené. Postoj každého politika či politické strany lze sledovat i kontrolovat. Rozumím tomu, že to není jednoduché a ani bez námahy. Nicméně jakákoliv paušalizace či populistická prohlášení nikomu a ničemu nikdy nepomohly.